Čtvrtý ročník MHF Dvořákova Praha zahájen

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha si za pouhé čtyři roky své existence dokázal vybudovat významné postavení v pražské koncertní sezóně. Každoročně přivádí do Prahy špičkové zahraniční i domácí interprety s atraktivní, i když nepodbízivou dramaturgií. Kromě „tradičních“ autorů a jejich děl lze na festivalu slyšet také kompozice, které určitě nelze označit za repertoárové (letos např. Poslední růže léta pro sólové housle moravského židovského autora první poloviny 19. století Heinricha Wilhelma Ernsta, Sonáta pro klarinet a klavír Leonarda Bernsteina nebo symfonická předehra Améby u nás neznámého slovenského autora 20. století Jozefa Grešáka). Zatímco první tři ročníky se odehrávaly vždy na přelomu srpna a září, letos se poprvé termín konání festivalu strategicky přesouvá na uprázdněné místo po zaniklém festivalu Pražský podzim. Dvořákova Praha tedy tentokrát začíná – a lze předpokládat, že byl položen základ tradici – v den výročí narození Antonína Dvořáka, tedy 8. září. Tato efektní symbolika je letos navíc podtržena skutečností, že se jedná o 170. výročí skladatelova narození.

Jak byl tedy ve čtvrtek 8. září festival zahájen? Ve velkém stylu. Nelze si nepovšimnout, že vedení festivalu velmi dobře vnímá „požadavky doby“, tedy pro současný svět tak typickou fascinaci formou, a přináší do dosud přetrvávající provinční atmosféry Prahy závan „velkého světa“. Nasvícené Rudolfinum vítá návštěvníky červeným kobercem po celé délce schodů před vstupem do budovy, na příjezd limuzín s VIP hosty čekají asistenti s deštníky nadstandardních rozměrů, v prostoru Palachova náměstí je pro občerstvení diváků vybudován přístřešek jak vystřižený ze zahradních slavností s označením „Café Dvořák“. Také servis uvnitř Rudolfina je na patřičné úrovni. Téměř dokonalý vizuální vjem kazí jen nevzhledné – bohužel nezbytné – zástěny po stranách pódia, za kterými se ukrývají kamery České televize: koncert je přenášen přímým přenosem na ČT2.

Za efektní a zcela odpovídající účelu lze pokládat také dramaturgii samotného zahajovacího koncertu. Jeho program se skládal ze dvou děl, která patří mezi největší „hity“ v dějinách klasické hudby: z Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll, op. 23 a Dvořákovy Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“. Volba notoricky známých děl je sice na jedné straně sázka na jistotu, na straně druhé však přináší určité nebezpečí – pokud interpretace nepřinese nic nového, splyne provedení v myslích posluchačů s desítkami dalších. Oba tyto aspekty se v průběhu večera skutečně naplnily.

Německo – japonská klavíristka Alice Sara Ott, narozená roku 1988 v Mnichově, začala hrát na klavír ve čtyřech letech, studovala v salzburgském Mozarteu a po debutu u Mnichovské filharmonie začala její umělecká dráha strmě stoupat až k exkluzivní smlouvě se společností Deutsche Grammophon a k nejvyššímu německému ocenění v oblasti klasické hudby Mladá umělkyně roku. Jejím velkým triumfem byl v roce 2007 recitál v mnichovském Herkulově sále, kde s ohromným úspěchem přednesla Lisztovy Transcendentální etudy, patřící k nejobtížnějším kompozicím celé klavírní literatury. V současnosti Ott koncertuje jako sólistka i komorní hráčka v nejprestižnějších koncertních sálech světa. Během čtvrtečního večera v pražském Rudolfinu se klavíristka představila jako interpretka, která ve svém uměleckém projevu dokáže téměř ideálně skloubit svrchovanou pianistickou techniku s oduševnělým projevem a spontánní muzikálností. Obrovitou první větu Čajkovského koncertu, která přináší řadu úskalí nejen kvůli technicky náročnému sólovému partu, ale i proměnlivostí svých nálad (od vypjatého slavnostního patosu po hlubokou vnitřní kontemplaci), přednesla klavíristka s odzbrojující samozřejmostí. Díky své mimořádné technické vybavenosti docílila velmi dobré čitelnosti klavírního partu i v nejvypjatějších pasážích (skvěle provedená sólová kadence před závěrem první věty!). Stejně přesvědčivě vyzněla také lyrika druhé věty, ve které mohla klavíristka naplno rozvinout svůj cit pro melodický oblouk a určitý zvláštní druh intimity, který tato část koncertu přináší. Závěrečná věta, navázaná téměř attacca, byla strhujícím ohňostrojem, v němž se naplno projevila klavíristčina téměř živelná muzikalita. Bylo zjevné, že Ott si výraznou rytmiku této Čajkovského hudby doslova užívá a sympatická byla rovněž její snaha o neustálý kontakt s hráči orchestru. Jakoby cítila potřebu dát najevo, že orchestr zde není jen podřadným doprovazečem, ale že se jedná o „týmovou práci“. Po skutečně efektně provedené kodě odměnili posluchači klavíristku dlouhotrvajícím potleskem, jímž si vynutili ještě sólový přídavek. Klavíristka se nespokojila s ledajakou „maličkostí“ a s pavučinovou jemností přednesla Lisztovu Etudu „La Campanella“.

