Další sezona přenosů z Met skončila Traviatou z druhé ruky. Co dál?

Zatím poslední sezona přenosů z Metropolitní opery Met: Live in HD skončila včera přenosem Verdiho návštěvnického trháku La Traviata. Šlo o převzatou inscenaci notoricky známé Verdiho opery, poprvé uvedené na Salcburském festivalu v roce 2005, když v témže roce vyšla na DVD, aby ji vzápětí odvysílala celá řada televizních kanálů, loni pak dokonce i Česká televize. I tato Traviata je tedy mnoha operním fanouškům velmi dobře známá a tak se znovu na mysl vnucuje otázka, jak si dál Metropolitní bude umět poradit s projektem, který běží již šestým rokem a přináší jen pramálo nových impulsů, které by jitřily divákovu zvídavost a nutkaly nové zájemce k návštěvě kina. Jistě velmi dobrý „podnikatelský“ záměr Met zviditelnit tento operní dům i lidem, jejichž životní láskou opera není a jsou jen diváky příležitostnými či na operu nechodí vůbec a nepřímo tak posílit klesající návštěvnost samotné Metropolitní, byl v prvních letech velmi dobře naplněn i v Česku. Lidé lačnící po kvalitně nastudovaném představení, jichž se jim v domácích divadlech zoufale nedostává, projekt uvítali vesměs s nadšením, návštěvnost v kinech při přenosech byla mnohde vysoká. Nicméně šestá sezona není sezonou první ani druhou a zvyšování počtu přenosů či jejich opakování rozhodně není pro sebelepší projekt cestou k nekončící životaschopnosti. Slovo inovace je něčím, co právě tomuto projektu zoufale chybí. Přijít s něčím novým a zajímavým, upoutat diváka tak, aby bylo ochoten do kina chodit dál. Nutno přitom podotknout, že silná lokální marketingová podpora pomáhala v začátcích projektu Met: Live in HD v Česku k nemalému zviditelnění. Stará známá pravda sice říká, že dobré zboží se prodává samo, ovšem samo se neprodává v samých začátcích, ale hlavně – pokud chybí inovace – pak v pozdějších letech.

Dalším faktorem u nás mnohde stagnující nebo dokonce klesající návštěvnosti projektu – a to hlavně mimo Prahu, ale též třeba na Slovensku – je to, že cena vstupenek na přenosy v kině je srovnatelná s cenou vstupného na „živé“ kulturní akce – divadelní představení, koncerty či recitály, o DVD záznamech ani nemluvě. Ekonomická stagnace nutí stále více lidí přemýšlet o tom, za co své peníze vydají a zda si přece jen raději nekoupí lístek na představení s reálnými umělci na scéně. Ostatně provozovatelé kin a distribuční společnosti láteří nad klesajícím zájmem lidí o návštěvu kin už dlouho.

