Daria Klimentová: Nechte se překvapit

  1. 1
  2. 2


Jsou jména, ke kterým není třeba vůbec nic dodávat. Daria Klimentová je jedno z nich. Komunikovali jsme spolu sice na dálku, přes internet, ale odpovídala nečekaně rychle, ochotně a až s nakažlivou bezprostředností. A obratem vyhověla i prosbě o sadu jejích autorských fotografií ze světa baletu.
Tady je naše povídání:

Zvědavost hned zkraje: Co nejraději fotografujete a proč? Pořád vás to ještě tolik baví? Kolik fotek dejme tomu za měsíc asi tak uděláte?

Ano, pořád mě to baví, jenom na to nemám tolik času, kolik bych chtěla. Nejraději fotím lidi, pohyb, tanec, portréty, samozřejmě balet a kolegy. Nepočítám, kolik fotek za měsíc nafotím, je mi to jedno, fotím když mám čas a je co fotit. Chtěla bych mít jednou svou knížku fotografií. Ale musím říci, že jsem v poslední době více tancovala, než fotila. Hodně jsem tento půlrok cestovala a tančila po celém světě. S tancováním mně už tolik času nezbývá, ale na focení mám celý život.

Teď ale k baletu: Už jste o tom mluvila určitě mnohokrát, ale zeptat se musím: Z pražského Národního, po pouhých třech letech, když jste měla nakročeno na první příčku mezi všemi, jste odešla prakticky do neznáma – do nijak zvlášť prestižního souboru v Kapském Městě. Teprve přes další přestupní stanici v Glasgow jste se dostala do Anglického národního baletu. Ten odchod z Prahy na začátku devadesátých let byl přece ohromný risk. A určitě v tom bylo víc důvodů – nejspíš nejen uměleckých, ale i čistě osobních. Jak hodně jste to všechno tenkrát měla promyšlené? A dnešním začínajícím tanečníkům v Česku – co byste poradila, aby před uskutečněním podobného kroku všechno zvážili?
Vzala jsem první příležitost, v Praze jsem měla všechno, měla jsem ohromné štěstí, že za mnou stáli skvělí lidé, profesoři Slavičtí, můj tehdejší šéf Harapes. Byla jsem mladá, zvědavá… Nechtěla jsem hned odejít navždy, neměla jsem to promyšlené, já jsem si vážila toho, co jsem měla v Praze, vždy jsem chtěla tančit v Národním divadle. Vzala jsem si rok neplacené dovolené, chtěla jsem se po roce vrátit. Nejdřív jsem na jih Afriky nechtěla, ale nabídli mi ohromné podmínky, za které stálo odjet a tančit rok v nekulturní Africe. Nikdy jsem nežila jenom baletem. Chtěla jsem poznat Kapské Město, naučit se anglicky, poznat nové lidi, naučit se být samostatná, tančit další nový repertoár. Nebyl to risk, měla jsem dveře zpátky otevřené. Nic jsem nemohla ztratit, nic jsem v té době ještě nedokázala, mohla jsem jenom získat. Byla to ohromná zkušenost, hodně jsem se naučila. Nezáleží, kde tančíte, ale jak tančíte!! Pak jsem vzala další příležitost a učila se dál, získávala zkušenosti, poznávala nové lidi… Mám přátele po celém světě.

P.I.Čajkovskij: Labutí jezero (English National Ballet -s D.Gruzděvem)
 
Kdy poprvé přišel ten moment, kdy jste si uvědomila, že nastal zvrat ve vaší kariéře? Že se ve svém oboru stáváte hvězdou světového renomé?
 
Tak to nevím do teď. Co vím je, že se mně po třicítce začalo neuvěřitelně krásně tančit. Neměla jsem technické problémy, měla jsem zkušenosti. A doma malou Sabinku.
Pravidelně se v posledních letech vracíte do Prahy v létě na svoje mistrovské kurzy. Proč to vůbec děláte? Co vám to přináší?
 
Chtěla jsem otevřít Praze vrátka. Letní baletní školy se ve světě dějí normálně, mám na to hezké vzpomínky. Chtěla jsem, aby se to také dělo v Praze. Chtěla jsem tu příležitost dát českým tanečníkům, tak jako jsem chtěla ukázat Prahu zahraničním tanečníkům. Mám spoustu kontaktů, které aspoň takto mohu využít. Studenti mají příležitost se setkat se světovými hvězdami. První rok to byl risk, nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. Letošní ročník byl už sedmý.

V čem hlavně se liší baletní školství u nás a ve vyspělých západních státech?

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář