Dante a opera

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dante Alighieri (květen 1265 – 13. nebo 14. září 1321), jehož sedmisté výročí úmrtí si letos svět připomíná, je typickým příkladem čítankového autora, z něhož známe jen jméno, název jeho hlavního díla a po případně milostné peripetie spojené s láskou k mladičké Beatrici Portinari. Tu však potkal pouze dvakrát a setkal se s ní jen na určitou vzdálenost, ale hluboký cit k ní ho inspiroval v celém díle, a to i přesto, že Beatrice (zvaná Bice) zemřela okolo čtyřiadvacátého věku života zřejmě na souchotiny.

Dante Alighieri (zdroj Wikimedia Commons)
Dante Alighieri (zdroj Wikimedia Commons)

Dante Alighieri proslul dílem Božská komedie (La Divina Commedia), původně pouze Commedia, kterému přívlastek ve smyslu skvělé literatury až později přidal jiný renesanční velikán Giovanni Boccaccio. Dante Alighieri ale není jen autorem tohoto objemného díla, které představuje nepřebernou studnu příběhů, ale i dalších spisů politického a filologického charakteru. Jeho literární dílo významně konsolidovalo formu spisovné italštiny. Danteho pohnuté životní osudy, včetně úřadů ve správě Florencie, klatby, vyhoštění a vyhnanství ho v mnoha básnických i prozaických (polo)fikcích povýšily z historické osobnosti na legendu.

Inspirace po staletí

Danteho Božská komedie inspirovala velké množství hudebních skladeb od komorních, vokálních přes symfonická, oratorní až k baletním i operním. Ještě v době renesance byly zhudebněny Danteho verše formou madrigalů například Lucou Marenziem. V početném seznamu skladatelů za více než šest století nalezneme i známá jména jako Giovanni Pacini (symfonie Dante, 1863), Granville Bantock (symfonická poéma Dante and Beatrice, 1901, přepracováno 1910), Enrique Granados (symfonická poéma Dante, 1908) a další. Nejčastěji hranou skladbou inspirovanou tímto textem zůstává Dantovská chorální symfonie (1857) Ferencze Liszta, dílo programního romantismu s přesným rozvrhem vycházejícím ze struktury Danteho předlohy. Liszt byl stejně jako jiní romantici Dantovým dílem fascinován, obrazy Pekla a zatracení byli totiž zásadní pro imaginaci romantické generace. Symfonii ostatně v Lisztově díle předcházelo již několik sonát na dantovská témata vzniklých od roku 1837. Stejně tak populární zůstává v koncertních programech Čajkovského fantazie podle Danteho Francesca da Rimini (1876).

Ani soudobí skladatelé, zvláště v druhé polovině 20. století neopomíjeli Danteho Božskou komedii jako inspirační zdroj. Zvláštní pozornosti se těšila prvé Inferno ze tří částí knihy (Peklo, Očistec a Ráj), a tak zřejmě i pod vlivem tlaků moderní civilizace vznikla celá řada děl nejrůznějších forem a obsazení. Z českých autorů jmenujme Jana Klusáka5 fragmenty z Božské komedie pro alt a klavír (1963) a Jana Hanuše s baletem Labyrint z prvé poloviny 80. let, vycházející z dějů Božské komedie i Danteho životních a milostných osudů. Ale ani jiná díla Dantova nezůstala mimo pozornost skladatelů. Mladistvá Danteho práce s námětem „dvorské lásky“ La Vita nuova (Nový život, 1295) posloužila jako textový podklad oratoria italsko-německého skladatele Ermanna Wolf-Ferrariho v roce 1901.

Dantova tvorba jako inspirace operních námětů: Francesca da Rimini – Rachmaninov, Zandonai a další

Nejčastěji využívaným námětem pro operní libreta z Božské komedie pak se pak stal příběh Francescy da Rimini, námět z 5. zpěvu a druhého okruhu Pekla (Dantovo Inferno je rozděleno do devíti okruhů utrpení hříšníků), kde je v několika tercínových strofách básník připomíná neblahý osud Francescy provdané za fyzicky ohavného Giovanniho Malatestu, dědice panství v Rimini. Ta byla podvedena, domnívajíc se, že ženichem bude krásný Giovanniho bratr Paolo Il Bello. Po svatbě se Francesca sblíží s Paolem, ale aniž dojde k fyzickému naplnění, žárlivý Giovanni oba milence zabije. Děj částečně vyprávějí oba milenci básníkovi. Asi ze čtyř desítek oper s tímto námětem, většinou s titulem Francesca da Rimini nebo Paolo a Francesca, zůstaly v živém repertoáru operních domů jen opery Sergeje Rachmaninova a Riccarda Zandonaie. Mezi další skladatele patří například Ital Saverio Mercadante (dvouaktová Francesca da Rimini, libreto Felice Romani podle vícekrát zhudebněné tragédie Silvia Pellica, s plánovanou, ale nerealizovanou premiéru v Madridu 1831), Němec Hermann Goetz (tříaktová opera Francesca da Rimini na libreto skladatele a J. V. Widmanna, nedokončená opera uvedena posthumně s cizími úpravami roku 1877), Francouz Ambroise Thomas (čtyřaktová velká opera Françoise de Rimini na text Julese Barbiera a Michela Carrého, Paříž 1882), Ital Luigi Mancinelli (Paolo e Francesca, jednoaktovka na text Artura Colauttiho, Bologna 1907), Maďar Emil Ábrányi (tříaktová opera Paolo és Francesca na vlastní text, Budapešť 1912). Nebohá Francesca se vrací na operní jeviště ale i v nedávné době. Operní kompozici inspirovaná španělským hudebním barokem Francesca o El infierno de los enamorades skladatele Alfreda Aracila měla úspěch Madridu roku 1989.

Z českého prostředí pocházel skladatel a kapelník Eduard Nápravník, dlouhodobě činný v Rusku, který jako svoji poslední dokončenou operu uvedl Francescu da Rimini s libretem jiného Čecha dlouhodobě aktivního v Rusku, operního pěvce Josefa Palečka. Libreto vzniklo ve spolupráci s výtvarníkem E. P. Ponomarevem podle dobově oblíbené tragédie Paolo a Francesca anglického dramatika a básníka Stephena Philippse. Premiéra roku 1902 v Petrohradě měla navázat na úspěchy předchozích Nápravníkových oper, především v Rusku populární opery Dubrovskij, ale dílo mělo jen zdvořilostní ohlas a ani zamýšlené uvedení na scéně pražského Národního divadla, se kterým zůstával Nápravník v kontaktu, se neuskutečnilo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments