Další výprava na reprízy do Státní opery Praha

Když jsem před necelými čtrnácti dny publikoval své dojmy z reprízy Lucie de Lammermoor (k přečtení zde), očekával jsem bouřlivější ohlasy než k článkům o koncertech barokní duchovní hudby, ale počet reakcí – a obsah mnoha z nich – mne překvapil. Ukázalo se, že ani každodenní styk s díly géniů nemusí kultivovat, na druhou stranu jsem si z podnětů některých – podepsaných – diskutujících ještě více uvědomil, že i když se snažíte sebevíc, několik ostatních Vám může práci zkazit. Celkový dojem ze strany diváka je pak ale takový, jaký je, ať se zrovna vy snažíte sebevíc. Ale jak takovou situaci řešit?

S pocitem určité zodpovědnosti za vyhrocenost diskuse jsem si dal za úkol, předtím než doběhne mé letošní abonnement, podívat se ještě jednou na Státní operu Praha. Bylo mi podsouváno, že jsem snad nějak a priori zaujatý proti SOP, ale jak poznamenala jedna z diskutujících, dlouhodobé předplatné o tom nesvědčí. Skutečnost, že ho pro příští sezónu již neobnovíme, mne mrzí nejen proto, že úbytek abonentů může být dalším argumentem proti existenci druhého operního divadla v Praze, ale i z toho důvodu, že část mého příbuzenstva se na vzniku Nového německého divadla, v jehož budově dnes SOP hraje, přímo podílela. Kdo čte náš web déle, možná si pamatuje na článek o zpěvačce Marii von Steinitz – Moser (byl publikován zde), první Aidě, Carmen, Brünnhildě a Isoldě v Čechách a také mé pratetě. Ale ať už záležitost dopadne jakkoli, nemyslím, že bude mít tak fatální důsledky, jak je někdy líčeno. Nechci se přít o to, zda pražské obyvatelstvo skutečně potřebuje dvě opery, aby byly naplněny jeho kulturní tužby, ale je iluzorní se domnívat, že SOP může existovat tak, jako dosud. Ale stejně tak je iluzorní se domnívat, že jí bude příspěvek ze strany MK nějak významně navýšen anebo že by získala adekvátní peníze od sponzorů.

Sloučení s ND samozřejmě nemusí znamenat zvýšení umělecké úrovně, jak opakují odbory SOP před každým představením, ale nepředpokládám, že by mělo znamenat její snížení. Druhou vyjadřovanou obavou je skutečnost, že nepovede ani ke snížení nákladů. Vzhledem k tomu, že nikdo neřekl, jak by tato fúze měla vypadat (a zda by k ní vůbec mělo dojít), je i o tomto možné zatím jen spekulovat. Představím-li si, že by zůstaly dva sbory, dva orchestry, sólisté a sólistky by přecházeli – jako to už stejně mnozí dělají – ušetří se minimálně na jednom řediteli. Mohli bychom také debatovat, jak si některé kritičky usmyslely proti SOP bojovat, nebo se jí jiné rádoby nestranně zastávat s tím, že SOP „šlape Národnímu na paty“ (už dávno ne)… Ale dost. Můj další pohled na SOP měl vycházet z přímých zážitků.

Po bídné La traviatě a ještě horší Lucii (jiný z diskutujících, který ji údajně také navštívil, tvrdil, že kromě výkonu hlavního zpěváka šlo o standard. No, potěš pánbůh za takový standard) jsem se rozhodl strávit ve Státní opeře Praha víkend – a standard si ověřit. Jediná osoba, která o mém záměru věděla, mne označila za masochistu, oponoval jsem jejími předsudky a vyrazil.

8. dubna se dával Rigoletto. Divadlo bylo z větší části plné, určitě nadpoloviční většinu tvořili cizinci, na druhém balkóně snad dokonce kompletní výpravy náctiletých. Jestliže bylo v diskusi u Lucie také řečeno, že představení bylo určitě dobré, neb publikum srdečně tleskalo, o vyspělosti standardního obecenstva SOP svědčí i trapas před začátkem druhého dějství, kdy se po příchodu dirigenta rozlehl velmi chabý potlesk, který utichl ve chvíli, kdy se chtěl pan František Drs uklonit. Otočil se tedy k orchestru, nicméně několik vytrvalých tleskalo dál, až strhli i ostatní a dirigent se konečně mohl děkovat. Inscenace Rigoletta je jednou z nejstarších, která se na repertoáru SOP drží: premiéra se konala v roce 1988. (Neodpustím si otázku, zda SOP nevadí držet v repertoáru inscenaci z doby, kdy byla ještě násilně ve svazku s ND?)

Jde o klasickou inscenaci v historických kostýmech (režie Karel Jernek), zejména v úvodní scéně z ní ale osmdesátá léta zoufale čiší především v baletních číslech a zejména onu dámu tančící na stole v šedém trikotu s parukou á la Jitka Zelenková by bylo vhodné eliminovat. Od 414. představení není možné žádat nějaké propracovanější herecké jednání, operního „herectví“ jsme si tedy užili dosyta. Jinak se ale na inscenaci stále „dá dívat“, scéna (Zbyněk Kolář) umožňuje rychlé proměny jednotlivých prostředí pomocí točny, kostýmy (Olga Filipi) jsou propracované a vkusné.

V roli Vévody vystoupil Nikolaj Višňakov, úmyslně neříkám zpíval, více se vyjadřovat nebudu, v minulé diskusi mi bylo vytčeno, že nemám kopat do umírajících, i když oním téměř nebožtíkem měla být Státní opera Praha. Kdo chce, může si přečíst dojmy z Lucie. Richard Haan sice letos získal Thalii za výkon v Nížině (neslyšel jsem), v roli Rigoletta se mi ale vůbec nelíbil, zdá se mi, že v hlase přehání výraz, což vede často k jeho nepřirozené barvě a místy „mečivému“ zvuku. Může to být ale způsobeno něčím jiným, jako laik to posoudit nedokážu. Jindy na hlas příliš tlačí. Je však vidět, že se roli snaží dát, co jde – i po herecké stránce. V té má naopak rezervy Lukáš Hynek-Krämer (Sparafucille), jenž spíše postává a posunčí. Má však pěkný profundní bas, takže se alespoň dobře poslouchá (pozor na vyšší tóny). Jako Gilda se představila Dagmar Vaňkátová. Již dlouho jsem ji neslyšel, snad naposledy jsem ji viděl jako vynikající Lucii krátce po původní premiéře. Od této zpěvačky jsme v roli Královny noci také slýchávali celkem pravidelně pěkná „efka“. Tentokrát se jí nedařilo vůbec, prakticky po celou dobu distonovala, ve slavné árii Caro nome už její hlas postrádal lehkost, výšky byly ostré a nepřesné, lidově řečeno „se dost trápila“. Z dvořanů má slibný potenciál Jiří Brűckler (Marullo), poněkud dýchavičně působil Jiří Hruška (Borsa). Uspokojivý výkon podal Oleg Korotkov (Monterone). Výhrady nemám ke Galii Ibragimové (snad by nemusela dávat tolik najevo Maddaleninu vulgárnost), bohužel její postava má nejvíce místa v kvartetu a tercetu posledního jednání, kde jí dojem značně kazili ostatní.

Pochválit musím výkon orchestru, který hrál pod vedením Františka Drse docela plasticky, hráčských nepřesností jsem postřehl minimálně. Pánský sbor opět působil poněkud nezúčastněně (dvořané po Monteronově kletbě, při únosu Gildy), lepší dojem zanechal na začátku druhého dějství.

Vzhledem k pánskému obsazení sobotní Aidy – opět Nikolaj Višňakov (zpívat ve dvou dnech po sobě Vévodu a Radama svědčí buď o velké odvaze nebo nesoudnosti) a Miguelangelo Cavalcanti – jsem nenašel odvahu představení navštívit a dal přednost jiným kratochvílím a raději počkal na nedělní Toscu se zcela jinými sólisty. Inscenace Toscy je poctou Josefu Svobodovi, jehož scénografii z Opery 5. května využívá. Režijně obnovenou premiéru v roce 1999 podle původní koncepce Karla Jerneka nastudoval Martin Otava. Personál Státní opery Praha by si měl uvědomit, že jeho úvodní prohlášení před každým představením sice může působit efektně, ale zároveň odhalí kostýmy a kulisy první scény, a publikum je tak značně ošizeno o prvotní dojem. Zejména v případě Svobodovy scénografie je to velká škoda, protože stále působí velkolepě. Musím říci, že i režijně působilo představení stále více než ucházejícím dojmem.

