Operní panorama Heleny Havlíkové (259)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Lesk i svízele zrekonstruované Státní opery: Zahajovací galakoncert v proměnách historie jako návod k dalšímu směřování. Zkouška Fideliem.
Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery (foto Jakub Fulín)

Lesk i svízele zrekonstruované Státní opery. Zahajovací galakoncert v proměnách historie jako návod k dalšímu směřování
V neděli 5. ledna 2020 bylo zahajovacím koncertem po rekonstrukci znovu otevřeno divadlo s dnešním názvem Státní opera jako součást komplexu budov a souborů Národního divadla. Kompletní přestavba včetně jevištních technologií, zázemí a nových zkušeben trvala tři roky a její cena se z původně plánovaných 900 milionů vyšplhala na 1,3 miliardy, zejména po rozhodnutí nerepasovat starou točnu, ale nahradit ji novou moderní válcovou s vestavěnými jevištními stoly. 

Z dokončení rekonstrukce a slavnostního galakoncertu se stala společenská i mediální událost. Zvýrazněna byla i tím, že se podařilo stihnout datum, kdy byl provoz budovy pod názvem Neues deutsches Theater, tehdy uprostřed klidné kolonády lemované stromovím, v roce 1888 zahájen. Slavnostního otevření se zúčastnili premiér Andrej Babiš s manželkou, ministr kultury Lubomír Zaorálek, ministryně financí Alena Schillerová nebo pražský primátor Zdeněk Hřib. Zahraniční účast do nejvyšších pater politiky už ale nedosáhla. Pozvání od premiéra Babiše si ovšem nenechal ujít maďarský premiér Viktor Orbán, proti jehož změnám ve financování nezávislých divadel s obavou z omezování umělecké svobody přitom vystoupilo v prosincovém prohlášení i Národní divadlo. V den koncertu proti jeho účasti před Státní operou demonstrovala zhruba třicítka odpůrců. 

Národní divadlo sice zahajovací koncert masivně propagovalo, ale večer pod taktovkou nového hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense, na kterém vystoupil Orchestr a Sbor Státní opery se sólisty Opery Národního divadla a hosty, byl vyhrazený jen pro zvané. 

Divadlo si na místě bývalého dřevěného Novoměstského divadla postavila pražská německá (a židovská) obec, aby se tak vymezila vůči českému Národnímu divadlu, protože se jí Stavovské, tehdy Královské zemské německé divadlo, oproti novým možnostem Čechů zdálo nedostatečné. Národní divadlo, zbudované podle návrhu architekta Josefa Zítka, se po položení základního kamene v roce 1868 otevíralo v roce 1881, resp. po požáru v roce 1883. „Konkurenční“ budova Nového německého divadla byla ze soukromých finančních prostředků postavena v letech 1886–1888 podle plánů renomovaných vídeňských architektů, specializovaných na divadla – Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Novorenesanční styl obou budov byl srovnatelný estetickým účinkem, ale divadlo pražských Němců překonalo to české jevištními parametry a kapacitou hlediště – což platí dodnes.

Státní opera Praha (foto Petr Neubert)

Prvním ředitelem Nového německého divadla se stal Angelo Neumann (1838–1910), barytonista, režisér a agilní divadelní praktik, který v Praze vedl už od roku 1885 německé soubory ve Stavovském (Královském zemském německém) divadle, a obě tyto pražské scény řídil až do své smrti v roce 1910. Byl to on, kdo nastolil éru mezinárodního věhlasu Nového německého divadla. Svým konceptem, založeným na spolupráci s talentovanými osobnostmi dirigentskými i sólistickými, na odhodlání získávat operní novinky a na pořádání tematických festivalů skutečně v Praze vytvořil uměleckou konkurenci Národnímu divadlu, ducha zdravé soutěživosti, podněcujícího a oživujícího kulturní život. 

Stavba Nového německého divadla tehdy trvala pouhé dva roky a Angelo Neumann zahájil jeho činnost ambiciózně rovnou celou inscenací Mistrů pěvců norimberských, po které brzy následovala dokonce kompletní tetralogie Prsten Nibelungův. Rekonstrukce v 21. století přes technologické vymoženosti, ale s peripetiemi veřejných zakázek, trvala více než tři roky po uzavření budovy od konce sezony 2015/2016. A tak místo kompletní inscenace, na kterou si troufl Neumann, se tentokrát zahajovalo koncertem s přízvisky „slavnostní“ a „gala“. Z Mistrů pěvců norimberských zazněla jen předehra. Jakkoli bylo zřejmé, že se Orchestr Státní opery snažil po třech letech provizorií ukázat v co nejlepším světle, k vycizelovanější wagnerovské interpretaci povede ještě delší cesta. Karl-Heinz Steffens (nar. 1961), německý dirigent, klarinetista s praxí hudebního ředitele, vedl provedení s výmluvnými gesty a pohledy, ale díky svým zkušenostem dozajista ví, že Wagnera nestačí hrát ve třech základních dynamikách forte – mezzoforte – piano s patetickou okázalostí a že dlouhé plochy vyžadují detailnější propracovanost v dynamice, agogice a výrazu. Příležitost napravit tento dojem a ukázat, že se souboru intenzivně věnuje, bude mít při nastudování celé této opery v listopadu 2020. Mezitím převezme ze stávajícího repertoáru Státní opery Fidelia a bude se chystat na dubnovou premiéru Szymanowského Krále Rogera.

Do doby, než posluchač pochopil koncepci zahajovacího koncertu, program působil nesourodě. V bezprostředních prudkých střizích po Mistrech pěvcích norimberských a Tannhäuserovi následovala Lehárova Země úsměvů, pak hned Mozartův Don Giovanni, Janáčkova Její pastorkyňa, Alexander Zemlinsky, Smetana, Puccini, Martinů, Čajkovskij, Hans Krása, Franz Schrecker a na závěr Beethovenův Fidelio. Stylovou pestrost navíc zesilovala i heterogenní režie Alice Nellis. Na některé výstupy klipovitě naroubovala herecké akce až s provokativní intenzitou (např. Donna Elvíra v sextetu, v němž hledá domnělého Dona Giovanniho, hraje slepou s černými brýlemi, což jí nebrání, aby na ostatní mířila revolverem), jindy nechala sólisty dle koncertního úzu „jen“ stát. 

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments