Dance in progress (1): Sabina Bočková a newyorské inspirace

Probíhal na rezidenci konkurz? Potřebovala jsi podporu tuzemských organizací, aby se pobyt mohl realizovat?
Propojení s newyorskou organizací Movement Research zprostředkoval Bazaar Festival za podpory Vize Tance. Pro rezidenci proběhl předvýběr od čtyřčlenné poroty ve složení Ewan McLaren, Markéta Perroud, Lída Vacková a Markéta Málková, která oslovila tři tvůrkyně/tvůrce. Následně jsme organizaci Movement Research zaslali své životopisy a popis projektu, na kterém bychom chtěli v New Yorku pracovat, a organizace Movement Research si sama vybrala. Pro možnost pracovat na rezidenci i na hudební složce projektu s hudebníkem Lukášem Palánem jsem dále využila možnosti zažádat o Individuální účelovou dotaci a výjezd tak podpořil i Magistrát hl. m. Prahy. Tímto všem nesmírně děkuji za podporu.

Jaké byly workshopy, které v rámci rezidence Movement Research probíhaly? Byly všechny taneční?
Rezidence trvala celkem 3 týdny a každý týden jsem měla možnost zúčastnit se jednoho workshopu, který probíhal od pondělí do pátku. Všechny workshopy byly taneční, ale zároveň byly velmi rozdílné. První s Jasmine Hearn byl velmi intuitivní, založený na improvizaci, rozpoznávání vlastních tužeb a potřeb v pohybu a tanci (včetně důrazu na myslím velmi potřebný odpočinek) a velmi napojený na hudební výběr. Druhý s Moriah Evans byl více konceptuální a experimentální, zaměřený na tvůrčí proces a různé způsoby hledání performativního materiálu, třetí s Gwen Williver byl, řekla bych, nejtradičnější, v duchu postmoderních tanečních technik, variací a abstraktní taneční improvizace.

Pracuješ na novém projektu POCKETART Making Love. Jak jsi ho rozvinula právě během pobytu? Čím k němu prostředí přispělo? 
Byla to vlastně první rezidence, na které jsem začala pracovat na fyzickém materiálu, předtím jsem se projektu věnovala hlavně po teoretické stránce. Přišlo mi skvělé mít vždy dopoledne právě ty workshopy, kde jsme se věnovali věcem mimo můj výzkum, ale vždycky se v rámci nich stalo něco, co se mnou zarezonovalo a co jsem pak okamžitě mohla použít odpoledne ve studiu v mém vlastním zkoumání. To pro mě byl velmi specifický a inspirativní formát zkoušení. Celkově jsem se v New Yorku cítila velmi svobodně, vnímala jsem velkou otevřenost lidí okolo a viděla jsem hodně různorodá představení, z nichž většina byla vyprodaných a s velmi nadšeným publikem, což mi všechno dodávalo odvahu pouštět se do experimentů, hlubokých fyzických stavů a autentické tvorby.

Měla jsi i nějaký mentoring přímo k projektu?
Mentoring k projektu jsem neměla. Celkově rezidence probíhala velmi samostatně a organizace do mého procesu, výběru workshopů a využití volného času nijak nevstupovala.

Uvedla jsi work in progress v prostorách Judson Memorial Church. Jaké bylo vystupovat na místě, kde se rodila americká postmoderna?
Bylo velmi posilující mít možnosti uvést svou tvorbu v prostoru, který je už tolik desítek let místem pro svobodné experimentování a důraz na tvůrčí proces, a také si uvědomovat, že právě takovéto experimentování a překračování hranic je cestou ke specifičnosti a autenticitě, která může oslovit i ostatní. Nehledě na historii Judsonu spjatou s tancem, prostor sám o sobě je naprosto úžasným místem. Je to praktikující kostel, který velmi zřetelně podporuje marginalizované komunity, jako je černošská komunita, LGBTQ+ nebo například drogově závislé lidi, takže vzhledem k tématu mého projektu, kterým je ženská sexualita ve spojení se spiritualitou (a s inspiracemi především z křesťanské historie) bylo neskutečné uvést první ukázku z projektu v praktikujícím sakrálním prostoru, který je otevřený, vítající a nedogmatický.