Znovu jsem se tak tím dostal k inovaci. V oblasti umění to přitom funguje prakticky stejně, jako v odvětví průmyslu. Aby mohl výrobce nebo poskytovatel služeb růst, musí vyvíjet nové a technicky vyspělejší výrobky, nabízet kvalitnější služby, zkrátka přidanou hodnotu. Vyrábět stejný typ spotřebiče nebo automobilu není zpravidla možné déle než pět let. Pak je nezbytná radikální změna – inovace, aby se výrobek prodával dál. V neposlední řadě je pak další věcí otázka konkurence. V případě přenosů z Metropolitní opery si v Česku tento projekt sice stále vede poměrně velmi dobře. Nebezpečí konkurence v podobě obdobných projektů typu Opera in Cinema totiž záhy pominulo, a to hlavně kvůli neschopnosti držitelů licence k těmto projektům u nás. A tak konkurenční aspekt přenosy zdánlivě neohrožuje. Ovšem opravdu jen zdánlivě. Dostupnost DVD a Blue-ray, televizních obrazovek s vysokým rozlišením, široká nabídka zahraničních specializovaných TV kanálů, čím dál častější vysílání předních evropských operních domů na internetu, či možnost navštívit špičková představení v divadlech okolních zemí a vidět mnohé koprodukční inscenace ve Vídni, Mnichově, Salcburku nebo třeba Barceloně, to všechno může znamenat odliv té části publika, která dává přednost autentickému zážitku před technicky nejednou až na hranici únosnosti prezentovanou projekcí v kině. To je příklad i posledního letošního přenosu inscenace Traviaty, která je sedm let stará a po celou tuto dobu byla snadno dosažitelná pro všechny, kteří ji chtěli vidět živě nebo na záznamu.Co s tím vším? Těžko hledat přesné návody a rady. Projekt sice své hlavní poslání, kterým je přilákání nových diváků zejména do auditoria Metropolitní opery plní, a to stále zjevně dobře. U nás ale stagnuje a zůstal prakticky hned po prvním roce jaksi zakonzervován. Zlepšily se sice technické parametry přenosů a nabídka participujících kin se z lokálních klubových „špeluněk“ pomalu posouvá k technicky dobře vybaveným sálům multiplexů. To je ale vše. Dříve výrazná marketingová podpora jaksi ochabuje, jakoby nebylo na co ji navázat. A co víc: známé letité inscenace se v sériích přenosů začínají k lítosti nejednoho z operních fanoušků stále častěji opakovat.K inscenaci Traviaty z Met samotné. Režie Willyho Deckera je stylově a výtvarně naprosto čistá, abstrahuje od reálií a jakékoliv popisnosti a dává vyniknout charakterům a psychologii postav. O to víc je nasnadě, že takovéto režijní aranžmá stojí a padá s hereckými a pěveckými kvalitami protagonistů, vlastně v tomto případě všech, představitele epizodních rolí nevyjímaje. Je pravda, že i pro ty, kteří měli možnost vidět ať už živě nebo na záznamu tuto inscenaci ze Salcburku s Annou Netrebko, Rolandem Villazónem a Thomasem Hampsonem v hlavních rolích, mohl být přenos na velkoplošném plátně zajímavým srovnáním. Pokud budeme porovnávat režii záznamu na DVD a režii včerejšího přenosu z Metropolitní, budou patrné zejména dvě skutečnosti. A totiž nejen to, že na velkém plátně je čistota a tím psychologická čitelnost této Deckerovy režie ještě více zřetelná, ale též fakt, že celé režijní a výtvarné aranžmá je připraveno především pro divadlo. Velmi dynamické snímání a pohyb kamer i jejich blízké záběry do tváří protagonistů během přenosu z Met (narozdíl od méně akčně a více statičtěji pojatého záznamu stejné inscenace ze Salcburku) jsou tím, co takto pojaté, na divadle špičkové režii při přenosu do kin neprospívá. Choreografie a vůbec scénické a pohybové aranžmá sboru i hlavních protagonistů jsou připraveny tak, aby nejlépe vyzněly při vnímání z dálky, při celkovém pohledu na eliptický zadní prospekt s horní balustrádou určenou pro akce sboristů a dalších protagonistů děje i na obří hodiny jako na celek.Neobvykle působivá může tato Deckerova režie být také proto, že vznikla pro výjímečné pěvecké protagonisty. S jejich interpretační a hereckou schopností celé režijní působení stojí a padá. Včera bohužel padlo. Večer nezachránil ani osvědčený a jistý výkon Matthewa Polenzaniho, jehož kvalitně vedený „italsky“ zabarvený tenor byl přesně tím typem hlasu, jaký si pro Alfréda Germonta představuji, ani nadmíru skvostný výkon Dmitrije Hvorostovského coby otce Germonta, jenž potvrdil, že je stálicí a špičkou ve svém hlasovém oboru. Tuto Traviatu nezachránili ani bezchybně sezpívaný sbor, který předvedl také mnoho náročných aranžmá, stejně jako ani výteční představitelé epizodních rolí Grenvila a Anniny (Luigi Roni, Maria Zifchak). Výsledný dojem a tím i působivost této jinak skvostné režie bohužel padly do kategorie tuctových operních zážitků kvůli výkonu Natalie Dessay. Težko soudit, jaké důvody vedly tuto velmi zkušenou a ostřílenou sopranistku k tomu, že včera večer vůbec vystoupila, do jaké míry se na jejím výkonu podepsala indispozice před pár dny, když představení v Met musela odříct, či zda jsme byli v přímém přenosu svědky neodvratného poklesu jejích interpretační ch kvalit, mimo jiné v návaznosti na prodělané operace hlasivek. Vzhledem k těmto nezodpovězeným otázkám proto podrobné hodnocení včerejšího pěveckého výkonu hlavní protagonistky nedává valného smyslu a vlastně by ani nebylo fér. I pro Natalii Dessay ale určitě platí již v úvodu otázka, vnucující se v souvislosti s přenosy z Met: Jak dál?

Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Fabio Luisi
Režisér: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Susana Mendoza
Světla: Hans Toelstede
Choreografie: Athol Farmer
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Produkce Salzburger Festspiele
Premiéra  31.prosince The Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 14.3.2012

Violetta – Natalie Dessay
Alfredo – Matthew Polenzani
Germont – Dmitri Hvorostovsky
Flora – Patricia Risley
Gastone – Scott Scully
Baron Douphol – Jason Stearns
Marquis D’Obigny- Kyle Pfortmiller
Dr. Grenvil – Luigi Roni
Annina – Maria Zifchak
Giuseppe – Juhwan Lee
Messenger – Joseph Turi
Guest – Athol Farmer
Gentleman – Peter Volpe

www.metopera.org