Čtyři kanadští tenoři v Českém Krumlově

  1. 1
  2. 2

Interpretační dovednost čtyř kanadských tenoristů pokrývá bezpochyby řadu hudebních žánrů a dost možná i časový prostor tří století. Tomaso Albinoni údajně zkomponoval své Adagio roku 1708; není však přitom vůbec jisté, zda je opravdu jeho autorem. Hudební vědec a znalec Albinoniho díla, Remo Giazotto (1910–1998), údajně objevil útržky originální partitury po druhé světové válce v drážďanském archivu a skladbu ve vlastní úpravě zveřejnil poprvé roku 1958. Je snad ve skutečnosti jeho dílem? Původní rukopis prý Giazotto nikdy nezveřejnil. Ať tak či onak, textem později známou melodii opatřila zpěvačka Lara Fabian, dcera Vláma a Sicilanky, která roku 1994 přijala kanadské občanství a je tedy kvartetu pěvců blízká.

Návratem do minulosti, tentokrát nezpochybnitelným, jsou na programu dnešního koncertu v Českém Krumlově dvě neapolské písně a jedna árie ze zarzuely. Do první kategorie patří známá Non Ti Scordar Di Me skladatele Ernesta de Curtise (1875–1937), absolventa neapolské konzervatoře v oboru klavír; se svým bratrem, básníkem Giambattistou de Curtisem, složil též neméně oblíbený Návrat do Sorrenta. A ve druhé polovině koncertu zazní slavné O sole mio dalšího neapolského rodáka Eduarda di Capua (1865–1917). Španělská obdoba středoevropské operety je zastoupena árií No puede ser ze zarzuely La tabernera del puerto španělského skladatele s baskickými kořeny Pabla Sorozábala (1897–1988); poprvé zazněla roku 1936 a od té doby ji zpívali namátkou Alfredo Kraus, José Carreras anebo – na první koncertu Tří tenoristů roku 1990 v Caracallových lázních v Římě – Plácido Domingo.

Umně vyklenutými skladbami je dobře znám též klasicky vyškolený skladatel filmové hudby, Ital Ennio Morricone (1928). Velkofilm Mise režiséra Rollanda Joffé z roku 1986 ozvláštnil melodií s názvem Gabrielův hoboj, doprovázející misionářovy meditace; textem nazvaným Nella Fantasia ji opatřila neznámá autorka jménem Ferrau, což je podle některých pseudonym, pod níž se skrývá zpěvačka Sarah Brightman.

Dalším z autorů na časové ose od minulosti do současnosti je ikona světového písničkářství, kanadský zpívající básník Leonard Cohen (1934). Je-li publikum na koncertech čtyř kanadských tenoristů dobře naladěno, dostává se mu občas přídavku v podobě Cohenovy zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti pozoruhodně mnohovrstevnaté písně Hallelujah. Pochází z alba Various Positions, vydaného roku 1984, a ve verších se zároveň zlehka i tajemně dotýká prastarých biblických legend o Samsonovi a Dalile či králi Davidovi a Batšebě. Zprvu zůstala takřka nepovšimnuta; pak ji proslavili John Cale či Jeff Buckley, jako poctu Cohenovi zazpíval v jeho rodném Montrealu na koncertě roku 1988 také Bob Dylan (1941). A také tento velikán kultury 20. století, původním jménem Robert Zimmermann, je v repertoáru čtyř kanadských tenoristů zastoupen. Zazní jeho píseň Forever Young z bezmála čtyři desítky let starého alba Planet Waves, která se dočkala bezpočtu verzí v podání tak různorodých interpretů jako je písničkářka Joan Baez, rockeři Rod Stewart či Meat Loaf, pěvecký sbor Soweto Choir z johannesburského předměstí Soweto nebo Karel Gott.Jen o rok mladší než Dylan je další z krajanů čtyř tenoristů, zapřisáhlý Québečan Luc Plamondon (1942). S textařem Richardem Cocciantem se tento nositel vyznamenání za rozvoj kanadské i frankofonní kultury podepsal pod skladbu Belle, jejíž québecké francouzštině nemusí nejlépe rozumět ten, kdo se jinak bez problémů domluví pod Eiffelovou věží; natolik bývá totiž odlišná ve výslovnosti a někdy i slovníku.

Dva z autorů písní dnešního českokrumlovského večera mají v dokladech uvedenu jako rok svého narození číslovku 1947. Dáme-li přednost dámě, nelze opominout americkou písničkářku a také malířku jménem Carole Bayer Sager. Její skladba The Prayer z animované filmové pohádky Quest for Camelot (1998) vstoupila do širokého povědomí v podání hvězdného pěveckého dua Céline Dion – Andrea Bocelli. A Elton John a jeho Sorry Seems To Be The Hardest Word s křehce melancholickým textem Bernieho Taupina? Také této sladkobolné písně o partnerském rozchodu, jež poprvé zazněla z alba Blue Moves roku 1976, se chopili mnozí, nezapomenutelně třeba Joe Cocker v jednadevadesátém roce; před osmi lety vyšla na albu k poctě zemřelému Rayi Charlesovi v takřka bluesovém podání samotného Eltona Johna se slepým velikánem.

Snad každá z melodií, které si pro dnešní večer v Českém Krumlově čtyři kanadští tenoristé připravili, má svůj příběh. Popsat alespoň některé z nich znamená snahu nastínit šíři záběru, kterým si zámořské kvarteto podmaňuje posluchače, a zároveň vyhmátnout jeho jedinečnost. Přínosně zdůrazňuje přitažlivost kanadské hudební kultury; zároveň putuje za přitažlivými melodiemi jak prostorem, tak časem; a nebojí se celoplanetárních hitů z oblasti popu, rocku či folku, které interpretuje – jak napsala kritika – „bezmála andělským vícehlasem“.

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2012
Kanadští tenoři – Slavnostní závěrečný koncert
Victor Micallef, Clifton Murray, Remigio Pereira, Fraser Walters (tenor)
Pražská komorní filharmonie
Dirigent: Leoš Svárovský
18. srpna 2012 Pivovarská zahrada Český Krumlov

Victor Micallef
Pochází z kanadsko-maltské rodiny. Narodil se v Torontu, kde se na místní Královské hudební škole učil hře na klavír už od čtyř let. Později studoval na University of Western Ontario a na University of Toronto, kde absolvoval obor zpěv. Od podzimu roku 1998 pokračoval Victor ve svém pěveckém školení pod vedením tenoristy Franca Pagliazziho ve Florencii. Do Toronta se vrátil v červnu 2004 a stal se tam členem uznávaného Ensemble Studio, působícího v rámci Canadian Opera Company. Vystupoval na koncertech a při nejrůznějších příležitostech v Severní Americe, v Evropě i v Asii.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama