Daishin Kashimoto: Zážitek z hraní je nejlepší tehdy, když se jeho součástí stane i publikum

Koncertní mistr Berlínské filharmonie a špičkový sólista Daishin Kashimoto přijede před Vánoci do Prahy, kde bude hrát 19. a 20. prosince Vánoční koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Pietari Inkinena. Daishin Kashimoto hrál sólově s mnoha proslulými tělesy, jmenujme například Bostonské symfoniky, Orchestre Nationale de France, Dresden Staatskapelle, St. Petersburg Philharmonia a další. Je také vítězem slavných houslových soutěží a zázračným talentem již od raného dětství.

Na housle jste začal hrát ve třech letech. Jak vám toto rozhodnutí ovlivnilo dětství?

Ze začátku jsem to nebral moc vážně, ani mí rodiče, hrál jsem jen pro zábavu. Moje maminka byla klavíristka a přála si, abych se učil hrát na nějaký nástroj. Dostal jsem několik hudebních hraček, ze kterých se mi nejvíce líbily housle, protože to vlastně byly dvě hračky, které jsem mohl mít najednou – housle a smyčec! Takhle jsem si vybral nástroj (smích). Pořád jsem to bral jako zábavu, i když jsem pak už dostal opravdové housle ze dřeva… Stal se z toho můj koníček a pak to šlo samo. Postupně jsem hraní začal brát vážněji, když jsme se s rodinou přestěhovali do New Yorku, začal jsem navštěvovat Pre-college Juilliard School of Music. Ale před tím to pro mě bylo asi tak na stejné úrovni, jako když si jde dítě ve volném čase zahrát s kamarády fotbal.

Zmínil jste Pre-college Juilliard School of Music. V roce 1986 jste tam byl přijat jako nejmladší student vůbec. Nebylo pro Vás náročné se tak brzy pustit do studia?

Náročné to nebylo. Bylo mi sedm let, ale nebylo to pro mě v té době nic zásadního. Jako dítě jsem o tom nepřemýšlel. Děti to tolik neřeší, prostě jdou tam, kde jim je příjemně, kde je to baví. Já jsem si užíval, že se mohu věnovat hudbě a potkávat kamarády. Necítil jsem žádný tlak.

Později jste se rozhodl přestěhovat do Německa a stát se žákem slavného učitele Zakhara Brona. Co vás k němu přivedlo?

Bylo to v době, kdy jsme žili v New Yorku, a moji rodiče chtěli, abych trochu poznal svět. Jeli jsme se v létě podívat do Evropy, kde jsem se při té příležitosti zúčastnil několika masterclassů a lekcí s různými učiteli. Navštívili jsme Londýn, Vídeň, Paříž a mnoho dalších měst, cestovali jsme po Evropě celé dva měsíce. Na jednom masterclassu vyučoval právě pan Zakhar Bron a hned mě oslovil s otázkou, jestli bych u něj nechtěl studovat. V tu chvíli mě to hodně překvapilo, nikdy před tím jsem o ničem podobném neuvažoval. Ale moji rodiče byli pro, řekli si, že by to mohlo být opravdu přínosné, když někdo s takovým kreditem jako Zakhar Bron tvrdí, že v tom vidí potenciál. Takže jsme si řekli: proč to nezkusit? Také se mi zalíbil evropský způsob života. Přestože jsem byl ještě dítě, uvědomoval jsem si, že tu jsou nějaké kulturní rozdíly a měl jsem chuť zkusit žít v Evropě. Nejprve jsme plánovali zůstat v Německu jen tři měsíce a pak odjet zpět do New Yorku. Pak profesor Bron řekl, že by stálo za to zůstat déle, tak z toho bylo šest měsíců, najednou rok… No a teď už v Německu žiju asi 28 let (smích)!

Stalo se za tu dobu Německo Vaším domovem?

Těžko říct, i když tady žiju tak dlouho. Studoval jsem u ruského profesora, mám japonské kořeny, dětství jsem strávil v New Yorku… Mám z toho takovou směsici všeho. Je pro mě velmi těžké odpovědět na tuto otázku, protože se cítím jako doma na všech těch místech.

Vyhrál jste mnoho významných soutěží, například slavnou soutěže Yehudi Menuhina v Británii. Bavilo vás soutěžení? Jste soutěživý charakter?

