Do jakého žánru spadá váš projekt: jedná se o současný tanec, taneční divadlo nebo multižánrovou inscenaci?
Lenka Vořechovská: Na naši současnou práci se díváme jako na interdisciplinární představení se silným zaměřením na pohyb a choreografii. Spolupracujeme se zvukovou designérkou Ester Grohovou, kterou vnímáme jako důležitou spoluautorku, a zvuk jako velmi důležitou součást představení. Proto nám připadá výstižnější mluvit o našem díle jako o interdisciplinárním než jen o současném tanci, i když s tancem pracujeme.
Anne Sofie Stubbe Lindeberg: Také úzce spolupracujeme s kostýmní designérkou a scénografkou Benedikte Beate Hansen, která významně přispěla k procesu, vedla pro nás workshopy. Kostýmy a scénografie jsou něčím, s čím v představení aktivně interagujeme, stejně jako s hudbou.
Jaké téma zkoumáte, co vás inspirovalo a iniciovalo jeho vznik?
Anne: Na začátku nás přitahovalo téma hydrofeminismu – co to znamená být tělem složeným z vody? A jak nás tekutiny propojují s naším okolím? Naše zájmy se pak přelily do tématu ženskosti.
Lenka: Ano, četly jsme také poměrně dost literatury k těmto tématům, například Carrier Bag Theory od Ursuly K. Le Guin, nebo Witches, Sluts and Feminists od Kristen J. Sollee. To nás přivedlo k myšlenkám o komunitě, péči, výživě, mateřství… Během výzkumu jsme se také dotkly témat smyslnosti a sexuální práce/pornografie. Mnoho těchto témat přicházelo velmi přirozeně z našich osobních zájmů a životních zkušeností jako osob, které se identifikují jako ženy. Všechna tato témata jsou pro nás vzájemně propojená.
Má projekt sociální rozměr? Mnoho nezávislých umělců se dnes zaměřuje na aktivismus.
Lenka: Vždy, když pracujeme nebo mluvíme o naší práci, vnímáme ji jako sociálně angažovanou, protože jsme součástí společnosti a tvoříme dílo, abychom ho sdílely s ostatními a daly jim možnost propojit jejich osobní zkušenosti s tématy, která si vybíráme. A myslím, že si často volíme feministická témata, protože velmi souvisejí s našimi vlastními životními zkušenostmi a považujeme za důležité je komunikovat.
Anne: Je pro nás prioritou, aby způsoby naší práce odrážely hodnoty, se kterými pracujeme. Chceme pracovat udržitelně – jak s našimi těly a myslí, tak s fyzickými materiály. Usilujeme o vytvoření bezpečného a pečujícího prostředí pro nás i všechny, kdo jsou do procesu zapojeni. Pracujeme s dotykem, zklidňujícími pohybovými praktikami, o nichž věříme, že je důležité jim v dnešní době dát prostor. Doufáme, že se to přenese i na diváky.
Chcete o tématu vyprávět příběh, ztvárnit ho, nebo ho spíše prožít skrze pohyb a hledat slovník, který ho vyjádří?
Anne: To, jak téma ztvárňujeme, vychází z důvěry, že skrze práci s ním a během vývoje pohybového materiálu, zvukového designu a scénografie se přirozeně přenese k divákům na různých úrovních. Soustředíme se na vyvolání kinestetické empatie skrze opakující se a meditativní pohyby. Zajímá nás vytvářet obrazy ženskosti a sexuality, které mohou mít více významů a které se plynule objevují skrze malé posuny a transformace během celého představení.
V jaké fázi tvůrčího procesu se právě nacházíte?
Lenka: V sobotu 4. října nás už čeká pražská premiéra v Čistírně 1906, takže se blížíme do cílové rovinky. Dánskou premiéru už máme za sebou. WASHAWAY byl zajímavý proces, protože už jsme mnohokrát odehrály jeho work in progress verzi a i skrze hraní před diváky jsme performance posouvaly dál. Zároveň jsme si k těmto uvedením přizývaly různé jiné performerstvo. Ten proces byl hodně otevřený. Lákala nás představa praxe, do které mohou vkročit různí lidé a performovat s námi, i když nebyly/i v procesu od začátku. Nakonec jsme od tohoto aspektu upustily, a premiéru budeme hrát jen ve dvou, plus samozřejmě s Ester Grohovou. Ale ten princip „otevřené“ performance nás pořád láká. Lidé, kteří se k nám v průběhu přidali, nás i samotnou performance extrémně obohatili (abychom jmenovaly, byly to Natálie Košková, Ane Carlsen a Julie Elisabeth Villumsen). Dramaturgickou konzultaci nám dělala Alica Minar.
