Daria Klimentová: Nechte se překvapit
Jsou jména, ke kterým není třeba vůbec nic dodávat. Daria Klimentová je jedno z nich. Komunikovali jsme spolu sice na dálku, přes internet, ale odpovídala nečekaně rychle, ochotně a až s nakažlivou bezprostředností. A obratem vyhověla i prosbě o sadu jejích autorských fotografií ze světa baletu.
Tady je naše povídání:
Zvědavost hned zkraje: Co nejraději fotografujete a proč? Pořád vás to ještě tolik baví? Kolik fotek dejme tomu za měsíc asi tak uděláte?
Ano, pořád mě to baví, jenom na to nemám tolik času, kolik bych chtěla. Nejraději fotím lidi, pohyb, tanec, portréty, samozřejmě balet a kolegy. Nepočítám, kolik fotek za měsíc nafotím, je mi to jedno, fotím když mám čas a je co fotit. Chtěla bych mít jednou svou knížku fotografií. Ale musím říci, že jsem v poslední době více tancovala, než fotila. Hodně jsem tento půlrok cestovala a tančila po celém světě. S tancováním mně už tolik času nezbývá, ale na focení mám celý život.
Teď ale k baletu: Už jste o tom mluvila určitě mnohokrát, ale zeptat se musím: Z pražského Národního, po pouhých třech letech, když jste měla nakročeno na první příčku mezi všemi, jste odešla prakticky do neznáma – do nijak zvlášť prestižního souboru v Kapském Městě. Teprve přes další přestupní stanici v Glasgow jste se dostala do Anglického národního baletu. Ten odchod z Prahy na začátku devadesátých let byl přece ohromný risk. A určitě v tom bylo víc důvodů – nejspíš nejen uměleckých, ale i čistě osobních. Jak hodně jste to všechno tenkrát měla promyšlené? A dnešním začínajícím tanečníkům v Česku – co byste poradila, aby před uskutečněním podobného kroku všechno zvážili?Vzala jsem první příležitost, v Praze jsem měla všechno, měla jsem ohromné štěstí, že za mnou stáli skvělí lidé, profesoři Slavičtí, můj tehdejší šéf Harapes. Byla jsem mladá, zvědavá… Nechtěla jsem hned odejít navždy, neměla jsem to promyšlené, já jsem si vážila toho, co jsem měla v Praze, vždy jsem chtěla tančit v Národním divadle. Vzala jsem si rok neplacené dovolené, chtěla jsem se po roce vrátit. Nejdřív jsem na jih Afriky nechtěla, ale nabídli mi ohromné podmínky, za které stálo odjet a tančit rok v nekulturní Africe. Nikdy jsem nežila jenom baletem. Chtěla jsem poznat Kapské Město, naučit se anglicky, poznat nové lidi, naučit se být samostatná, tančit další nový repertoár. Nebyl to risk, měla jsem dveře zpátky otevřené. Nic jsem nemohla ztratit, nic jsem v té době ještě nedokázala, mohla jsem jenom získat. Byla to ohromná zkušenost, hodně jsem se naučila. Nezáleží, kde tančíte, ale jak tančíte!! Pak jsem vzala další příležitost a učila se dál, získávala zkušenosti, poznávala nové lidi… Mám přátele po celém světě.
P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (English National Ballet -s D.Gruzděvem)
Kdy poprvé přišel ten moment, kdy jste si uvědomila, že nastal zvrat ve vaší kariéře? Že se ve svém oboru stáváte hvězdou světového renomé?
Tak to nevím do teď. Co vím je, že se mně po třicítce začalo neuvěřitelně krásně tančit. Neměla jsem technické problémy, měla jsem zkušenosti. A doma malou Sabinku.
Pravidelně se v posledních letech vracíte do Prahy v létě na svoje mistrovské kurzy. Proč to vůbec děláte? Co vám to přináší?
Chtěla jsem otevřít Praze vrátka. Letní baletní školy se ve světě dějí normálně, mám na to hezké vzpomínky. Chtěla jsem, aby se to také dělo v Praze. Chtěla jsem tu příležitost dát českým tanečníkům, tak jako jsem chtěla ukázat Prahu zahraničním tanečníkům. Mám spoustu kontaktů, které aspoň takto mohu využít. Studenti mají příležitost se setkat se světovými hvězdami. První rok to byl risk, nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. Letošní ročník byl už sedmý.
V čem hlavně se liší baletní školství u nás a ve vyspělých západních státech?
Tak především baletní technikou. U nás se učí ruská technika, která je podle mého výborný základ. Mně osobně pomohla ruskou techniku vylepšit ta západní. Vše je rychlejší, brilantnější. Nejdůležitější je dobrý základ, pak co nejvíc vědomostí k tomu.
P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (English National Ballet -s D.Gruzděvem)
Tančíte hlavně klasiku a svou láskou ke klasickému baletu se netajíte. Proč se víc nevěnujete i soudobým choreografiím?
Co se samotných poměrů, pracovních podmínek, ale i mezilidských vztahů uvnitř souboru týče, jak velký je rozdíl mezi tím, co si pamatujete z Národního a tím, co jste potkala venku? Ať už v Jihoafrické republice a pak v Británii?
