Čtení na léto: Vražda v londýnské Royal Albert Hall

Je určitou ironií, že drama (thriller) Alfreda Hitchcocka The Man Who Knew Too Much (1956, Muž, který věděl příliš mnoho) dnes patří k jeho méně známým filmům, přestože závěrečná scéna je jednou z nejdramatičtějších, které kdy byly natočeny, nemluvě o tom, že film má hvězdné obsazení.

Toto klasické drama je příběhem amerického páru Bena (James Stewart) a Jo (Doris Day) MacKennových, kteří tráví svou dovolenou v Maroku. Odtud je jejich syn unesen do Londýna. Velice rychle se zamotají do mezinárodní špionáže, vražd a teroru. Tak, jak se postupně snaží zjistit pravdu, jejich životy visí na vlásku, zatímco se blíží vyvrcholení filmu v mrazivé scéně, odehrávající se ve slavné londýnské Royal Albert Hall.

Hudba hraje v tomto filmu velmi důležitou roli. Poslední scéna, ve které celý film vrcholí, je jednou z nejlepších, jaké kdy Alfred Hitchcock natočil. Režisér úmyslně hraje na emoce diváka a napětí stupňuje ve stejném rytmu, v jakém pokračuje kantáta Storm Couds (Bouřková mračna) od australského skladatele Arthura Leslie Benjamina (1893-1960, mimochodem také autora čtyř oper) až k velkému finále celého filmu – k politicky motivované vraždě.



Americký skladatel Bernard Herrmann (1911-1975) (foto), který s Hitchcockem spolupracoval na filmové hudbě jeho nejslavnějšího filmu Psycho (1960) a filmech North by Northwest (1959, Na sever severozápadní linkou) a Vertigo (1958, Závrať), částečně překomponoval Benjaminovu kantátu a v závěrečné scéně filmu sám diriguje London Symphony Orchestra. Sólo je ve filmu v podání mezzosopranistky Barbary Howitt se sborovým doprovodem Covent Garden Opera Chorus. Závěrečná scéna v Royal Albert Hall (foto) trvá 12 minut a má 124 filmových záběrů. Neobsahuje vůbec žádný dialog až do výkřiku Jo (Doris Day) na samém konci.

 

Zde je textová verze kantáty Bouřková mračna v angličtině:

There came a whispered terror on the breeze
And the dark forest shook
And on the trembling trees came the nameless fear
And panic overtook each flying creature of the wild
And when they all had fled yet stood the trees
Around whose heads screaming the night birds wheeled and shot away
Finding release from that which drove them onward like their prey
The storm clouds broke and drowned the dying moon

 


Krom už zmíněné kantáty stojí z hudby k filmu Muž, který věděl příliš mnoho také píseň Que Sera, Sera (Co se má stát se stane) od autorů Livingstona a Evanse, kteří za ni píseň získali v roce 1956 Oscara. Zpívá ji Doris Day.

 

V žebříčku nejpopulárnějších písní USA se dostala v těch letech na druhé místo a na prvním byla v obdobném hodnocení v Anglii.

Za zmínku stojí, že Alfred Hitchcock si ve většině svých filmů nenechal ujít tzv. „cameo appearance“ jeho osoby. V Muži, který věděl příliš mnoho najdeme Hitchcocka otočeného zády ke kameře, jak sleduje kejklíře na marockém tržišti těsně před vraždou francouzského špiona. V roce 1934 natočil Hitchcock druhou verzi stejného filmu a použil v ní opět kantátu. Ačkoliv soutěžil pouze sám se sebou, považoval verzi z roku 1956 za výrazně lepší. Druhá verze filmu byla v roce 2000 znovu uvedena na trh na DVD s doprovodným komentářem.

Alfred Hitchcock (1899-1980) byl britský, později americký režisér a producent, který proslul jako mistr natáčení kriminálních příběhů s vysokou uměleckou hodnotou. Během své více než šedesátileté kariéry režíroval přes 50 filmů. Již za svého života se zařadil mezi nejúspěšnější a nejuznávanější světové režiséry, což platí teď, třicet let po jeho smrti. Je proslulý svým perfektním a bezkonkurenčním zvládnutím tempa a napětí děje ve všech svých filmech. Nikdy nebyl vyznamenán Oscarem.
James Stewart (1908-1997) byl americký filmový a divadelní herec. Za sedm desetiletí své kariéry hrál ve filmech, z nichž mnohé dnes patří do klasického fondu světové kinematografie. Pětkrát byl nominován na Oscara, získal ho jednou (Philadelphia Story, 1941). Dodnes je považován za jednoho z nejlepších filmových herců všech dob. S manželkou Glorií vydrželi společných 55 let manželství až do její smrti, což je asi další rekord v Hollywoodu.

Doris Day (1922) je americká herečka, zpěvačka a ochránkyně práv zvířat. Ane ne dvacetiletá začala zpívat s bigbandy. Od roku 1948 hrála ve filmu. Za svoji téměř padesátiletou aktivní kariéru natočila 39 filmů a nahrála více než 650 písní. Byla nominována na Oscara, ale stejně jako režisér Hitchcock, ocenění nikdy nezískala. Své největší filmové úspěchy slavila po boku Rocka Hudsona (1925-1985), který zemřel na AIDS. Tragédie se nevyhnula ani Doris Day. Její jediný syn zemřel na rakovinu kůže. Byla čtyřikrát vdaná a třetí manžel ji připravil téměř o všechen majetek, o nějž se pak dlouhá léta soudila. Dnes žije zcela v ústraní v přímořském letovisku Carmel by the Sea v Kalifornii. Místní rozhlasová stanice pro ni každý rok 3. dubna při příležitosti jejích narozenin pořádá speciální program, s její účastí na telefonu.

Vraťme se závěrem do londýnské Royal Albert Hall a k hudbě k filmu Muž, který věděl příliš mnoho ještě jednou, tentokrát v úvodních titulcích.

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Zajímavé, když posloucháte ukázky, zjištujete, kolik hudby v tomhle opravdu dobrém thrilleru bylo. Film patří k lepším z produkce A. Hitchcocka.

Anonymous

klm.007: Hickock ke scéně v Royal Albert Hall uvádí: …aby taková scéna mohla dosáhnout maximální působivosti, bylo by ideální, kdyby všichni diváci dovedli číst noty. (…) Při jízdě kamerou po notách přejíždí přes všechna ta prázdná místa a přibližuje se k jedinné notě, kterou má činelista zahrát. Napětí by bylo silnější, kdyby diváci dovedli číst partituru.

Jeho netečnost (činelisty) je důležitá pro příběh, neboť on neví, že je nástrojem smrti. Aniž to tuší, skutečným vrahem je vlastně on sám.

Zdroj: Rozhovory Hitchcock – Truffaut

Anonymous

klm.007 – Omlouvám se v překlepu jména režiséra. Ta ostuda…

Anonymous

Ano, jak píše klm (a překlepy jsou u mě také pořád, to se stává, takže si z toho nic nedělejte :-). Na druhou stranu je z ukázky jasně patrné, jak kombinace záběrů do orchestru a detailů graduje napětí. O mnoho lepší film, než některé jeho komerčně úspěšnější thrillery nebo horory (jako Ptáci a pod.).