Danielle de Niese ostrá jak břitva

Za pár týdnů jednatřicetiletá snědá Australanka, která ovšem vyrůstala ve Spojených státech, toho má za sebou už víc než lecjaká její vrstevnice. Není divu, třeba už v devatenácti debutovala v newyorské Metropolitní opeře jako Barbarina ve Figarově svatbě. Právě hlavně na Mozarta, ale také na Händela či Monteverdiho se Danielle de Niese zaměřuje především. V katalozích nahrávacích společností má už poměrně dost trofejí, a to jak na CD, tak i DVD. Po jejím pražském vystoupení ji například čeká Zuzanka v Chicagu, Poppea v Madridu a Semele v Paříži. Do Prahy teď tato sympatická sopranistka přijela poprvé. Dlužno ale poznamenat, že jsme ji před nedávnem mohli vidět coby Gluckovu Eurydiku v přímém přenosu z MET do kin.

Ch.W.Gluck: Orfeo ed Euridice (MET)

Pro svůj pražský koncert si Danielle de Niese vybrala Mozarta, program byl vlastně jakousi variací na její nedávno vydané mozartovské CD. A celkový dojem? I tato zjevně energická a nervní sopranistka je z té skupiny zpěváků, kteří jedou takříkajíc na alespoň 110 procent, a kterým se to ovšem bohužel občas vymstí. Stačí připomenout třeba Rolanda Villazóna či Nathalii Desay a jejich hlasové problémy a následné operace. Danielle de Niese má slyšitelně zastřený hlas, laik se jen může dohadovat, s jakým nálezem by odešla od foniatra. Co ale na nejednom místě přeslechnout nešlo, byly problémy, které pěvkyni dělaly vyšší tóny, pokud se je snažila nasadit z piana. Však také takřka vše zpívala bez výraznější dynamiky, většinou forte, s velmi ostrými, až nepříjemně znějícími výškami. Co jí přitom sedí očividně líp, jsou dramatičtější čísla (Ilia z Idomenea a přidaná Elvíra z Dona Giovanniho – proč ale jen část árie?) či charakterní, respektive komediální party (Despina z Cosi fan tutte). Naopak Exsultate, jubilate jsem (určitě zdaleka nejen sám) slyšel už mnohokrát v daleko lahodnějším provedení a s precizněji odvedenými koloraturami. Jistě, Danielle de Niese zaslouží obdiv za to, jak prožívá a cítí hudbu, jak během večera odevzdá naprosto vše. Ale co naplat, ideální Mozart to v jejím provedení nebyl.
Spolehlivý doprovod obstarala Pražská komorní filharmonie (pravda, jednotlivé nástrojové skupiny mně zdaleka ne vždy přišly optimálně vyvážené), dirigent Jakub Hrůša si se sopranistkou evidentně padli do oka, což je na celkové atmosféře večera vždy znát.