Jaká byla zpětná vazba publika, kdo na work in progressy chodí?
V publiku bylo asi 130 diváků, řekla bych, že převážně mladší generace, lidé z probíhajících workshopů a celkově příznivci organizace Movement Research. Zpětná vazba proběhla neformálně po ukázkách a při setkáních v dalších dnech a celkově se lidé více doptávali a zajímali o východiska a proces tvorby, než že by ukázku přímo komentovali. Prostor pro zpětnou vazbu vznikl i v rámci Global Practice Sharing Chats prezentace mé práce, která proběhla v Movement Research studiu a pokračovala v neformální debatování.

O čem Making Love bude a jaká je forma této vznikající nové inscenace?
Jak už jsem zmínila, tématem projektu Making Love je ženská sexualita ve spojení se spiritualitou a snaha o nalezení svobodného a autentického prožití těchto dvou elementů lidského bytí. Projekt se inspiruje ženskými postavami z křesťanské historie a také středověkými a renesančními umělkyněmi, které tvořily v kontextu křesťanství jako hlavní mocenské struktury západních dějin. Premiéra inscenace je plánovaná na jaro 2026.

Jaká jsi v New Yorku viděla představení? Čím tě inspirovala?
Viděla jsem asi 7 představení a 3 koncerty. Asi nejvíc mě dostalo představení performerky a klaunky Alex Tatarsky (doporučuji sledovat), která byla schopná s naprosto excelentním absurdním humorem, s lehkostí a sebeironií komentovat ta nejpalčivější témata naší doby. Dále jsem měla možnost vidět představení zakladatelky Urban Bush Women Jawole Willy Jo Zollar, které proběhlo v rámci doprovodného programu k výstavě o Alvinu Ailym ve Whitney Museum of American Art, tanečně-hudební dílo se silně politickým nábojem a silným odkazem černošské kultury. Celkově jsem vnímala velkou politickou angažovanost tvůrců i kulturních institucí a zájem a otevřenost publika k těmto tématům.

Jaká je tamější taneční komunita? Zůstáváš s někým v kontaktu?
Přijde mi, že většina tanečních komunit, se kterými jsem se doposud setkala, pro mě vždy byly a jsou oázami přijetí, přátelskosti, respektu a do hloubky stráveného času beze slov – stejnou zkušenost jsem měla i v New Yorku, jen početně velmi znásobenou. Koncentrace lidí, kteří se tam věnují současnému tanci, je samozřejmě obrovská, takže jsem měla skoro instantní pocit sounáležitosti a patření. Zároveň se v New Yorku naprostá většina umělců tancem neživí a mají takzvaný „survival job“, což může být rozhodně frustrující, mám ale pocit, že na druhou stranu to vazby mezi umělci ještě více posiluje a že si všichni navzájem opravdu upřímně fandí! S pár lidmi jsem navázala bližší kontakt a několik z nich má v plánu přijet na vídeňský ImPulsTanz, takže doufám, že jsme se neviděli naposled. Zároveň 3 týdny v New Yorku utečou jako lusknutím prstu a pro navázání hlubších vztahů bych ráda zůstala klidně 3 měsíce.

Je něco, v čem tento pobyt změnil tvůj pohled na tvorbu nebo taneční umění?
Rozhodně si sebou přivážím takový sebevědomý pocit naplno se věnovat tomu, co mě opravdu zajímá a co chci opravdu dělat, ať je to (třeba v rámci české společnosti) považováno za sebedivnější, a zároveň potřebu posílit mojí vlastní práci na skutečné podpoře mých kolegů a kolegyň v jejich tvůrčích procesech a v našich společných nesnázích, co se podmínek pro tanec týče. Z hlediska srovnání taneční tvorby s Evropou mi některé inscenace, které jsem zhlédla, přišly lehce zastaralé a trochu zaseklé právě v tradici postmoderního tance a uvědomila jsem si tak, z jak hluboké tradice evropský tanec čerpá a jak bohatá je evropská kulturní nabídka napříč státy, hlavními městy i regiony, ze které mohou tvůrci čerpat.