David Lomeli míří do Prahy

V roce 2006 vyhrál, jako první Mexičan v historii, první cenu v soutěži „Operalia“ Plácida Dominga. Zvítězil jak v kategorii opera, tak i zarzuela, což se před ním nikomu nepodařilo. Z jeho dalších prvních cen ze soutěží jmenujme alespoň Národní soutěž tenorů Nicolase Urcelay v Meridě v Mexiku, v Operní soutěži v Palm Beach, Soutěž Montserrat Caballé Competition, pěvecké soutěže Zachary Foundation a Jose Iturbi.

Tenorista David Lomeli, rodák z Mexico City, má za sebou Pucciniho Rudolfa v Theatre Basel ve Švýcarsku, v San Francisco Opera se stal členem jejího prestižního programu Adler Fellowship. V létě roku 2009 debutoval v San Franciscu v roli Verdiho Alfréda, pod vedením Donalda Runniclese, vzápětí v San Franciscu ztvárnil Rinuccia v Pucciniho aktovce Gianni Schicci, ve francouzském Dijonu předvedl Védodu v Rigolettovi. Za sebou má také záskok na poslední chvíli za Rolanda Villazóna, při galakoncertě v Teatro de Bellas Artes v Mexico City. V jeho kalendáři jsou naplánována vystoupení v Deutsche Oper Berlin, Santa Fe Opera, Canadian Opera Company, Houston Grand Opera, Cologne Opera a Oper Frankfurt.

Mexický tenorista David Lomeli se pilně připravuje také na svůj pražský koncert 17.března ve Státní opeře. Tím spíš jsme rádi, že s ním můžeme přinést rozhovor.

Co připravujete pro Prahu?

Připravuji večer plný krásné hudby. Uslyšíte ukázky z oper La Bohème, Nápoj lásky a v druhé polovině večera také španělskou zarzuelu, což je hudba v mém mateřském jazyce.


Jak byste charakterizoval zarzuelu?

Zarzuela je španělská verze rakouské operety či amerického hudebního divadla, ale zároveň je plná chutí a vůní španělské kultury. V každé zarzuele můžete objevit španělské motivy, které se také nacházejí v maurské hudbě a které souvisí s tradicemi Basků a flamenca. Texty jsou bohaté, jímavé a velice dramatické, obzvláště v částech zvaných romanza.

Je třeba zarzuelu zpívat jinak, než operu?

Myslím, že oboje musíte zpívat od srdce. Sice jsou zde malé rozdíly v technice, ale já zpívám zarzuelu stejně jako Pucciniho, tedy z hloubi duše.

Jaké to bylo, když jste zvítězil v obou kategoriích, tedy opera i zarzuela, během stejné soutěže?

To byla síla!!! Diriguje vás Plácido Domingo, tenorista, který pokořil všechny rekordy tenorového repertoáru. Navíc je to skutečný šampion zarzuely. Kéž bych mohl stále zpívat na jevišti či mimo ně pod taktovkou stejně laskavého průvodce světem zázračného hudebního umění.

Myslíte, že jste vyhrál díky vaší všestrannosti?

Myslím, že ne. Zpěváci, kteří mají svůj původ v zemích latinské kultury, musí obvykle zpívat obojí. Zarzuela je jazyk, který mám v krvi stejně jako melodie, na kterých jsem vyrostl. K opeře jsem přišel o něco později.

Jak dlouho znáte Rolanda Villazóna?

Můj učitel Cesar Ulloa naléhal, abych zazpíval během večeře na počest maestra Dominga, Rolanda Villazóna a Anny Netrebko. Rolando mi toho večera řekl, že mám před sebou velkou kariéru. On je mým největším idolem. Obdivuji, jakým způsobem vkládá svou duši do každého tónu svých představení.

Byla to náhoda, že jste ho tehdy zastoupil právě vy?

Udělal jsem to v prosinci 2006 v Palacio de Bellas Artes v Mexico City. Řetězová reakce započala, když Rolando zrušil svá vystoupení v Hofmanových povídkách v Metropolitní opeře. Nahradil ho Joseph Calleja, po kterém jsem převzal tenorový part ve Verdiho Requiem pod taktovkou maestra Gustava Dudamela v Los Angeles.

Jak byste popsal hudební život v Mexico City?

Hudba se ozývá z každého domu a z každé promluvy Mexičanů, obzvláště v srdci venkova, kde se bez přehánění spíše zpívá, než mluví. Myslím, že tohle je hlavní důvod, proč máme tolik tenorů. Oficiálně je zde jen jedna operní scéna a tři nebo čtyři hudební festivaly. Je zde jedna či dvě konzervatoře, takže v Mexico City je velice obtížné být profesionálním operním pěvcem. Na druhou stranu je zde tolik skvělých hlasů, že stačí zvednout kámen a dobrý zpěvák je tady.

Myslíte, že je velký rozdíl mezi vaší zemí a Evropou?

Samozřejmě. Je to dáno tím, že operní domy jsou mimo mou zemi a vážná hudba je v cizině provozována v každém městě. Velice rozdílné jsou také přístupy a metody používané během zkoušek. Každá země je jedinečná a má svou vlastní chuť, vůni a také svůj příběh.