Ne, to opravdu nejsem. Naopak bych řekl, že jsem si to soutěžení nikdy moc neužíval. Byl jsem velmi mladý a můj učitel mi řekl, že bych se měl zúčastnit těch soutěží, tak jsem do toho šel. Soutěží je obrovské množství a všechny mají nějaká svá pro a proti. Nejčastější výhodou je to, že při té příležitosti poznáte poměrně široký repertoár – musíte si ho udělat, protože jsou vyžadovány konkrétní skladby. Je to šance hrát, a to hodně věcí najednou. Šance zahrát si veřejně a také před odbornou komisí, která bývá sestavená ze skvělých osobností, renomovaných profesorů, a je zajímavé si poslechnout jejich názory na vaše hraní, je to vzácná příležitost získat zpětnou vazbu. Ale není to stejné jako ve sportu, nedá se říct tak jednoduše, že je někdo lepší jen proto, že je rychlejší, a podobně. Je to záležitost vkusu. Samotné soutěžení mě nikdy moc nebavilo, proto jsem s tím také přestal. Poslední soutěže jsem se zúčastnil ve svých sedmnácti letech v Paříži a vlastně mohu říct, že jsem to dělal nerad. Nejsem rozhodně soutěživý typ, ale chápal jsem, že to je něco důležitého pro mou kariéru a že tím získám mnoho zkušeností, které se jinde získávají velmi těžko. Nevím, jestli soutěžení někoho baví, myslím, že většina umělců to má podobně jako já. Když jsem hrál na soutěži, absolutně jsem nemyslel na to, kdo je tam proti mně nebo jak hráli ostatní.

A co váš následující učitel – Rainer Kussmaul? Znali jste se před tím, než jste se přestěhoval do Freiburgu?

Ano, tedy nejprve jsem ho slyšel hrát na koncertech a pak jsem se s ním dvakrát potkal, abych ho lépe poznal a zahrál mu, než jsem se přestěhoval. On mě fascinoval. Byl to vynikající houslista. Existuje mnoho přístupů ke hře na housle a mnoho aspektů, se kterými se během studia můžete setkat. On byl nejen slavným učitelem, ale také koncertním mistrem Berlínské filharmonie, zároveň sólistou a komorním hráčem… Já o tohle vlastně také usiluji. S houslemi můžete dělat mnoho věcí, musíte se ale dokázat přizpůsobit různým způsobům práce.

Reiner Kussmaul byl koncertním mistrem Berlínské filharmonie, vy jste se jím stal nedlouho poté, co jste u něj studoval. Existuje nějaká speciální technika hry nebo nějaké zvláštní know how prvních hráčů Berlínské filharmonie, které vám Rainer Kussmaul předal?

Ne… (smích), to je spíš náhoda. Je to vtipné, on nikdy nenavrhoval, abych se o tu pozici ucházel. Když jsem se sám přihlásil na konkurz, tak mě samozřejmě velmi podporoval. Ale osobně bych řekl, že ho nikdy nenapadlo, že bych mohl být tím správným kandidátem na takové místo (smích). Jednoduše proto, že jsem neměl s orchestry moc zkušeností. Hrál jsem vlastně do té doby jen ve školních orchestrech, ani jsem o orchestrální hraní před tím moc nejevil zájem, takže mě do toho netlačil. Nikdy mi nedal v tomto směru nějakou rozhodující radu, byl spíš pro to, abych hrál a vyvíjel se přirozeně, abych šel za tím, co já sám chci. A myslím, že to je ta jediná možná cesta, jak být přesvědčivý i pro publikum.

Jaký zážitek s Berlínskou filharmonií je pro vás nezapomenutelný?

Možná situace, kdy jsem přišel pozdě na zkoušku… (smích). Zrovna jsme nahrávali, bylo to hrozně trapné. To je něco, co bych neměl nikdy zapomenout. Ale jinak je mnoho momentů, které se mi vryly do paměti. Krásné i bolestivé okamžiky… Když cítíte, že něco opravdu dohromady pracuje, že to do sebe zapadá jako lego a cítíte, že to tak funguje i s publikem a že ta energie mezi orchestrem a posluchači pulzuje tam a zpátky, to jsou ty nejlepší okamžiky. Pamatuji si samozřejmě také mnoho skvělých míst, kde jsme hráli, bylo pro mě například velkým zážitkem navštívit Taiwan, kde naše vystoupení bylo hodně energické, nebo Austrálii, to bylo fantastické. Také je mnoho menších sálů, třeba v jednom malém městě v Norsku, kde jsem při koncertě pocítil jakési pouto mezi publikem a orchestrem. Je to velmi specifický pocit, nedá se moc popsat slovy, ale je úžasný.