Jak přemýšlíte o struktuře finálního díla? Kolik si chcete definovat už na začátku procesu?
Anne: O finální struktuře nebo dramaturgii nerozhodujeme hned na začátku procesu, spíš se ji snažíme sledovat a naslouchat tomu, jak se vyvíjí. Co ta performance potřebuje? A jak můžeme přirozený vývoj podpořit? Popsaly bychom dílo jako sbírku abstraktních příběhů, které se v průběhu představení proměňují skrze jemné obměny.
Jaké nástroje používáte? Zapisujete si nápady, vizualizujete, experimentujete s rozhovory, které vás inspirují k novému myšlení, nebo nepoužíváte žádné?
Anne: Zkoušely jsme mnoho různých přístupů. Na začátku jsme mezi sebou například vedly rozhovory, kde jsme se ptaly na osobní zkušenosti a vazby k tématům performance. Díky tomu jsme si lépe uvědomily, jak jsou mezi sebou témata propojená a jak se manifestují v našich osobních životech. Dále jsme si například představily v pěti minutách, jak by celé představení mohlo vypadat, a pak to přednesly ostatním. To otevřelo naši představivost.
Lenka: Rády experimentujeme s různými metodami. Například to, co Anne vyčetla, nám hodně pomohlo vykrystalizovat naše nápady a pojmenovat témata víc specificky. Jsme hodně vizuální, takže si všechno zapisujeme na lístečky, kterých je nakonec třeba sto. Baví nás pak organizovat je do různých skupin a snažit se pochopit, jak spolu jednotlivá podtémata souvisí a jaké choreografické metody můžeme použít pro danou produkci. Také hodně kreslíme a píšeme na společné plátno.
A jak vypadá váš výzkum pohybu? Jaké kvality hledáte, co trénujete ve svých tělech, co v nich objevujete?
Anne: Od začátku procesu nás provází praxe založená na inspiraci pohybem vody. Pracujeme s opakovaným přenášením váhy z jedné strany těla na druhou, s pohybem vln a přílivu a odlivu – opakovaným, tam a zpět, za všech okolností. Necháváme tento pohyb cestovat páteří do paží a konečků prstů a vytvářet spirálovité vlny v prostoru. Zvenku je možné pozorovat, jak se dostáváme do a zase mimo synchronizaci.
Naše pohybová praxe má jemnost a citlivost, kterou je možné cítit uvnitř těla i v prostoru. Soustředíme se na „zabydlování“ prostoru spíš než na pronikání jím. Tato praxe nám umožňuje vnímat tekutinu uvnitř těla – my hýbeme jí, zatímco zároveň necháváme, aby ona pohybovala s námi. Je to neustálá hra mezi vnější a vnitřní pozorností.
Lenka: Já a Anne jsme spolu studovaly stejný bakalářský program v Kodani a začaly jsme spolupracovat hned po jeho dokončení. Přijde mi, že náš pohybový výzkum je přirozeně hodně ovlivněný tím, co jsme zažily ve škole – například workshopy s Tiziannou Fracchiolli, která hodně pracuje se vztahem těla k místu skrze velmi fyzická cvičení, nebo výuka Malin Astner, která se zaměřuje na instantní kompozici. WASHAWAY se tematicky zabývá vodou, proto je i naše praxe spojená s tekutinami a – jak už Anne říkala – s pohybem vody. Obecně pracujeme tak, že netrénujeme konkrétní pohyby nebo sekvence, ale spíše pohybové kvality, které se pak přirozeně stanou součástí performance.
Myslíte při tvorbě na budoucí publikum? Chcete, aby si diváci z představení něco odnesli, zamysleli se nad tématem? Víte, jak by se podle vás měli cítit?
Lenka: Vždycky přemýšlíme nad přístupností a nad tím, jestli se dá k naší performance z pohledu diváka vztáhnout. Nechceme rozhodovat o tom, co by si měl divák myslet nebo jaký přesný příběh má „číst“, spíš se chceme ujistit, že vytváříme prostředí, se kterým se bude cítit svým vlastním způsobem propojen. Je to pro nás zajímavá a stále aktuální otázka, protože nám nejde o to diváka „uchvátit“, ale zároveň o něj chceme pečovat.