P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (English National Ballet -s D.Gruzděvem)Tančíte hlavně klasiku a svou láskou ke klasickému baletu se netajíte. Proč se víc nevěnujete i soudobým choreografiím?
Protože se ve špičkách cítím nejpohodlněji, asi jsem se v nich narodila. Mám ráda dějové balety, balerinky, sukýnky…. ha, ha. Soudobý tanec mám ale také ráda, je to skvělá pomoc pro klasiku.
V souvislosti s baletním souborem pražského Národního se čas od času vedou v posledních letech polemiky o tom, zda v repertoáru je klasiky dost nebo málo, zda poměr klasických a moderních představení je či není vyvážený. Aspoň podle toho, co stihnete sledovat, co o tom soudíte? A hlavně – jak by podle vás měl být baletní repertoár první české scény poskládán?
Je důležité udržovat klasiku a dějové balety, jinak vymřou, ale je také důležité dělat modernu. Je důležité představovat divákům novou tvorbu. V obou případech by to mělo být kvalitní. Cíl by měl být, aby divák odcházel z divadla obohacen, aby se rád vracel. Bohužel se momentálně nerodí mnoho choreografů, jako byl MacMillan, Ashton, Cranko, Tetley, Kylián. Málo choreografů teď dokáže vyprávět příběh.
Co se samotných poměrů, pracovních podmínek, ale i mezilidských vztahů uvnitř souboru týče, jak velký je rozdíl mezi tím, co si pamatujete z Národního a tím, co jste potkala venku? Ať už v Jihoafrické republice a pak v Británii?
Venku je větší soutěživost, tanečníci se více derou, více chtějí, nikdo je nemusí postrkovat. V Národním měli životní smlouvu. V zahraničí jsou většinou na rok. Jinak se asi pomlouvají všude stejně. Žárlivost je všude.
Strictly Gershwin (English National Ballet-choreograf D.Deane/s F.Vogelem)
V jakém stavu je podle vás český balet?
Může být v lepším stavu.
Co si myslíte o občasné snaze „částečně aktualizovat“ přední klasické baletní tituly? Třeba když se chystá nová Giselle či Labutí jezero, tak aby choreografie sice vzásadě zůstala klasická, ale současně aby nová inscenace přinesla i něco nového, originálního, současného – nejen v modernějším scénickém ztvárnění, ale třeba i ve více či méně odvážnějším dopracování a pozměnění děje?
Pokud je to krasný kvalitní klasický balet, na který diváci stále rádi chodí, tak by se neměl měnit. Je to velice citlivá věc. Viděla jsem Labutí jezero v podání mužů od Mathewa Bourna, děj změněný, kroky změněné, bylo to super, protože to bylo kvalitně uděláno. Nebo Labutí od Johna Neumeiera, super představení. Ale viděla jsem i nové pražské Labutí jezero v Národním, nápad to byl dobrý, ale nerozvinutý, místo toho vznikla jakási slátanina klasiky a moderny dohromady.
Jak hodně fandíte rekonstrukcím starých zapadlých baletních titulů a choreografií? Zažila jste něco podobného, co by vás hodně „chytlo“?
Moc tomu nefandím, asi byl důvod, proč to zapadlo. Na originální tří a půl hodinovou Spící krasavici se už v dnešní době nikdo asi nevydrží dívat.
Nechala jste se slyšet, že díky rodině a hlavně dceři dostal váš život úplně jiné rozměry, že je vyváženější, že si víc věříte ve své profesi, ale taky že jste tak trochu „víc nad věcí“ – aspoň tak nějak jsem to kdesi v rozhovoru s vámi četl. Řekněte, jak těžko (nebo lehko?) se vám bude profese primabaleriny opouštět? Máte už představu, kdy to uděláte? A jak často na tohle téma přemýšlíte? Pokud ano, řešíte to spíš sama v sobě nebo se svými nejbližšími?
Je to věc velice osobní a vyřešit si to musí každý tanečník sám. Samozřejmě, že to není jednoduché, balet je můj život od deseti let, ale život nekončí. Na světě je spousta zajímavých věcí, na které jsem neměla čas. Ještě mě toho hodně čeká.
Ano, bude to brzo, ale kdy, to neřeknu nikomu, prostě to udělám ze dne na den.
10. a 11.3.2010 organizuji veliké Gala v pražském Národním divadle, budu slavit 20 let u divadla a mé 1000. představení, možná poslední pro české diváky.
Čemu se dál, až s tancováním skončíte, chcete věnovat?
Nechte se překvapit.
Kolik je vůbec vaší Sabince teď let? Poznáváte se v ní hodně?
Sabince je osm a půl, mluví česky i anglicky. Je úplně jiná, nechce dělat balet, má ráda kolem sebe spoustu lidí, je tvrdohlavá, už teď ví přesně co chce a ví, jak toho dosáhnout.
Paní Klimentová, za všechny čtenáře Opery Plus děkuju za rozhovor a přeju vše dobré zdaleka nejen na jevišti!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