Vnímáte to stejně, i když hrajete sólově?

Ano, to vlastně není takový rozdíl, jestli hrajete sólově, v orchestru nebo třeba v nějakém komorním ansámblu. Pořád jste součástí nějakého většího celku a nejlepší zážitek je, když se jeho součástí stane i publikum, když se naladí přesně na tu samou vlnu a cítíte, že vás s těmi lidmi něco spojuje.

Jaký sólový repertoár vám nejlépe vyhovuje?

O tom by mělo rozhodnout spíš publikum. Samozřejmě mě vždycky lákal velký romantický repertoár, ale dokážu si užít mnoho různých věcí, třeba Mozarta nebo barokní repertoár.

Ve dnech 19. a 20. prosince se chystáte přijet do Prahy a zahrát s orchestrem FOK pod taktovkou Pietari Inkinena Saint-Saënsův Třetí houslový concert. Proč jste si vybral zrovna Saint-Saënse?

Je to krásný kus a je mi líto, že se v poslední době moc nehraje. Ale je to naprosto nádherná a velmi romantická hudba, výborně se podle mě hodí k předvánoční atmosféře. Obsahuje krásné melodie i harmonie a myslím, že si zaslouží, aby se hrála častěji. Doufám, že tomuto koncertu lidi propadnou stejně jako já.

S Pietari Inkinenem jste už společně koncertovali. Kdy a kde jste se poprvé setkali?

Byli jsme s Pietari Inkinenem spolužáci v houslové třídě Zakhara Brona, to už je dlouhá doba, skoro dvacet let zpátky. Jako kolegové jsme se poprvé potkali na společném koncertě v Japonsku, hrál jsem s japonským orchestrem Sibeliův Houslový koncert, on dirigoval, bylo to skvělé.

V lednu 2019 jedete s Pietarim do Japonska znovu, tentokrát budete hrát a s Pražskými symfoniky. Co od toho zájezdu očekáváte? Navštívíte stejná místa?

Většinu těch míst už znám, na konci zájezdu nás čeká jedno město, které bude nové – tedy alespoň pro mě. Ale v Japonsku je to všude skvělé, těším se na ty nádherné koncertní sály, které tam všude mají. Japonské publikum je velmi disciplinované, vzdělané, je pro mě vždycky velké potěšení pro ně hrát. A s Pietarim, kterého znám tak dlouho, pro mě ten zájezd bude opravdu příjemný, těším se. V Japonsku v té době doufám navíc nebude taková zima jako tady v Evropě. Myslím, že přijedu zpátky šťastný a nabitý energií.

Jste světově uznávaný sólista, hodně cestujete, přitom jste koncertní mistr Berlínské filharmonie a také komorní hráč. Jak se dají skloubit dohromady všechny tyto aktivity?

Je to vždy otázka, jak si člověk dokáže zorganizovat svůj čas a rozložit svoji energii. Mě naštěstí všechny ty činnosti baví a cítím, že opravdu potřebuji každý z těchto aspektů svého profesního života. Když hraji v orchestru, cítím, že občas potřebuji změnit pohled a zahrát si něco komorního. Nebo sólově. Teď když se připravuji na turné do Japonska jako sólista se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, už vím, že až turné skončí, tak zase rád sednu ke svému pultu v orchestru. Ty změny mi vždy dodají rovnováhu, kterou potřebuji.

Zpět k Praze. Přijedete těsně před Vánoci. Jak vlastně obvykle trávíte Vánoce? Slavíte je podle evropských tradic?

V Japonsku se Vánoce samozřejmě neslaví, nemáme tam křesťanské svátky, je to běžný pracovní den. Ale tím, že už tak dlouho žiju v Německu, tak slavím Vánoce normálně v evropském stylu. Máme stromeček, dárky, jako všude… Není to takový rozdíl, že budu před Vánoci v Praze. Vánoční Praha je samozřejmě nádherná – jednou jsem v ní byl, už bylo sice po Vánocích, ale sněžilo, to byla teprve podívaná! Nevím, jestli tentokrát bude zrovna sněžit, ale i tak se těším na tu atmosféru. Na Štědrý den pak budu se svou rodinou, mám rád klid a pohodu, hodně čokolády a rád si dám dobré víno. Těším se i na koledy, to jsou písně, které se nikdy neoposlouchají!

Děkuji za odpovědi.