Dante a opera

Dante Alighieri proslul dílem Božská komedie (La Divina Commedia), původně pouze Commedia, kterému přívlastek ve smyslu skvělé literatury až později přidal jiný renesanční velikán Giovanni Boccaccio. Dante Alighieri ale není jen autorem tohoto objemného díla, které představuje nepřebernou studnu příběhů, ale i dalších spisů politického a filologického charakteru. Jeho literární dílo významně konsolidovalo formu spisovné italštiny. Danteho pohnuté životní osudy, včetně úřadů ve správě Florencie, klatby, vyhoštění a vyhnanství ho v mnoha básnických i prozaických (polo)fikcích povýšily z historické osobnosti na legendu.

Inspirace po staletí

Danteho Božská komedie inspirovala velké množství hudebních skladeb od komorních, vokálních přes symfonická, oratorní až k baletním i operním. Ještě v době renesance byly zhudebněny Danteho verše formou madrigalů například Lucou Marenziem. V početném seznamu skladatelů za více než šest století nalezneme i známá jména jako Giovanni Pacini (symfonie Dante, 1863), Granville Bantock (symfonická poéma Dante and Beatrice, 1901, přepracováno 1910), Enrique Granados (symfonická poéma Dante, 1908) a další. Nejčastěji hranou skladbou inspirovanou tímto textem zůstává Dantovská chorální symfonie (1857) Ferencze Liszta, dílo programního romantismu s přesným rozvrhem vycházejícím ze struktury Danteho předlohy. Liszt byl stejně jako jiní romantici Dantovým dílem fascinován, obrazy Pekla a zatracení byli totiž zásadní pro imaginaci romantické generace. Symfonii ostatně v Lisztově díle předcházelo již několik sonát na dantovská témata vzniklých od roku 1837. Stejně tak populární zůstává v koncertních programech Čajkovského fantazie podle Danteho Francesca da Rimini (1876).

Ani soudobí skladatelé, zvláště v druhé polovině 20. století neopomíjeli Danteho Božskou komedii jako inspirační zdroj. Zvláštní pozornosti se těšila prvé Inferno ze tří částí knihy (Peklo, Očistec a Ráj), a tak zřejmě i pod vlivem tlaků moderní civilizace vznikla celá řada děl nejrůznějších forem a obsazení. Z českých autorů jmenujme Jana Klusáka s 5 fragmenty z Božské komedie pro alt a klavír (1963) a Jana Hanuše s baletem Labyrint z prvé poloviny 80. let, vycházející z dějů Božské komedie i Danteho životních a milostných osudů. Ale ani jiná díla Dantova nezůstala mimo pozornost skladatelů. Mladistvá Danteho práce s námětem „dvorské lásky“ La Vita nuova (Nový život, 1295) posloužila jako textový podklad oratoria italsko-německého skladatele Ermanna Wolf-Ferrariho v roce 1901.

Dantova tvorba jako inspirace operních námětů: Francesca da Rimini – Rachmaninov, Zandonai a další

Nejčastěji využívaným námětem pro operní libreta z Božské komedie pak se pak stal příběh Francescy da Rimini, námět z 5. zpěvu a druhého okruhu Pekla (Dantovo Inferno je rozděleno do devíti okruhů utrpení hříšníků), kde je v několika tercínových strofách básník připomíná neblahý osud Francescy provdané za fyzicky ohavného Giovanniho Malatestu, dědice panství v Rimini. Ta byla podvedena, domnívajíc se, že ženichem bude krásný Giovanniho bratr Paolo Il Bello. Po svatbě se Francesca sblíží s Paolem, ale aniž dojde k fyzickému naplnění, žárlivý Giovanni oba milence zabije. Děj částečně vyprávějí oba milenci básníkovi. Asi ze čtyř desítek oper s tímto námětem, většinou s titulem Francesca da Rimini nebo Paolo a Francesca, zůstaly v živém repertoáru operních domů jen opery Sergeje Rachmaninova a Riccarda Zandonaie. Mezi další skladatele patří například Ital Saverio Mercadante (dvouaktová Francesca da Rimini, libreto Felice Romani podle vícekrát zhudebněné tragédie Silvia Pellica, s plánovanou, ale nerealizovanou premiéru v Madridu 1831), Němec Hermann Goetz (tříaktová opera Francesca da Rimini na libreto skladatele a J. V. Widmanna, nedokončená opera uvedena posthumně s cizími úpravami roku 1877), Francouz Ambroise Thomas (čtyřaktová velká opera Françoise de Rimini na text Julese Barbiera a Michela Carrého, Paříž 1882), Ital Luigi Mancinelli (Paolo e Francesca, jednoaktovka na text Artura Colauttiho, Bologna 1907), Maďar Emil Ábrányi (tříaktová opera Paolo és Francesca na vlastní text, Budapešť 1912). Nebohá Francesca se vrací na operní jeviště ale i v nedávné době. Operní kompozici inspirovaná španělským hudebním barokem Francesca o El infierno de los enamorades skladatele Alfreda Aracila měla úspěch Madridu roku 1989.

