Čtenáři blogují: Šelma sedlák v Plzni

V červnu 2019 měla v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla premiéru Dvořákova opera Šelma sedlák. Kvituji, že k této události došlo, neboť se jednalo o uvedení tohoto díla na českém jevišti poprvé od sametové revoluce. Příznivcům české romantické opery proto nezbývá nic jiného, než se vydat do západočeské metropole.

Libreto, jehož autorem byl Josef Otakar Veselý, skýtá jednu raritu. O ruku hlavní hrdinky Bětušky se totiž ucházejí hned čtyři nápadníci: sedlák Vašek, chudší venkovský hoch Jeník, hrabě a jeho sluha Jean. V celé světové operní literatuře jsem podobný případ nezaznamenal. Ve většině děl sledujeme boj dvou mužů o jednu ženu, případně dvou žen o jednoho muže. V těsném závěsu za Dvořákovou pátou operou je Verdiho Ernani, kde se o ruku Elvíry předhánějí tři hrdinové. Ani tato kuriozita však nezastře, že Veselého libreto není z nejlepších. Chybí hlubší charakteristika postav, není vysvětlena motivace některých dějových zvratů. Některé verše jsou však nechtěně docela vtipné (např. „Babo pryč, babo pryč, sic na tě vezmu bič,“ nebo „Bodejť by tě kráva trkla, holka, jářku, nebuď zbrklá“). Autorovi textu bývá rovněž vyčítána příliš zjevná inspirace jinými úspěšnějšími operami (Prodaná nevěsta, V studni, Figarova svatba).

Přes nástrahy chabého libreta se šestatřicetiletému Dvořákovi podařilo sepsat vkusnou lidovou operu. Obsahuje radostnou hudbu využívající především dvoudobé rytmy polky, četné kratší árie a duety, které mají někdy vydařené komické vyznění (zejména duet „Jsme čeští sedláci“ z prvního jednání). Melodie jsou přímočaré a zpěvné, instrumentace je místy působivá. Hudební ztvárnění je asi jediným důvodem, proč má tato opera své místo i v dnešním repertoáru, byť její provozování zřejmě zůstane navěky omezeno jen na české scény.

V Plzni se hudebního nastudování ujal zkušený Jiří Štrunc, který vedl orchestr jistě, a to i v komplikovaných ansámblech. Vyjádřím jen lítost nad přítomností škrtů v partituře. Myslím, že tato ne nijak závratně rozsáhlá opera by se dala snést i zcela bez škrtů. V rolích ústřední dvojice milenců se představil jako Jeník Amir Khan, Bětušku ztvárnila Marie Schmidtová. Oba patří k nadějím plzeňského operního souboru. Ve vyšších partiích však příliš tlačili na svůj hlas, který zněl ostře a neposlouchal se dobře. Vynikající herecký i pěvecký výkon předvedl Jan Hnyk v roli bohatého sedláka Martina, který se snaží svoji dceru Bětu výhodně provdat. Svůj komediální potenciál plně rozvinul tenorista Jaroslav Březina představující Vaška. Jeho duet s Martinem patřil k velmi zdařilým momentům večera. Hraběte ztvárnil Jiří Kubík, který oslnil svým krásným barytonem v árii z prvního dějství „Kdo jest, jenž slovy vypoví“.

Scénografie (scéna Pavel Kodeda) čerpala inspiraci z vesnické architektury. Dějištěm byla pomyslná náves ohraničená řadami selských stavení. Kulisy byly vyrobeny z dřevěných prken, bez laku a barev byl přiznán jejich původní materiál. Tu a tam se z provaziště snesl symbol, který odkazoval na právě se odehrávající děj (hrdličky, měsíc, slunce, mráčky, džbánek). Ojediněle byly použity rekvizity, převážně se jednalo o různé zemědělské nářadí. Kostýmy (návrhy Josef Jelínek) vycházely z chodského kroje, neboť opera se odehrává v okolí Domažlic. Režijní pojetí (režie Zbyněk Brabec) nenabídlo žádná větší překvapení, vkusně byl začleněn balet.

V Plzni vytvořili inscenaci, která potěší všechny příznivce Dvořákovy hudby. Jedná se (zřejmě záměrně) o neprovokující a nemoderní představení, jež dává vyniknout sólistům, sboru a orchestru. Za sebe dodávám „zaplať Pánbůh“ a doporučuji se na Šelmu sedláka vypravit, neboť po derniéře nejspíše budeme na další uvedení zase třicet let čekat.

Psáno z reprízy 27. září 2019.