Igora Jana jsem také delší dobu neslyšel, poněkud jsem se obával, neboť jsem ho za ideálního představitele hlavních tenorových partů nikdy nepovažoval, ale nakonec se dal jeho výkon označit za v našich podmínkách za slušný. Může to být ale způsobeno i mými klesajícími nároky, neboť zpíval hodně nadoraz, z nejvyšších tónů se mu dotáhnout nepodařilo snad ani jeden, ať už v Recondita armonia nebo ve zvolání Vittotia, Vittoria! či v E lucevan le stelle. Jinak posledně zmiňovanou árii podal pěkně, procítěně. Také si nejsem jist, že o hlas pečuje ideálně: dnes, druhý den, zpívá Dona Josého. Skvělá byla Jordanka Derilova jako Tosca, ve Vissi d´arte dokázala rozehrát pověstnou paletu emocí od zoufalství po naději. Kromě toho v kostýmu velmi dobře vypadá a obstojně hraje, což platí i o Jiřím Sulženkovi, takže druhé dějství bylo zážitkem. Scarpiovi Jiří Sulženko dodal přiměřenou dávku proradnosti a slizkosti, jeho příchod v závěru prvního dějství oslnil majestátným vzhledem i zpěvem. Zatímco Milan Bürger jako Kostelník a Ladislav Mlejnek jako Angelotti podali ucházející výkony, Spolettu Dalibora Janoty bych velmi rád oželel, svými vstupy docela kazil scénu Scarpia – Tosca z druhého dějství (Orsù, Tosca, parlate…), Rudolf Práznýs několika větami ve třetím dějství působil nechtěně komicky.

Oproti Rigolettovi je partitura Toscy obtížnější, což se odrazilo i na hře orchestru. Některá méně přesná místa (začátek, scéna Tosca – Cavaradossi ve 3. dějství) však vyvážila jiná, zahraná moc pěkně, např. závěr prvního dějství, kde vyšlo dobře Te Deum i sboru, jen jeho ženská část převlečená za ministranty působila poněkud směšně. Potlesk po představení byl vřelý, nicméně poměrně krátký.

Jsem rád, že po dvou vyloženě nezdařených představeních jsem ve Státní opeře Praha zhlédl dvě opery, na které se dalo koukat a v případě Toscy i bez větších výhrad poslouchat. Uvidíme, jak se budou události kolem SOP vyvíjet dál, na scéně politické se rozehrává zatím zřejmě nedefinovaný divadelní žánr zahrnující tragédii, komedii i frašku, takže se ještě můžeme dočkat mnoha překvapení.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: František Drs
Režie: Karel Jernek
Scéna: Zbyněk Kolář
Kostýmy: Olga Filipi
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Premiéra 14. ledna 1988 ve Smetanově divadle, dnes Státní opera Praha
(psáno z reprízy 8. dubna 2011)

Vévoda mantovský – Nikolaj Višňakov
Rigoletto, dvorní šašek – Richard Haan
Gilda, jeho dcera – Dagmar Vaňkátová
Sparafucile – Lukáš Hynek-Krämer
Maddalena, jeho sestra – Galia Ibragimova
Giovanna, Gildina společnice – Lubomira Popova
Hrabě Monterone – Oleg Korotkov
Marullo – Jiří Brückler
Borsa – Jiří Hruška
Hrabě Ceprano – Ivo Hrachovec
Hraběnka Ceprano – Erika Jarkovská
Páže Petra Břicháčová

***

Giacommo Puccini:
Tosca
Dirigent: Rudolf Krečmer
Režie: Martin Otava
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Premiéra 7. června 1999 ve Státní opeře Praha
(psáno z reprízy 10. dubna 2011)

Floria Tosca – Jordanka Derilova
Mario Cavaradossi, malíř -Igor Jan
Baron Scarpia, prefekt – Jiří Sulženko
Cesare Angelotti – Ladislav Mlejnek
Kostelník – Milan Bürger
Spoletta, policejní agent – Dalibor Janota
Sciarrone, komorník – Miloš Horák
Pastýř – Gabriela Pešinová
Žalářník – Rudolf Prázný

 

www.opera.cz