Z českého prostředí pocházel skladatel a kapelník Eduard Nápravník, dlouhodobě činný v Rusku, který jako svoji poslední dokončenou operu uvedl Francescu da Rimini s libretem jiného Čecha dlouhodobě aktivního v Rusku, operního pěvce Josefa Palečka. Libreto vzniklo ve spolupráci s výtvarníkem E. P. Ponomarevem podle dobově oblíbené tragédie Paolo a Francesca anglického dramatika a básníka Stephena Philippse. Premiéra roku 1902 v Petrohradě měla navázat na úspěchy předchozích Nápravníkových oper, především v Rusku populární opery Dubrovskij, ale dílo mělo jen zdvořilostní ohlas a ani zamýšlené uvedení na scéně pražského Národního divadla, se kterým zůstával Nápravník v kontaktu, se neuskutečnilo.

Zhruba sedmdesáti minutová opera Sergeje Rachmaninova (1873–1943) Francesca da Rimini je traktována do prologu, dvou kratších aktu a epilogu. Koncizní libreto pochází od Modesta Iljiče Čajkovského, mladšího bratra slavného skladatele. Pochmurný děj riminské tragédie je pak na scénu uveden temným orchestrálním úvodem, doplněným o sborové pasáže i prologem s postavami Vergilia a Danteho (tenor). Velmi působivé dílo je dnes uváděno jak na ruských, tak zahraničních scénách, nejčastěji v kombinaci s jinou kratší Rachmaninovou operou. Premiéra v lednu roku 1906 ve Velkém divadle v Moskvě spojila ve světové premiéře Francescu da Rimini, jejíž kompozice započala již před rokem 1900, s premiérou Rachmaninova Lakomého rytíře podle Puškinovy „malé“ tragédie. Tento Rachmaninův opus je dostupný v několika nahrávkách a v nedávné době byl nastudován libereckých operním souborem s vynikajícími sólistickými výkony.

Nejznámějším operním dílem podle tohoto Danteho námětu je pozdně veristická Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie (1883–1945). V Itálii mimořádně úspěšné dílo, které prošlo i řadou mimoitalských scén, poznal český divák při přenosu z Metropolitní opery při obnoveném nastudování v roce 2014, kdy opět ohromila staromilská ale vysoce efektní scénografie Ezia Frigeria. Text je libretistickou verzí stejnojmenné veršované tragédie (1901) italského symbolisty, secesního excentrika Gabriela d´Annunzio. Hru napsal pro svou milenku, neméně slavnou herečku Eleonoru Duse. Úpravu na libreto pořídil o dekádu později nakladatel a příležitostný literát Tito Ricordi, který zastupoval jako člen rodinné firmy G. Ricordi & C. vedle jiných skladatelů veristického zaměření také Zandonaie. D´Annunzio převzal základní námět právě z Danteho Božské komedie.

Zandonaiova nejúspěšnější opera ve čtyřech aktech, která se bohužel vyhýbá českým jevištím (kromě uvedení v Ostravě 1927 a hostování v Opavě 1928), je dílo ovlivněné jak hudebními postupy Richarda Wagnera, tak zvukem francouzského impresionismu, především hudbou Clauda Debussyho. Skladatelův zájem o Danteho dílo byl ovšem dlouhodobý, již v roce 1899 zhudebnil na Danteho text ze V. zpěvu Božské komedie pro tenor a orchestr a rok později také vokální dílo Il Conte Ugolino pro totožné obsazení. Premiéra opery v turínském Teatro Regio v únoru 1914 byla skladatelovým triumfem a po premiéře byl kritikou a veřejností hodnocen jako mladší souputník Giacoma Pucciniho. Opera byla uvedena na většině italských jevišť, záhy pronikla i na zahraniční scény, a patřila v meziválečném období k často uváděným dílům i na velkých scénách jako byla Metropolitní opera v New Yorku.