Česká filharmonie, která klavíristku doprovázela v první půli večera, se po přestávce představila samostatně, když pod taktovkou amerického dirigenta Jamese Gaffigana přednesla Dvořákovu „Novosvětskou“. Mladý Američan (ročník 1979) je považován za jednoho z nejnadějnějších dirigentů nastupující generace a spolupracoval již s řadou významných orchestrů a dirigentů, tři roky byl asistentem Michaela Tilsona Thomase. Zatímco první polovinu večera bylo možno díky klavíristce označit za inspirovanou, v případě druhé části koncertu totéž říci nelze. Dirigent byl pochopitelně v obtížné pozici: dirigovat Dvořákovo tisíckrát slyšené dílo před převážně českým publikem jistě není pro cizince snadný úkol. Gaffigan je velmi temperamentní osobností, jejíž gestický a mimický projev na dirigentském stupínku má tendenci strhávat na sebe pozornost na úkor interpretované hudby. Bylo to patrné i z reakcí publika na varhanní empoře, které si dirigentův expresivní styl patrně vychutnalo ještě lépe než posluchači v hledišti. Nic proti tomu – vzpomeňme na mnohdy téměř tančícího Bernsteina – pokud zážitek z hudby odpovídá viděnému. V tomto případě to však platí jen částečně. Gaffiganovo provedení symfonie by bylo možno jedním slovem označit za standardní se všemi pozitivy i negativy, která k tomu patří. Obecně volil spíše rychlejší tempa, nejvýrazněji v závěrečné větě, jejíž druhé téma v této rychlosti vyznělo – ať už to byl záměr, či ne – přímo zběsile, v každém případě na hranici hratelnosti. Na řadě míst bylo možno zaznamenat nedostatečně odstíněnou práci s dynamikou jednotlivých nástrojových skupin, na což nejvíce doplatil závěr třetí věty: nad dramatickým tremolem smyčců se tu v žestích náhle jak zjevení vynoří reminiscence na závěrečné téma první věty – při recenzovaném provedení však prakticky nebylo slyšet, čímž byla celá věta (i celá symfonie) ochuzena o významný stavební prvek. Ke kladným momentům provedení lze naopak počítat způsob, kterým bylo v první větě interpretováno její závěrečné, lyrické téma. Dirigentovým úsilím zjevně bylo maximálně zdůraznit jeho zpěvnost, což se také zdařilo. Tento způsob interpretace poněkud připomněl někdejší Kubelíkovy kreace. Za jeden z vrcholů provedení lze považovat závěr druhé věty. Jedná se ono místo, kde hlavní téma Larga zazní v přerývané podobě pouze v komorním obsazení smyčců. Hráči České filharmonie v čele s novým koncertním mistrem Josefem Špačkem přednesli tuto pasáž s mimořádnou kultivovaností a citovým vkladem. Provedení symfonie bylo odměněno bouřlivými standing ovations. Tento dnes nadužívaný způsob poděkování umělcům za jejich výkon se pomalu začíná stávat – alespoň v Praze – jakýmsi společenským klišé a o vkusu posluchačů nic příliš lichotivého nevypovídá.

S tím souvisí závěrečná poznámka k publiku. Jak už to chodí při koncertech, jejichž společenský význam je přinejmenším stejný jako význam umělecký, sešlo se ve čtvrtek v Rudolfinu velmi pestré složení diváků-posluchačů: od VIP hostů, z nichž mnozí se zúčastnili zjevně především proto, aby „byli viděni“ (některé přítomné dámy evidentně věnovaly úpravě svého vzhledu mnohem delší čas, než byla doba trvání koncertu) až po japonského turistu, který přišel do sálu ve vojenských kapsáčích, vytahaném tričku, s kšiltovkou na hlavě a batohem na zádech. Večera se zúčastnil (přestože podle svého vyjádření upřednostňuje jiný hudební žánr) také ministr kultury Jiří Besser, kterému paradoxně patřil první potlesk večera, když byli na jeho přítomnost před začátkem koncertu diváci upozorněni. Zcela nepovšimnut naopak zůstal starý muž, skrytý v anonymitě publika v přízemí. Jeho tvář jako bychom odněkud znali… Ano, mezi diváky byl jako čestný host poslední žijící vnuk Antonína Dvořáka, dvaaosmdesátiletý Antonín Dvořák III. Svojí přítomností v sále jakoby zhmotnil něco z atmosféry druhé poloviny 19. století.

Dvořákova Praha 2011
1. zahajovací koncert
Česká filharmonie
Dirigent: James Gaffigan
Alice Sara Ott (klavír)
8.září 2011 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Petr Iljič Čajkovskij:
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll op. 23
– přídavek:
Ferenc Liszt:
La Campanella
– přestávka –
Antonín Dvořák:
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

www.dvorakovapraha.cz