Notebook Michala Maška (13): Daniel Barenboim v Salcburku -Franz Schubert

Stejně jako každý rok, i letos jsem se vydal do Salcburku na několik koncertů. Návštěva tohoto nádherného města a jeho okolí mě udržuje v kontaktu s tím nejlepším, co současné umění nabízí, a každému bych zdejší atmosféru jen doporučoval. Hudba, umění jsou s celým městem tak propojeny, že jej vnímáme úplně jinak, mnohem více v souvislostech lidského života, než kdyby se stejný výkon odehrál třeba v Praze.Daniel Barenboim připravil tři velké recitály sestavené pouze ze skladeb Franze Schuberta. Na prvním, 15. srpna provedl dvě klavírní sonáty G Dur D 894 a c moll D 958 a já jsem byl velice zvědavý, jaké přijde publikum a jak bude reagovat. Protože není lehké i v dokonalém provedení tyto téměř nekonečné skladby poslouchat. Navíc první ze sonát je celá „pomalu a slabě“, dočkat se zde kontrastu vyžaduje velkou dávku trpělivosti.Ten večer bylo veliké horko a i v sále to bylo znát, Barenboim si pravidelně utíral pot ze tváře a někdy i velice vtipně při hře, když měl jen jednu ruku volnou. Barenboim má obrovské charisma, už jeho příchod je zážitek a jeho talent je tak obrovský, že je vlastně jedno co hraje a nemůže to být špatné. Nedávno jsem s ním četl rozhovor, kde vzpomíná na setkání s Horowitzem a hovoří o tom, co v hudbě hledá. Horowitz mu řekl, že hraje dobře, ale z jeho hry necítí „the will“ – mentální úsilí, vůli. Že když hraje třeba forte, necítí, že ho chce skutečně ve své mysli. Řekl mu, že není v tu chvíli nic na světě důležitějšího, než přenést na posluchače pocit, že forte chcete. Myslím, že mu bylo tenkrát dvanáct let, dnes je mu sedmdesát a jak sám uvádí, je to to nejpodstatnější. Někteří kritikové Barenboima s Horowitzem dnes srovnávají a ačkoli je každý naprosto jiný, tuto věc mají společnou. „Vůli“ co chce, cítí posluchač velice silně.První sonáta byla opravdu velice dlouhá, nevím, zda je ji možné zahrát lépe, asi ne, ale nemá li člověk správné – řekněme zadumané rozpoložení, těžko ji skousne. Mohu li však srovnat s jinými koncerty, publikum pravděpodobně vědělo přesně, na co jde a vydrželo poslouchat každou větu v hrobovém tichu. Což se tak často opravdu nestává.

Barenboim volí tempa odjakživa pomalejší a za jeho nejsilnější výrazový prostředek považuji práci s časem. Jemu hra dýchá, žije, není jediné, nedomáčknuté, nedohrané noty. Není ale typ interpreta (a tady je také spojitost s Horowitzem), který jako třeba Krystian Zimerman, Géza Anda nebo Sviatoslav Richter staví dynamicky „nekonečné“ fráze a dynamiku tak odlišuje po extrémně velkých celcích. Barenboim zvukově vykresluje každou změnu směru jdoucích tónů, pracuje s nejmenšími detaily, na které upozorňuje a které berou dech. Tím nechci říct, že nestaví velké celky, velkou architekturu, ale toto je v jeho klavírní hře od ostatních odlišné.

Provedení druhé sonáty c moll, kde můžeme slyšet podobnost s tématem v Beethovenových dvaatřiceti variací, bylo jednoduše strhující, velkolepé. Plné kontrastu, velkých emocí, zápasů lidské duše, vzdoru i vítězství. Všichni jsme se poté snažili potleskem přesvědčit Barenboima alespoň o jednom přídavku. Bylo to moc dojemné. Velice hezky a mile se klaněl, ale ke klavíru už bohužel nezasedl.

Salzburger Festspiele 2012
Daniel Barenboim – Schubert-Zyklus I
Daniel Barenboim (klavír)
15. srpna 2012 Grosses Festspielhaus Salcburk

program:
Franz Schubert:
– Klaviersonate G Dur D 894
– Klaviersonate c moll D 958

www.salzburgerfestspiele.at

Foto autor a archiv

Hodnocení

Vaše hodnocení - D.Barenboim (Salcburk 2012-15.8.)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama