Před nějakým časem vyšla na Opeře PLUS kritická sonda režiséra Tomáše Šimerdy ke knize Petra Kofroně V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna. Travestie v této knize je tak absurdní, že jsem se při čtení musel několikrát smát nahlas.
Pan režisér se nad tímto dílem pozastavuje. Nepochopil ho jako literární satiru, kterou signalizuje i záměrná pravopisná chyba v názvu knihy a dovozuje, že podle něj neutěšený stav Národního divadla je způsoben také údajnou neodborností jeho minulého vedení – tedy Petrem Kofroněm. Vyvolal ve mně pochyby, že dobře zná, kdo Kofroň je. Je to nejen obrovsky sečtělý polyglot, filozof a umělec, ale také velký šprýmař a ironik.
Několikrát jsem s ním hrál soudobou hudbu a často i ty, kteří ho dobře znali a rozuměli jeho zálibě v nadsázce a slovních žertech, uměl překvapit nečekaným gagem, ať už slovním nebo situačním. Velmi si oblíbil nechávat druhé v nejistotě, zda se jedná o šprým, či ne. Jeho přehled nejen po soudobé hudbě, ale i veškerých těžko dostupných hudebních pramenech je ohromný. Rád při práci hovořil o méně známých vynikajících dílech, které objevoval. Často konverzaci začínal slovy: „Znáte tohle fascinující dílo…? Nevydali to, ale opatřil jsem si kopii rukopisu.“
Co Kofroň nikdy neuznával, bylo prázdné tlachání o filozofii umění, pokusy o rádoby vědecký přístup k hudbě a analyzování, které nevede k ničemu plodnému. V podtitulu knihy „o moderních problémech opery“ si proto vzal na mušku především ty režiséry, kteří ovládli operní oblast ke škodě dirigentů a zpěváků. Například v analýze dějových souvislostí Verdiho opery Trubadúr se pustil do dadaistického míchání výkladových textů z existujících knih a aby ještě satiričnost tohoto pokusu umocnil, vyvozuje podobně jako šílení režiséři, souvislosti, které jdou zcela mimo oblast zdravého rozumu. Viditelně chtěl naznačit, že lehce nucené spletitosti původního libreta již samotné podkopávají logiku příběhu, které zasadil poslední ránu tím, že označil Leonoru za babičku vlastního milence, který je pro změnu skrytým homosexuálem. Takoví režiséři, kteří podobné absurdity vydávají za nový pohled na dílo, stále existují.
Další vtipné promíchávání a dadaistické parodování textů vrcholící v akronymickém přeskupování přeložených otázek a odpovědí podle počátečních písmen v rozhovoru s Pierre Boulezem, je prostě intelektuální parodie. Jestli se panu Šimerdovi zdálo, že takový text mohl vůbec být míněn vážně, mám pro to snad vysvětlení, že buď sám nemá rád humor, anebo osobu Petra Kofroně.
Petr Kofroň v čele opery Národního divadla měl velkou snahu pozměnit provoz zvnějšku i zevnitř tak, aby divadlo hrálo zajímavý repertoár a zvýšila se kvalita výkonů. Neustále byl však nucen zápasit s omezující byrokracií, nevůlí úředníků, odbojnými odboráři a uměleckými radami, kteří hlavně nechtěli žádné změny. Jednalo se také o neustálé střídání hudebníků na zkouškách tak, že představení hráli i ti, kteří významnou část zkoušek neabsolvovali. To byl například jeden z důvodů, proč své krátké šéfovské období v Národním divadle kdysi ukončil Jiří Bělohlávek. Dnes umělci podobně vystupují i proti snahám nového šéfa opery Per Boye Hansena.
Kofroň měl dobré povědomí o tom, co a jak hrají ostatní česká operní divadla a přál si, aby Národní divadlo plnilo cíle nejen reprezentativní, ale i novodobě historické. To byl jeden z důvodů, proč po dlouhých letech ticha začal opět objednávat nové opery od českých skladatelů, založil každoroční přehlídku této hudby Opera Nova a usiloval o provedení děl, které mají historickou hodnotu, ale my je neznáme (například Hábova Nová země).
Jako jediný šéf bránil svůj ansámbl před neadekvátními útoky hudebních kritiků otevřeným dopisem Věře Drápelové v roce 2014.
Zároveň není pravdou tvrzení pana Šimerdy, že jako šéf dvou operních souborů vybíral režiséry systémem pokus – omyl. Myslím, že žádná z inscenací, které za jeho vedení vznikly, nebyla debaklem. Snažil se zvát ve světě respektovaná jména režisérů, jakými byli například Katharina Wagner (Lohengrin), Willy Decker (Werther), Arnaud Bernard (Tosca) a zároveň dávat příležitost mladým talentovaným režisérům – Sláva Daubnerová (Orango, Výlety pana Broučka, Lolita) nebo Dominik Beneš (Maškarní ples). Návštěvnost představení měla za jeho vedení opera Národního divadla stabilně vysokou.
Možná si teď Petr Kofroň naši polemiku čte na internetu a směje se diskuzi, kterou jeho kniha vyvolala.
