Čtvrthodinka s Emilem Viklickým

Emil Viklický je v povědomí širší veřejnosti zapsán především jako jazzový pianista. Původně vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1977–1978 pak studoval jazz na Berklee College v USA. Již od sedmdesátých let působil v řadě orchestrů a seskupení. Vedle nahrávek s předními světovými jazzmany se soustavně věnuje soudobé hudbě, je autorem několika oper, filmové hudby a řady dalších kompozic.

V současné době jste u širší veřejnosti v povědomí zejména jako jazzový pianista. Méně se již možná ví, že se věnujete i soudobé „vážné“ hudbě. Zajímal jste se o tuto oblast vždy, nebo vás až později nasměroval nějaký kompoziční styl či autor?
Soudobá muzika mě zajímala vždy. Po maturitě jsem zvažoval kompozici na JAMU nebo Univerzitě Palackého Olomouc. Matematika těsně zvítězila. Chtěl jsem psát diplomku z matematické statistiky (téma Všeintervalové řady – viz Webern). Fakulta nenašla oponenta na toto téma. Takže jsem psal o symetrických polynomech.

Jste autorem hudby k řadě filmů. Bral jste psaní hudby jako okrajovou záležitost, nebo vás něčím filmová hudba zásadně ovlivnila?
Filmová muzika je samostatná disciplina. Je to závislá činnost, autor nemá volné ruce. Komunikace s režisérem, skladba filmového střihu a tak dále. Napsal jsem o této činnosti asi sedmdesát stránek. Přednášku – esej, vydalo nakladatelství Univerzity Palackého Olomouc.Váš kompoziční rozptyl je vskutku obrovský. Je přece jen nějaký žánr či typ skladby, který vás láká a který byste ještě chtěl napsat?
Nemám pocit kompozičního rozptylu, spíše vnímám moje částečná omezení. I když píšu tak zvaně „jazz“, vychází mi z toho soudobá muzika. Při zkouškách jazzového melodramu The Mystery of Man, který jsem na text Václava Havla napsal pro Lincoln Center New York, mi Wynton Marsalis říkal: „Emil, ty první dvě věty jsou skvělé, ale proč tam máš ve třetí větě tu ‚contemporary music‘ “?

V polovině srpna, před pár dny, měla v rámci festivalu Hudební léto Kuks světovou premiéru vaše skladba Černá labuť s podtitulem Variace na bonreposkou árii. Komponoval jste již někdy předtím skladbu na barokní téma?
Ano, psal jsem někdy v osmdesátých letech hudbu ke krátkému filmu Igora Ševčíka Lovec. Tři horny – barokní fanfára. Ve filmu Andrey Sedláčkové Rytmus v patách (2009) jsem dostal za úkol napsat variace na Jeana-Philippe Rameaua. Monika Knoblochová je skvěle nahrála na cembalo.

Ovlivnil nějak komponování fakt, že tuto skladbu premiéroval fenomenální hráč, jakým je hornista Radek Baborák?
Ano, skladatel tuší, že se nemusí nijak omezovat. Přesto jsem s panem Baborákem part horny konzultoval a provedli jsme jednu drobnou změnu. Snažím se vždy o spolupráci s interpretem. Ve druhé větě harfového koncertu mám pedálové glissando, které mi předvedla Jana Boušková. Ostatně v jazzové praxi je to zcela obvyklé. Úvodní fráze slavné Ellingtonovy Sofisticated Lady údajně vznikla z motivu, kterým saxofonista Harry Carney procvičoval horní (hůř ladící) tóny svého nástroje…

Jak jste byl spokojen s prvním provedením?
Velmi, Radek Baborák a Aleš Bárta byli naprosto perfektní.Měl jste také to štěstí, že jednu z vašich kompozic – Pocta Josipu Plečnikovi – premiérovala Magdalena Kožená, která se soudobé hudbě příliš nevěnuje. Má to pro vás zvláštní význam? Jste s ní stále v kontaktu?
Mám velikou radost, že moje Dopisy Plečnikovi Magda Kožená tak skvěle nazpívala. Uvedli jsme je i živě, další provedení s německými interprety jsem neslyšel.

Jste považován za osobnost, která ve své umělecké činnosti syntetizuje řadu stylů. Vyhýbáte se přesto nějakému?
Naprosto neuvažuji o kombinaci stylů, to je spíš pohled některých muzikologů na moje věci.

Uvažoval jste někdy o pedagogické činnosti? Jistě byste měl svým žákům co předat.
Byl jsem deset let ředitelem Jazzové dílny Karla Velebného ve Frýdlantu, 1989-2000. Při současném vytížení mi bohužel na učení nezbývá čas.Přestože na podzim oslavíte 65. narozeniny, působíte mladistvým a energickým dojmem. Pečujete o své zdraví zvláštním způsobem? Sportujete?
Ano, občas v Průhonicích chodím běhat, také plavu. Musím, moje žena dříve plavala závodně.

A co vás čeká v nejbližší době?
Tento podzim bude nabitý. V září mám týden s mým triem v Pekingu a Hongkongu, v říjnu jsem v Los Angeles – European Jazz Festival. V listopadu budu mít koncerty s norským kytaristou Gisle Torvikem. V prosinci (5. 12.) bude mít Moravská filharmonie Olomouc koncert z mých skladeb, dirigent Maestro Timothy Hankewich – premiéra orchestrální věci Obrazy pro orchestr.

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Emil Viklický se narodil v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, takže ho po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě  Univerzity Palackého čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.

První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy, a to jak v rytmice, tak zejména v rozvíjení tématu improvizacemi. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, a na sólové desce Zuzany Lapčíkové. Ta se ještě spolu s kontrabasistou českého původu Jiřím Georgem Mrazem podílí na další Viklického nahrávce, která se natáčela v roce 2000 v USA pro firmu Fantasy/Milestone (číslo desky MCD 9309-2) a jež představuje zatím nejintegrálnější propojení jazzu s moravským folklorem.

Po vydání debutového alba se však Emil Viklický zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svými spolužáky, kytaristou Billem Frisellem, baskytaristou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Krátce poté natočil album duet s klavíristou Jamesem Williamsem, který nejen hostoval i v SHQ, ale s nímž spolupracuje dodnes – koncert ve Španělském sále 1999.

V osmdesátých letech se Emil Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím, ať již s Joe Newmanem na albu Midgets, ale především se skandinávskými muzikanty: hrál s Česko-norským bigbandem na albu Jazznost a úzkou spolupráci s Viklickým navázal finský trumpetista a skladatel Jarmo Sermilä. Viklický a Sermilä nejen natočili pouze v duu experimentálně laděné album Confluence plné elektroniky, ale oba také účinkovali v Česko-finském kvartetu. Jejich spolupráce trvá nadále, koncem devadesátých let natočili industriálem ovlivněné album improvizací Neuro. Mezinárodním projektům se Emil Viklický věnoval i v devadesátých letech, kdy nahrál s kvartetem Bennyho Baileyho album While My Lady Sleeps, s americkým multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem desku Magic Eye, s britskými jazzmany saxofonistou Julianem Nicholasem a bubeníkem Dave Wickinsem album Food Of Love a s belgickým saxofonistou Stevem Houbenem desku Bohemia After Dark.

Od počátku osmdesátých let se však Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě, zejména komorní (Částečná symetrie pro flétnu, hoboj, basklarinet a piano, Tauromaquia pro hoboj, housle a piano nebo Adaemus pro sólový hoboj), zároveň hodně experimentoval také v oblasti elektroakustické hudby. Spojení vážné hudby s jazzem nepřinášela jen skladba Par pondus pro housle a jazzový big band, ale také vysoce ceněné album Homage To Joan Miró, na kterém hostovalo Talichovo kvarteto.

V devadesátých letech vyšlo i první album věnované čistě vážné hudbě, jímž byla Pocta Josipu Plečnikovi, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla ve Státní opeře premiéru Viklického opera Faidra, která zvítězila v mezinárodní soutěži nazvané Nová opera pro Prahu 2000.

V roce 2002 měla v Berlíně koncertní premiéru opera Der Ackermann und Der Tod (Oráč a Smrt), jevištní premiéra byla ve Státní opeře Praha v lednu 2003 pod taktovkou Přemysla Charváta s Janou Sýkorovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolích. Tato pražská inscenace byla pohostinsky uvedena na obou berlínských operních scénách Deutches Oper a Unten den Linden s velkým úspěchem.

V květnu roku 2003 měla premiéru v pražském Národním Divadle (Kolowrat) komorní opera Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ na libreto Yohanana Kaldiho. Toto představení bylo bez souhlasu autora zkráceno cca o 8 minut, takže na své první kompletní uvedení tato opera teprve čeká.

Lincolnovo Centrum v New Yorku si od E. Viklického objednalo v roce 2004 melodram na text Václava Havla. Skladba The Mystery of Man zazněla při slavnostním otevření nového koncertního sálu v New Yorku, Columbus Circle ve dnech 28.–30.řína 2004 v podání Bigbandu Wyntona Marsalise a recitátorů Alfree Woodardové a Mario Van Peeblese.

Značnou část své energie vkládá Emil Viklický do tvorby filmové hudby, které se věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.

Rozsáhlou tvorbou, výrazně přesahující hranice jazzu, potvrdil Emil Viklický svou všestrannost a jasně ukázal, že patří k nejosobitějším domácím tvůrcům přelomu tisíciletí.
(Zdroj: www.viklicky.com)

Foto archiv, Hudební léto Kuks, www.viklicky.com