Po druhé světové válce věhlas díla mimo Itálii slábnul, a přes některá pamětihodná uvedení jako v Metropolitní opeře s Renatou Scotto v primadonské roli a Plácidem Domingem v roce 1984 nebo na bregenzském festivalu pod taktovkou Fabia Luisiho o deset let později, se mimo Itálii nezařadil do pevného veristického repertoáru. V nepravidelných intervalech se objevuje na repertoáru milánského Teatro alla Scala, naposledy v roce 2018. Titulní role pak patřila k oblíbeným partům Magdy Olivero a Rainy Kabaivanské, a byla to také jeden z partů o jejichž zařazení uvažovala Maria Callas v závěru kariéry.

Některá výše uvedená díla by si jistě zasloužila novou šanci na dnešním operním jevišti a některá jsou alespoň dostupná alespoň v nahrávkách. Úspěch mělo například uvedení Mercadanteho opery na festivale ve Valle Istria v Martina Franca roku 2016 nebo Mancinelliho kratší opera se občas objeví na menších italských scénách. O projektu vydání a uvedení Nápravníkových oper se uvažuje dlouhodobě v česko-ruské spolupráci.

Dantova tvorba jako inspirace operních námětů: Pucciniho Gianni Schicchi

Ač se to nezdá, že by tak vážné a tragické příběhy, jaké jsou obsaženy v Božské komedii, mohly inspirovat komickou operu, je tomu tak u jednoaktovky Giacoma Pucciniho Gianni Schicchi. Třicátý zpěv Pekla (okruh podvodníků všeho druhu) obsahuje kratičkou pasáž:

Ten šotek,” děl mi, „to je Gianni Schicchi, zde pobíhá a týrá duše” — „Brachu, Ten nemá-li v tě zatít zubů šiky,” — já k němu děl, — „tu neotálej říci, než prchne, jak slul mezi smrtelníky.” On ke mně: „To jest Myrrhy zlolající zde stará duše. která v trudu kvílí. ta svého otce byla milovnicí. Ku hříšné svojí lásky došla cíli, za jiného se přestrojila ráda, jak ten to podnik’, který tamo pílí. By dostal kněžna veškerého stáda Buosa Donatiho, proveď roli a závěť sepsal, jak to zákon žádá. (překlad Jaroslav Vrchlický)

Tento textový segment inspiroval Pucciniho libretistu Giovacchina Forzana k vytvoření vysoce komediálního textu, jehož základem je sepsání závěti chytrým Giannim Schicchim převlečeným za zemřelého boháče Donatiho. Gianni Schicchi, jehož rodina Donatiových požádá o pomoc v nesnázích, využije situaci a odkáže nejlepší části majetku sobě. Rozzlobená rodina musí mlčet, protože v renesanční Florencii bylo padělání závěti trestáno těžkými tresty. Gianni tak zajistí budoucnost dceři a nastávajícímu zeťovi. Charakter postav se v mnohém odkazuje na tradici italské commedie dell´arte. Obě postavy, Gianni Schicchi i movitý Donati, jsou historicky doložené, navíc Danteho manželka Gemma pocházela z rodiny Donati. Gianni Schicchi je závěrečnou částí operního Pucciniho Triptychu a je také jeho nejčastěji inscenovanou částí. Opera je skutečnou komedií, která při hereckém talentu operních zpěváků, dokáže rozesmát hlediště. Po premiéře Triptychu v Metropolitní opeře v prosinci 1918 ve skvělém obsazení opera zažívala chvíle obliby i neobliby, často pak byla inscenována i s díly jiných operních skladatelů, aby se vytvořil komediální večer dvou aktovek. Tato operní komedie až fraška je dnes pevnou součástí světového operního repertoáru byla inscenována na řadě českých i slovenských operních jevišť a zárukou zábavy je vždy obsazení herecky schopných zpěváků.

Dante jako operní postava

Dante se také stal dramatickou postavou v několika operních dílech. Poeta a jeho fyzicky nekonzumovaná láska k Beatrici Portinari vzbudily velký zájem u anglického uměleckého hnutí prerafaelistů a námět zde byl vícekrát zpracován ve výtvarném umění i literatuře. Pod vlivem této dobové obliby vznikla opera Dante and Beatrice anglického skladatele Stephena Rowlanda Philpota (1870–1950). Koncertní provedení opery mladičkého skladatele v roce 1889 mělo jen velmi skromný ohlas, za to zřejmě přepracovaná verze z roku 1918 se těšila všeobecnému zájmu a řadě repríz, zvláště když se produkce ujal velmi známý a úspěšný impresário Carl Rosa. Opera již roku 1920 byla inscenována v Covent Garden. Poněkud konvenční a sentimentální tříaktové libreto zpracovává námět tajné lásky Danteho (tenor) a Beatrice (soprán), o které vědí jen Danteho přátelé Giotto a Cavalcanti. Po souboji Danteho se šlechticem Corsem na obranu Beatriciny pověsti si oba milenci vyznají lásku na oslavě dívčiných narozenin. Beatrice je ale nemocná a záhy umírá, a zanechává Danteho jeho zoufalství.