Anne: Doufáme, že naše dílo vyvolá v divácích kinestetickou empatii – schopnost vnímat, cítit a prožívat skrze pozorování pohybu jiného člověka. Pracujeme záměrně se scénami, které se často dají vyložit různými způsoby. Například některé momenty péče a intimity se v rámci naší struktury dají vnímat i jako sexuálně zabarvené. Zajímají nás tyto jemné nuance a co konkrétně vyvolává v lidech určité asociace.
Kdo má v týmu jakou roli a jak spolupracujete? Kdo je hlavní choreograf? (Nejsem si jistá, jestli jsme o tom mluvily, ale mám pocit, že jste ženský kolektiv – mám pravdu?)
Anne: Máš pravdu. Jsme tým pracující nehierarchicky – máme různé role, ale každý názor a vklad do díla má stejnou hodnotu. Já a Lenka jsme spoluautorky choreografie a performerky. Ester dělá zvuk a Benedikte kostýmy a scénografii. Obvykle máme i třetí performerku (vždy někoho jiného podle země, kde hrajeme, to už zaznělo výše), a i jí dáváme možnost podílet se na uměleckých rozhodnutích, pokud o to má zájem.
Jste tedy nehierarchický kolektiv. Jak prakticky zajišťujete, aby každý tvůrce měl v procesu vyvážený prostor?
Anne: Dbáme na to, aby měl každý možnost facilitovat prostor v určité fázi procesu.
Lenka: Je to náš první projekt po škole a tento nehierarchický přístup nám je nejbližší, proto jsme si ho zvolily. Teď, když se projekt blíží do finále, reflektujeme způsob, jak jsme pracovaly. Občas nám rozhodovací procesy daly hodně zabrat a tím, že je to naše první zkušenost v tomto rozložení, neměly jsme úplně jasně nastavené metody nehierarchické spolupráce. Zároveň být efektivní nebyla naše priorita, byl to spíš experiment a objevování nových přístupů, takže jsme to braly jako součást procesu.
Jsme rády, že jsme tento přístup vyzkoušely. V tuto chvíli vidíme i výzvy, které to sebou neslo a snažíme se dovzdělat v tom, jak celý takový proces facilitovat, aby byli všichni vyslyšení a došlo se ke společnému rozhodnutí. Ne vždycky to bylo snadné a například mně to přineslo hodně obav z toho, jestli nepřebírám moc iniciativy a doopravdy dávám ostatním rovnocenný prostor pro jejich nápady. Hledáme víc nástrojů, o které se příště opřít. Já osobně mám velkou radost, když ostatní kolektivy/týmy sdílí, jak takové procesy probíhají u nich a jaké mají know-how.
Jste mezinárodní skupina – kde a jak jste se potkaly? Hrají v tom úlohu i rezidence?
Anne: S Lenkou jsme se potkaly při studiu na programu Dance Intensive v Tanzfabrik v Berlíně. Poté jsme obě pokračovaly ve studiu v bakalářském programu Dance and Choreography na The Danish National School of Performing Arts v Kodani. Tam jsme se také seznámily s Benedikte, která studovala scénografii.
Lenka: Já jsem pozvala Ester Grohovou ke spolupráci na své bakalářské práci v Kodani, protože mě její hudba i přístup k tvorbě zajímaly. Později jsme se domluvily, že budeme ve spolupráci pokračovat.
Anne: Měly jsme rezidence například v Německu v Alte Schule, v Dánsku s organizací ST:ART nebo v Praze v Petrohradská Kolektiv (také díky podpoře programu Culture Moves Europe). V létě jsme byly v Baad Teatret v Kodani. Teď zveme srdečně diváky na českou premiéru do Čistírny 1960!
Lenka Vořechovská je taneční umělkyně působící mezi Dánskem a Českou republikou. V roce 2024 dokončila studium choreografie a tance na DDSKS v Kodani. Od té doby pracuje jako performerka, choreografka, taneční dramaturgyně a taneční publicistka. Její práce se soustředí převážně na společenskou, environmentální, feministickou a postkapitalistickou tématiku. Zabývá se somatickými praxemi, participací a průnikem tance, výtvarného umění a zvuku.
Anne Sofie Stubbe Lindeberg je performerka a choreografka působící v Kodani. Ve své umělecké tvorbě se zaměřuje na témata prostoru a intimity z feministického pohledu. Ve svých performancích citlivě pracuje se vztahem mezi divákem, performerem a prostředím – skrze tanec a hlas vytváří situace rezonance, které zvou k vnímání propojení mezi vnitřním a vnějším světem.
