Cyklus staré hudby Bacha na Mozarta skončil komorně, přesto velkolepě

Osmou sezónu koncertů staré hudby stihl soubor Czech Ensemble Baroque ukončit v katedrále sv. Petra a Pavla posledním červnovým dnem. Nabídl program, který se zdál obsahově jednotvárný, neboť měl jen jedno téma ve všech číslech programu. Stabat mater. A přesto lákal svou rozmanitostí, neboť byly představeny skladby autorů, kteří žili a tvořili v dobách nastupujícího a rozvíjejícího se baroka, tedy především v 17. a 18. století, které hledalo nová vyjádření pro křesťanské příběhy.
Czech Ensemble Baroque Bacha na Mozarta (zdroj CEB)

17. století požadovalo od skladatelů neotřelé zpracování a emoce. Ty byly cílem a prostředkem bylo precizní muzicírování, navazující na gregoriánský chorál a využívající polyfonie a krásné hlasy. Skladatelé byli tehdy pokornými sluhy církve, která měla dostatečné zázemí pro jejich zabezpečení. Stabat Mater je silné téma, které si oblíbilo již 13. století a postava Matky, plačící pro ukřižovaného syna, se stala spolehlivým objektem pro hudební vyjádření emocí. Utrpení a katarze, které téma přinášelo, se neslo po celou dobu vývoje křesťanské hudby a je účinným tématem i dnes.

Na posluchače v chrámu čekalo hned několik překvapení. Jednak to byla dvojice historických postav Mozarta a Bacha, podle kterých dostal cyklus jméno. Jejich vystoupení v osvědčeném obsazení Radovan Král – Mozart a Luděk Randár – Bach, sice nepostrádalo sarkasmy, ale přece jen respektovalo niternost a pokoru tématu koncertu. Dalším překvapením, které přivábilo většinu posluchačů, bylo vystoupení mladého kontratenoristy, studenta teprve třetího ročníku konzervatoře Jana Deyla v Praze, Vojtěcha Pelky. A nemenším překvapením bylo velmi úsporné obsazení orchestru a sboru, kdy každý z účinkujících byl v podstatě sólistou.

Autorem zpracování prvního Stabat Mater, které zaznělo, byl Domenico Scarlatti. Syn slavného Alessandra Scarlattiho, tvůrce italské opery seria, žil a tvořil u královského dvora v Portugalsku a Španělsku. Skladba pro deset zpěváků a basso continuo, doplněné ještě o theorbu, violu da gamba a kontrabas, začala neobvykle. Dirigent nastoupil bez ovací až během tiché hry bassa continua, která uvozovala skladbu. Postupně nastoupily soprány spolu s tenory, postupně se proplétaly alty i basy v pianu, ve vyrovnané dynamice, akcentovaly jen začátky frází a držely se ukázněně ve výrazu, kdy použily vzlyky a zvukomalebné dynamické prvky. Vznikl tak ucelený, zkázněný a výrazově silný útvar.

Czech Ensemble Baroque 2020 (foto Jana Šuplerová)

Autor druhého z příběhů, Giovanni Felice Sances, pocházel z Říma, ale život prožil ve Vídni, za Ferdinanda III. Byl císařským dvorním kapelníkem a psal i pro vídeňského arcibiskupa. Jeho hudba byla tehdy svěžím závanem do hudebního vnímání. Psal pro velká nástrojová obsazení i pro několik sborů, ale také i pro malá uskupení. Večer v chrámu zazněl sólový motet pro soprán (alt) a basso continuo, s názvem Pianto della Madonna. Bolestné nářky, nesoucí se chrámem, přesvědčivě podal Vojtěch Pelka, kontratenor, za doprovodu Marka Čermáka u basso continua. Oba tvořili působivě sehrané duo. Pěvec i přes své mládí a malé zkušenosti s přednesem i ovládání hlasu, kdy s mladistvým zápalem dával do hlasu vše i na úkor dynamiky, přesto přesvědčil publikum o schopnosti nejen zvládat svůj znělý a zajímavě flétnově zbarvený hlas, ale i dát do něj niterné emoce. Mladistvým zápalem strhl posluchače k zaslouženým ovacím.

František Ignác Tůma patří již do 18. století, a osciluje mezi českým barokem a klasicismem. Působil na královském dvoře ve Vídni jako skladatel i pedagog. Stabat Mater zhudebnil několikrát, tento večer bylo uvedeno provedení pro sóla, sbor a hudební nástroje. Stávající orchestr se rozšířil o troje housle, zpracování textu je zhutněno do šesti částí a ty dostávají spád díky rychlému střídání částí pro sóla a sbor. Vícehlas střídá homofonii, dueta sbory a ve třetí části je poměrně velká plocha pro tenor.

Jakub Kubín se s partem vyrovnal svým ukázněným a technicky spolehlivě vedeným hlasem. V duetu s basem poněkud podléhal sonornosti hlasu Jiřího Miroslava Procházky, ale stále držel jasnou tenorovou linku. Soprány Romany Kružíkové, Pavly Radostové, Terezy Válkové a Lucie Netušilové Karafiátové, alt Lucie Kořínkové a překvapivě i Martina Ptáčka. Tenorové party odvedli bezchybně Ondřej Holub a Jakub Kubín, basové Václav Kovář, s překvapivým hlubokým rejstříkem a již zmíněný sonorní Jiří Miroslav Procházka, který dokázal svůj hlas i potřebně zkáznit do piána. Nástrojové obsazení vykazovalo také sólové znaky, Elen Machová a Eva Kalová housle, Lidye Cillerová viola, Hana Fleková přitahovala nejen uši ale i oči se svojí violou da gamba, stejně jako Richard Závada s theorbou. Harmonickou barevnost a rytmickou přesnost zajišťovali Matyáš Berdych s kontrabasem a Marek Čermák u bassa continua. Celé dílo zakončila velkolepá fuga, s gradací velkého orchestru a sboru a s náležitým výsledným afektem. Díky pečlivé přípravě i energickému a přesnému vedení dirigenta Romana Válka to byl skvělý závěr celého cyklu, který předvedl soubor svým posluchačům navzdory zlomyslnostem koronavirových obstrukcí. Cyklus se úspěšně uzavřel a posluchači se již mohou těšit po prázdninách na cyklus další.

Mohlo by vás zajímat