Operní panorama Heleny Havlíkové (265)

Hausopera za výlohou knihkupectví
Brněnský studiový soubor Hausopera se na festivalu Opera 2020 představil, poprvé a dokonce v předpremiéře, 15. února operou Hra o Malinu skladatele Lukáše Sommera na libreto Josefa Škarky v režii Jiřího Nekvasila.

Pro náhodného chodce, který v neděli odpoledne nebo večer procházel v centru Prahy pasáží U Nováků, to musel být bizarní pohled – ve „veřejném prostoru“ tu sedělo před výkladem Knihkupectví, kavárny a galerie Řehoř Samsa na židlích asi padesát lidí se sluchátky na uších a soustředně se dívali, co se děje uvnitř. Ven nepronikal žádný zvuk. Teprve po nasazení sluchátek bylo zřejmé, že v rohu kavárny hraje harmonikářka a postavy za výlohou zpívají a předvádějí nějaký příběh – operu s názvem Hra o Malinu.

Šlo o druhý projekt uskupení Hausopera, který se poprvé prezentoval loni produkcí Poslední pólo skladatele Marka Ivanoviće, opět na libreto Josefa Škarky v režii Petra Haška. Inscenace opery pro tři zpěváky, čtyři akvabely a dva hráče (na akordeon a na bicí) se odehrávala v bazénu brněnských Lázní Rašínova (jehož zábradlí se stalo součástí bicích). Hausopera chce vyvést i tak stylizovaný a „vznešený“ žánr, jakým je opera, z formálního prostředí divadel do prostor, kde se běžně neprovozuje a kde bychom ji nečekali.

Podobným záměrem je veden například i pražský studiový soubor Veroniky Loulové Run OperaRun, který uvedl na Letné u bývalého Stalinova pomníku adaptaci Mozartovy Kouzelné flétny, ale připomeňme třeba také inscenaci Glassovy opery Les Enfants Terribles (Příšerné děti) podle románu Jeana Cocteaua, kterou v produkci Národního divadla režisérka Alice Nellis umístila do bývalé vývařovny psychiatrické léčebny v Bohnicích (2011).

Poselství Hausopery shrnul její spiritus agens, libretista a v případě Hry o Malinu i její hlavní protagonista, barytonista Josef Škarka: „…opera není něco, co stojí nad divákem jako odcizený útvar, ale co je možné prožít jako spoluúčinkující. A také v tom, že může fungovat v interakci s nějakým prostředím. K tomu všemu je velice vhodný žánr site-specific, který vzniká na základě konkrétního, většinou nedivadelního prostoru. Ukázat, že jde o umění živé. Tento trend je v činoherním světě už dávno běžný a osvědčený. V opeře si teprve hledá svoje místo. Rád bych podotknul, že se nevymezujeme, ani neoponujeme klasickému opernímu provozu. Spíš se snažíme rozšířit jeho možnosti i nabídku pro potencionální diváky, kteří by jinak na operu nepřišli.“

Pro pojem „site specific“ nemáme v češtině zaužívaný překlad; označuje zasazení umění do kontextu určitého prostoru, přičemž smyslem takového počínání by mělo být vzájemné obohacení jak uměleckého díla, tak onoho prostoru. Nabízí tak divákům obojí vnímat v nové perspektivě. Tato charakteristika se na produkci Hry o Malinu (ale i Vodního póla) hodí přesně.

Příběh Hry o Malinu, komprimovaný do necelé půlhodiny, má téměř detektivní zápletku. Manžel, majitel knihkupectví, idealista, který chce prodávat navzdory tržní realitě jen kvalitní literaturu, se propadá do bankrotu, jak se ho účetní knihou snaží přesvědčit jeho Manželka. Ta je v podání Andrey Široké pragmatická. Pochopila, že chtějí-li přežít, musí přistoupit na podmínky dravého obchodního řetězce Malina, který prodává bulvární a pokleslé tituly. Ostatně i ona si s oblibou listuje v bulvárních časopisech. To už Dealer zastupující Malinu, s aktovkou plnou nachystaných smluv, vstupuje do knihkupectví. Z legrace se vydává za policistu, který jde knihkupce zatknout. Pod tímto tlakem se ale knihkupec přizná k dávnému zločinu: nešťastnou náhodou přejel cyklistu a když zjistil, že ho usmrtil, od nehody zbaběle ujel. Dealer, skvěle vystižený Markem Olbrzymkem, manžele ujistí, že není policista, ale dokonce Manželův dávný kamarád z vojny, a obrátí knihkupcovo přiznání v legraci. Nicméně neblahou vzpomínkou a doznáním ochromený knihkupec smlouvy s Malinou podepíše. Ideály vzaly zasvé. Jestli v prostoru zůstane „jen“ knihkupectví, nebo se z něj stane rovnou noční podnik s půvabnými dívkami ve zlatistých plavkách a koupacích čepicích v záplavě zlatých flitrů lesklých nafukovacích písmen MALINA, jak naznačovala režie Jiřího Nekvasila, to už nechali tvůrci otevřené. Stejně jako to, nakolik byli posluchači takto netradičně koncipované produkce schopni odhalovat narážky na konkrétní nakladatelství bulvárních titulů.

Autorem hudby je Lukáš Sommer, jemuž na festivalu uvedlo uskupení Opera Studio Praha jeho Časoplet. Hru o Malinu založil na kombinaci zpěvu, parlanda a mluveného slova ve stylu kramářských písní pouze s doprovodem akordeonu (Žaneta Vítová), který se pro takovou performanci velmi dobře hodil. A nutno dodat, že přenos do bezdrátových sluchátek byl kvalitní.

Je výborné, že festival Opera takovýmto produkcím poskytuje prostor – dává tak nahlédnout do živoucího operního podhoubí, které je sympatickým dokladem, že opera je stále pro tvůrce, a to i mladší generace, inspirativním žánrem. Josef Škarka Hru o Malinu původně zamýšlel jako přání k narozeninám kamarádovi Michalu Ženíškovi z brněnského knihkupectví v Alfa pasáži – ve výsledku vznikla absurdní komická opera a současně i trpká výpověď o ideálech, konfrontovaných s realitou dnešního života.