Dana Burešová je důstojnou Libuší

Inscenace opery Libuše je v současné režijní podobě na repertoáru Národního divadla téměř dvacet let. Bohužel je to znát. Je jasné, že technologické možnosti nebyly před dvaceti lety ani tak vyspělé ani tak široké, nicméně prezentovaná scéna je nesmírně statická a až naivní – divák se neubrání srovnání s poobědovými nedělními pohádkami vysílanými v České televizi. Scénu rámují desky mající vyvolat iluzi kamenných stěn. Kromě své vlastní nevěrohodnosti jsou k demonstraci Libušiny síně jaksi nepatřičné.Další rekvizity navíc také neslouží ku prospěchu díla, ba naopak inscenaci svazují a v některých pasážích působí směšně. Poměrně zajímavý nápad s rudým kobercem/látkou jako symbolem důstojnosti, po kterém má kněžna kráčet, není sbor schopen před jejím příchodem solidně položit a ve výsledku se jedná o kus pohozené rudé tkaniny. Meče vladyků připomínají spíše kuchyňské nože, hostina v podobě dvou pecnů chleba a dvou rozložených ubrusů nemá potenciál vyvolat pražádnou symboliku (příkladem, že kýženou iluzi lze vyvolat i s minimem použitých rekvizit, budiž třeba hostina v domě Dona Giovanniho v aktuálním provedení opery ve Stavovském divadle). Bohužel ani dřevěný trůn vyvedený v té nejnevěrohodnější hnědé barvě není adekvátní rekvizitou a už vůbec ne symbolem moci.Režijní rozčlenění díla do mnoha „opon“ se zdá být spíše rušivým prvkem – vzhledem k minimálním změnám v jevištní dekoraci je navíc i těžko obhajitelné. Některé diváky toto dělení navíc mátlo a v domnění, že se jedná o oponu mezi jednáními, mířili do foyer. Libuši toto členění jednoduše nesvědčí a případné využití točny se zde přímo nabízí. Kostýmní dekorace, kritizovaná v recenzi Pavla Šimáčka se mi nezdála zcela špatnou. Je pojata jako paleta odstínů hnědé (sbory), sólisté jsou pak více zdařile (Libuše), méně zdařile (Radmila) anebo vůbec (Chrudoš a Šťáhlav) odlišeni různými barevnými akcenty. Stesk Olgy Janáčkové na utahanost kostýmu nemohu potvrdit (viděno z první galerie). Potvrzuji ovšem značnou nejistotu choreografie sboru – při nástupu Libušiny družiny se o ladnosti dá hovořit opravdu stěží, došlo i na pád při pokleku před kněžnou, předávaní květin Libuši je pak už holá improvizace.Pěvecky se jedná především o úspěch Dany Burešové. Své kvality prokázala nedávno při premiéře Fibichova Pádu Arkuna a ani v tomto obsazení jí není možno cokoliv vyčítat. Svým kolegům pak uniká také svým jevištním projevem. Dana Burešová umí hrát a umí se na scéně pohybovat – sed na trůnu byl vskutku šlechtický a noblesní, pohyby symbolizující věštbu byly uvěřitelné.Přemysl Martina Bárty byl solidní a myslím, že paní Burešové důstojně sekundoval. Poněkud rozpačitěji působila Krasava (Jitka Svobodová) – srozumitelnost zpěvu nebyla ideální a především by pak bylo na místě zapracovat na operním herectví. Její prosba otce za odpuštění působila zvláštně – v jejím závěru pak prakticky leží (a to velice podivně) na jevišti v jakési agónii. Nemilosrdný k její roli byl i výše zmiňovaný kostým (jedná se o roli významnou a ta by měla být barevným konceptem oddělena od hnědého davu). Yvona Škvárová zpívala Radmilu srozumitelně, Roman Janál Radovana solidně. Role Chrudoše a Šťáhlava (Peter Mikuláš a Tomáš Černý) byly pojaty přiměřeně dílu – Peter Mikuláš měl i snahu o herecký projev. Výkon obou byl solidní. Sbory podtrhly slavností smysl díla a byly opravdu krásné.Orchestr v některých částech překrýval zpěv sólistů – připisuji to snaze Roberta Jindry zdůraznit dramatičnost a slavnostní význam tématiky. Sbor závěrečný provolávající „Sláva, sláva…“ měl i zamýšlený optimistický náboj a patřičnou sílu.Vzhledem ke zmiňované obtížné srozumitelnosti některých árií bych doporučoval promítat i české titulky. Opera je svým tematickým ukotvením specifická a nepředpokládám převažující německy a anglicky hovořící publikum. Především mladí diváci (žáci, studenti) mohou pak být bez titulkové dataprojekce ztraceni. Dále by uvaděčky měly přísně zamezovat vstupu do hlediště v polovině jednání, je to rušivé a nevhodné. Vůbec už nehovořím o situaci, kdy si uvaděčka sama sedá do hlediště. Optimisticky uzavírám, že Národní divadlo má důstojnou a herecky vyspělou představitelku Libuše. Jen by zasloužila nové, méně těžkopádné a zajímavější inscenační provedení.

Bedřich Smetana:
Libuše
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Irena Greifová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 11. května 1995 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 28. 10. 2014)

Libuše – Dana Burešová
Přemysl ze Stadic – Martin Bárta
Chrudoš od Otavy – Peter Mikuláš
Šťáhlav na Radbuze – Tomáš Černý
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jiří Sulženko
Radovan od Kamena Mosta – Roman Janál
Krasava – Jitka Svobodová
Radmila – Yvona Škvárová
Čtyři ženci – Barbora Perná, Lucie Hájková, Eliška Weissová, Václav Lemberk

www.narodni-divadlo.cz

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Hana Smejkalová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="16825" size="small"]
0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments