Cullberg Ballet a studie zábavního průmyslu

Nová scéna Národního divadla v Praze přijala v pohnutých dnech přírodní katastrofy hosty ze Švédska, kteří přivezli publiku inscenaci značně kontrastující s náladou v zemi. Ekmanův triptych s podtitulem Studie zábavy je choreografické dílo mladého tvůrce Alexandra Ekmana vytvořené pro proslulý soubor Cullberg Ballet a sklízející v Evropě velký úspěch. O hostování slavného souboru se jedná už od chvíle, kdy Nová scéna začala v čele se Štěpánem Kubištou pracovat na své pokrokové dramaturgii, Cullberg Ballet se tu na jediný večer ukázal po více než třiceti letech a Novou scénu vyprodal. I uchvátil.Ekmanův triptych je dílo, které má několik rovin. Rozebírá především nejcharakterističtější produkt populární kultury, televizní zábavu. A můžeme možná už škrtnout slovo televize, protože i když se blikající obrazovka svým tvarem a velikostí mění a divák přijímá stále častěji informace přes médium internetu, obsah zůstává jaksi stejný. Křiklavé barvy, důraz na show, škodolibá radost z těch nejstarších a nejprimitivnějších klaunských gagů, to se s typem média nemění, jen si obléká kabátek modernější elektroniky. U nás máme co do činění s přerušenou historií tohoto odvětví, náš zábavní průmysl ale během dvaceti let své západní kolegy dohnal s přehledem, takže si i my můžeme vychutnat trochu té společenské kritiky, kterou nám Ekman předkládá.Ve starším pojetí kulturní průmysl, v novějším populární kultura, to je svět obdivovaný i zatracovaný, podle toho, která společenskovědní škola se do něj právě pustí. Od zdrcující kritiky frankfurtských neomarxistů v předválečném období až po některé větve kulturálních studií dokládajících třeba pozitivní stránky sledování televizních seriálů, ze kterých divák zcela legitimně získává potěšení do svého každodenního života. Nakonec ani u Alexandra Ekmana nevyplyne jednoduché hodnocení. Jistě se účinně strefuje do plytkosti zábavy a trochu odkrývá i zákulisní praktiky zábavního průmyslu, ale hodnocení, jestli je to „dobře“ nebo „špatně“, nechává na divácích.

Inscenace je skutečně promyšleným triptychem. První kompaktní část je sondou do světa televizního studia, ve kterém se lehce vystresovaná kreativní scenáristka snaží vytvořit co nejzábavnější pořad, u kterého by každý zapomněl na své vlastní myšlenky. A otázka, co je zábava, je kladena otevřeně i publiku. Inscenace operuje výrazně s mluveným slovem a tato část je i interaktivní. Chvíli se na jevišti rozpoutává bezbřehá show, kdy se propojením revuálního tance s modernou dosahuje groteskních výsledků. Chvíli si zas protagonisté kladou otázky jako skuteční výzkumníci a nutí publikum uvažovat s nimi o podstatě zábavy a její funkci. Tanečníci se na chvíli ocitnou mezi diváky, sice nekomunikují, ale svou přítomností vytvářejí napětí. Máme tu i parodii na populárního zpěváka v ženské verzi. Některé scénky evokují televizní pořady nebo starou grotesku a pohled na tanečníka ozářeného bodovým světlem připomíná princip reality show, ve které je protagonista vystaven dychtivým pohledům anonymního publika čtyřiadvacet hodin denně.

Portrét zábavního průmyslu končí a další část „triptychu“ se před diváky otevírá o přestávce. Několik tanečníků je vystaveno v prosklených kójích jako výzkumné objekty s humornými popiskami, oddávají se improvizaci bez zájmu o okolí a člověk má zase ten divný pocit nepatřičnosti, který ho ovšem nepřepadá, když se dívá na bytosti uzavřené v obrazu té kouzelné skříňky, která zdobí každý obývák. Přitom je to skoro stejné, nic než touha nahlédnout do života jiných a pobavit se na jejich účet… Na druhé straně foyer se rozehrává výstup tří tanečníků v pohybovém jazyce současného tance, komentovaný režisérem v žabí masce, který je parodií na konkurz. Kdo nevládne angličtinou, je ochuzen o řadu vtipných glos. Variace nás přitom přenášejí do trochu jiné dimenze, tanečníci odložili blyštivé kostýmy a oddávají se čisté práci s pohybem.

Třetí část inscenace je pro obecenstvo nejméně čitelná. Je jakousi apokalypsou zákulisí, odvrácenou tváří, ale tváří sešklebenou tak, že realitu v ní není možné poznat. V první části jsme sledovali konstrukci populární kultury jako objektu, v poslední sledujeme její dekonstrukci. Vyvstávají tu spíše výtvarné obrazy – Ekman si vůbec se scénickým prostorem rozumí velmi dobře, první část je řešena zcela čistě ohraničením prostoru řadami třásní spouštěných z tahů a jednoduchou videoprojekcí. Výtvarno čiší i z finále tohoto triptychu, tanečníci i předměty se stávají objekty vytrženými ze svého kontextu. Jedinou konkrétní scénkou je situace, kdy je scenáristka z první části zasypána plastovými rajčaty, zřejmě klesla sledovanost pořadu… Postavy s umělým úsměvem křepčí na jevišti v rytmu šlágrů a vynechaná není ani nahota. Z roztříštěného obrazu těžko skládat jednotné sdělení.

Inscenace Ekmanův triptych je něčím, co jsme skutečně dlouho neviděli, jednak dílem kriticky se vyjadřujícím ke konkrétnímu problému, konkrétnímu produktu současné společnosti, není jen obecným filosofováním o vztazích nebo výkřikem na téma, jak je ten náš svět zlý a komplikovaný. Jednak je dílem, které se nebojí být barvitým a groteskním, kombinovat styly a žánry v neuvěřitelnou směs, vytvořit postmodernistický pastiš a přitom si zachovat grácii, provokovat a přitom nemít potřebu být agresivní nebo vyvolávat v divákovi negativní emoce. Mnohým divákům bude ale chybět taneční virtuozita nebo tradičnější estetika těla. Ta by se ovšem do téhle směsi už těžko dala zapracovat.

Položme si ještě kacířskou otázku – jak by publikum na Ekmanův triptych reagovalo, kdyby neznalo autora a nevědělo, že vystupuje právě Cullberg Ballet (ano TEN Cullberg Ballet, který dal světu Matse Eka a který jsme v Praze neviděli od roku 1970)? Obávám se, že by neprojevilo tolik pochopení a možná by se o ně ani nesnažilo. Slavné jméno nemusí nutně znamenat, že produkt pod jeho značkou přijmeme bez přemýšlení s otevřenou náručí, ale naopak že nás v mnoha případech donutí víc jej vnímat a analyzovat, protože chceme přijít jeho úspěchu na kloub. A to je pozitivní. Takže: jen více slavných jmen a více inscenací k zamyšlení! Já si jdu zatím půjčit Johna Fiskeho a připomenout si jeho teorie o čtení populární kultury…

Hodnocení autorky recenze: 90 % 

Ekmanův triptych: Studie zábavy
Choreografie, scéna, scénář: Alexander Ekman
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Mikael Sylvest
Video: Elias Benxon
Asistent choreografie: Thomas Zamolo
Umělecký poradce: Ayman Harper
Hudba: koláž (Rjd2, Corelli, Matmos, Rodgers etc.)
Cullberg Ballet
Premiéra 20. října 2010 Dansens Hus Stockholm
3. 6. 2013  Nová scéna Národního divadla Praha

www.novascena.cz
www.cullbergbaletten.se