Během mých pražských univerzitních studií jsem měl jednu docela zvláštní kolegyni: Když mě zrovna nepřesvědčovala o nesporných výhodách tehdejšího režimu, ukazovala mně nenápadně bokem (proč asi?) poměrně tlustý štos černobílých fotografií Freda Astaira a snila nad nimi o tom, že asi neodolá, a že se za ním jednou osobně vypraví a setká se s ním. Dočkala se hned dvojího zklamání. Jak dopadl onen jí opěvovaný režim, to víme již přes dvacet let. A ani s Fredem Astairem jí to nevyšlo. Zemřel v roce 1987. Avšak jeho magické kouzlo žije – na rozdíl od zmíněného politického ideálu – dál a navíc díky internetu i v nových podobách.
Fred Astaire (1899-1987), původním jménem Frederick Austerlitz, se narodil v Omaze v americkém státe Nebraska do rodiny s německo rakouskými předky. Jako nenapodobitelný tanečník ve filmu i na divadelní scéně, choreograf, zpěvák a také herec má za sebou kariéru, která trvala 76 let zahrnovala 31 filmů. Astairův o něco mladší kolega Gene Kelly (1912-1996) trefně prohlásil, že historie tance ve filmu začíná právě s Astairem. Tuto legendu obdivovali a nechali se jí inspirovat i mnozí umělci klasického baletu a choreografie, jako Rudolf Nurejev (1938-1993), Michail Baryšnikov (1948) a Jerome Robbins (1918-1998).
Astairova matka Johanna se chtěla za každou cenu dostat pryč z města Omaha, kde její manžel Frederic („Fritz“) Emanuel pracoval v pivovaru. Únikovou „cestou“ celé rodiny měl být talent jejich dětí Freda a Adele pro zpěv a tanec. Vidět bratra a sestru, jak tančí vaudevillové kousky, nebylo počátkem dvacátého století nic neobvyklého, ale i přesto právě tady začala dlouhá kariéra nejslavnějšího tanečníka novodobé historie. Jeho starší sestra Adele Astaire (1896-1981), později Lady Charles Cavendish, přitom byla Fredovi taneční partnerkou po čtvrt století, do roku 1932, kdy se provdala. Často spolu vystupovali na Brodwayi v Newyorku a také v Londýně, hlavně v muzikálech od George a Iry Gershwinových.
Když se jedny dveře zavřou, často se vzápětí otevřou jiné a úplně jinde. Pro Freda Astaira nastalo po odchodu sestry nejslavnější období jeho profesionální kariéry: Hollywood a partnerství s Ginger Rogers (1911-1995). Začátky ve filmovém studiu RKO přitom nebyly jednoduché. Dokonce se zdálo, že se tam vůbec neuchytí, soudě podle okřídlené věty „Can’t sing. Can’t act. Balding. Can dance a little.“ (Neumí zpívat. Neumí hrát. Nemá moc vlasů. Trochu umí tančit.) Sám Astaire si nebyl jistý, zda chce vstoupit do dalšího uměleckého partnerství. Buďme rádi, že se nechal přesvědčit.
S Ginger Rogers natočili deset filmů, od prvního Flying Down to Rio (Letíme do Ria) (1933) až k The Barkleys of Broadway (Písně z Brodwaye)(1949). Toto umělecké partnerství se vyplatilo oběma, když se zařadili mezi nejlépe placené hvězdy. Snad nejproslavenější hollywoodská hvězda Katharine Hepburn (1907-2003) neměla Ginger Rogers ráda a vyslovila se údajně takto: „He gives her class and she gives him sex.“ (On jí dává úroveň a ona mu dává sex.)
Počátkem čtyřicátých let minulého století měl Fred Astaire štěstí hned na dvě další skvělé taneční a herecké partnerky: Eleanor Powell (1912-1982), s níž natočil v roce 1940 film Broadway Melody of 1940 (Melodie Broadwaye) (1940), byla technicky snad nejdokonalejší tap dancer své doby. Slavnostní finále tohoto klasického muzikálu, které se tančí na obrovském zrcadle, je dodnes oblíbený tanec Begin the Beguine Cola Portera.
Film You’ll Never Get Rich (Nikdy nezbohatneš)(1941) katapultoval na vrchol popularity novou hvězdu Ritu Hayworth (1918-1987). Fred Astaire v tomto filmu poprvé zahrnul do svého tance latinsko americké prvky a jeho taneční čísla jsou tak skvěle vypracována, že by na ně byl bezpochyby pyšný i autor Labutího jezera Petr Iljič Čajkovskij.
Když se blíží padesátka, většina tanečníků má buď už úplně jiné zaměstnání nebo přiklepnutý předčasný důchod. Ne tak Fred Astair. V roce 1948 se objevil v muzikálu Easter Parade (Velikonoční přehlídka) (spolu s Judy Garland a Ann Miller), v roce 1957 ve Funny Face (Usměvavá tvář) (s Audrey Hepburn) a v řadě dalších filmových titulů. Posledním jeho filmovým muzikálem pak byl Finian’s Rainbow (Divotvorný hrnec) z roku 1968. Ve filmech a v televizi se však objevoval až do svých osmdesátin. Nominaci na cenu Oskara získal pouze jednou, samotné ocenění nikdy.
Fred Astaire je často považován za nejvirtuóznějšího tanečníka všech dob. Jeho technika a smysl pro rytmus, elegance, grácie, originalita a preciznost tanečních kroků nemá obdoby. Dodnes jsou jím poměřovány všechny další taneční muzikály. Sám Mr. Astaire považoval nácvik tanečník kroků za velmi komplikovaný proces, skoro jako skládání hudby. Jako nota za notou v hudební kompozici šel trpělivě a desítky hodin krok za krokem, dokud nevytvořil celý tanec a nebyl s ním spokojený. Byl totiž legendárním perfekcionistou. Třeba tento waltz z filmu Swing Time (Svět valčíků)(1936), považovaný za snad nejlepší, co pár Astaire a Rogers vytvořili, vznikal několik dlouhých týdnů!