Dante je také hlavní a titulní postavou je v opeře francouzského skladatele Benjamina Godarda (1849–1895) v opeře Dante, známé také jako Dante et Béatrice. Opera na text Édouarda Blaua (mimo jiné také libretisty Massenetova Werthera) byla s úspěchem v Opéra-Comique roku 1890. Dílo se nesoustředí ani tak na Danteho básníka, ale klade mladého hrdinu do středu probíhající dlouholeté války mezi guelfi a ghibellini, mezi dvěma uskupeními šlechty a měst, bojujících o ovládnutí střední a části severní Itálie. Vedle „hrdinského“ motivu nechybí samozřejmě milostná zápletka Danteho lásky ke snoubence přítele Bardiho – Beatrici (mimochodem skutečná Beatrice Portinari byla provdána za bankéře Simona Bardiho). Čtyřaktová kompozice typově blízká kompozicím Gounoda a Masseneta obsahuje řadu krásných kantilénových árií a duet, efektních sborů a také ve třetím aktu několik orchestrálních čísel inspirovaných scénami z Dantova Pekla a Ráje. Nedávná nahrávka na základě koncertního provedení v Mnichově z roku 2017 s litevským tenoristou Edgarasem Montvidasem (Dante) a proslulou francouzskou sopranistkou Véronique Gens (Béatrice) pod taktovkou Ulfa Schirmera odhalila veřejnosti hudebně bohatou kompozici. Jevištní potenciál potvrdila inscenace roku 2019 v Grand Théâtre Massenet v městě Saint-Etienne, místě festivalu Julese Masseneta.

V roce 1914 prošla zažila premiéru další francouzská (a opět čtyřaktová) opera s názvem Dante Jeana Nouguése (1875–1932), skladatele, jehož kariéra po fantastickém úspěchu opery Quo vadis (1909) podle Sienkiewicze začala nabírat spíše neúspěšný směr. Opera ve třinácti obrazech je dnes zcela neznámá a textově vychází ze stejnojmenného dramatu Victoriena Sardoua a Emila Moreaua. Výpravná činohra je pozdním Sardouovým dílem a vznikla na základě objednávky slavného shakespearovského interpreta Sira Henryho Irvinga, který v titulní roli v anglickém překladu slavil velké úspěchy na londýnských a amerických jevištích v první dekádě 20. století. Hra z roku 1903, stejně jako její pozdější Nouguésova operní verze zcela zapadly.

Dante se samozřejmě objevuje v dalších operních dílech jako vedlejší postava, nejčastěji průvodce dějem jako v prologu uvedené Thomasovy opery (bas), Rachmaninově Francesce da Rimini (tenor), nebo moderních operách Alfreda Aracila Francesca o El infierno de los enamorades a Tan Duna Marco Polo (baryton).

Existenciální rozměr moderního lidského bytí pak řeší dánská opera Labyrint (1963)Pera Nørgårda přinášející paralelu Dantovy koncepce Peklo – Očistec – Ráj s dánskou společností počátku 60. let 20. století. Stejně tak experimentální music theater Laborintus II. (1968) slavného avantgardisty Luciana Beria vychází ze struktury Danteho stěžejního díla v díle pro zpěváky, herce a výběr nástrojů. Tato pocta autorovi byla komponována k 700. výročí narození Danta Alighieriho.

A na závěr drobná lahůdka pro milovníky filmu i opery. Pro horrorový film Hannibal (2001) byla zkomponována irským skladatelem Patrickem Cassidym zhruba dvouminutová operní sekvence z fiktivní opery Vide cor meum využívají Danteho text z díla La Vita nuova. A na filmovém plátně divák vidí první setkání Danteho s Beatricí, které ztvárňují herec a zpěvák Bruno Lazzaretti a světově proslulá sopranistka Danielle de Niese.

Dílo Danteho bude inspirovat nadále různé umělecké obory, ale zdá se, že stále bude převládat dantovská legenda nad jeho dílem ….