Jaká je vaše zkušenost s Itálií?

Debut na italské scéně mne teprve čeká. Brzy budu v Římě zpívat Verdiho Requiem. V Itálii jsem se toho hodně naučil. Mluvím italsky a mám tam mnoho přátel. Samozřejmě miluji italskou operu, ten plynulý proud jazyka, barev a vůní této země. A také jejich fotbalovou ligu.

Je zde pouze odlišný jazyk, nebo i něco víc?

Italská opera se velice odlišuje od francouzské opery. Nemluvím francouzsky, a tak každá opera ve francouzštině pro mne představuje dlouhé hodiny práce navíc. Také styl je velice odlišný. Základní rozdíl, tak jsem to zaslechl na chodbě v La Scale, spočívá v tom, že když brečí Francouzi, chovají se tiše, nenápadně a vypadají přitom dobře, ovšem Italové reagují záchvatem pláče, přičemž křičí a svádějí zápasy na život a na smrt.

Ch.Gounod: faust (Madison Opera Wisconsin – Faust, J.Gardner jako Marguerite)

Jak důležitý je podle vás ten či onen jazyk pro lehkost a plynulost zpěvu?

Tohle je velmi důležité. Čím lépe rozumíte modulaci, významu a váze slova, tím lépe budete frázovat a docílíte tak mnohem lepšího spojení hudby a textu. Ovládáte-li jazyk díla, pak je již polovina práce za vámi.

Jak chápete belcanto?

Belcanto je repertoár, ve kterém jde především o čistotu, jasnost a krásu. Výborná technika je zde nutností, aby zpěvák zvládl odzpívat večer.

Je váš hlas svým charakterem lyrický?

Ano, je to tak. Můj hlas se vyvíjí jako lyrický, ale občas si mohu dovolit vzlétnout do výšek například jako Tonio ve Dceři pluku nebo jako Arturo v Puritánech. Většinou jsem doposud zpíval typické role lyrického repertoáru.

Plánujete přejít k dramatičtějším rolím?

To rozhodně ne. Chci, aby můj hlas zůstal zdravý a uchoval si svou mladost a svěžest zpíváním rolí, které mi nejvíce sedí a kterým se dokážu přizpůsobit nejen hlasově, ale také fyzicky. Nesnažím se o násilnou dramatičnost a sílu.

G.Puccini: Gianni Schicchi (San Francisco -Rinuccio a P.Racette jako Lauretta – foto Cory Weaver)

Stále ještě stojíte na počátku své kariéry. Čeho si všímáte nejvíce?

Stále se učím něco nového a nepřetržitě všechno pozoruji. Pokaždé vyžaduji, aby mi režisér vysvětlil, proč se mám pohnout tak či onak. Vždy potřebuji získat co nejvíce faktů o postavě, kterou ztvárňuji. Pozoruji, že čím lépe se pohybujete po jevišti, tím jednodušší je vžít se do zpěvu a tím méně techniky vstupuje do této rovnice úspěchu. Samozřejmě musíte umět zpívat, ale publikum chce být mnohem více dojímáno než pouze sváděno krásným zvukem.

Jak rychle se člověk musí učit nové věci?

V dnešní době velice rychle. Většinou máte měsíc, abyste nastudovali novou roli. Tento rok jsem debutoval v pěti nových rolích a příští rok do svého repertoáru zařazuji další tři. Je třeba si také uvědomit, že na začátku kariéry každý den začíná předzpíváním novému dirigentovi, novými impresárii, novými operními domy a novými rolemi. Je velice náročné tím vším procházet.

Jaké role chcete nastudovat v blízké době?

Je zde Werther, Edgardo v Lucii z Lammermooru, tenorové role v Robertu Devereux, Anně Boleně a Marii Stuardě, Macbethovi a možná také De Grieux.

Jak často pracujete se svým učitelem či hlasovým poradcem?

Téměř každý měsíc. Hlas se neustále mění a je důležité vnímat, jak každá nová role ovlivňuje nejen můj hlas, ale také celou kariéru.

Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby se člověk stal úspěšným zpěvákem?

Technika, talent, Bůh a štěstí. Ale nejvíce ze všeho potřebujete hromadu síly, aby člověk vůbec svou kariéru ustál.


Kde je možné získat jevištní zkušenosti ve smyslu opravdového herectví?

Mně osobně se líbí, když zpěváci studují operní dílo jako činohru, aby získali hereckou techniku. Pracují s partiturou nejen po hlasové a hudební stránce, ale také z hlediska jazyka. Pokud tomu tak je, pak se herecká stránka projevu stává součástí uměleckému projevu. Nejen pohybová a taneční výchova prospívá.

Na co se nyní při zpěvu nejvíce zaměřujete?

Vždycky se snažím zdokonalit dvě věci: dobrý způsob zpěvu a hloubku interpretace, protože tohle propojuje můj hlas s fyzickým i dramatickým vykreslením postavy, kterou ztvárňuji.

Čeho chcete ve vaší kariéře dosáhnout?

Chci zpívat po mnoho let ve zdraví a neustále se ujišťovat, že skladatelům, jejichž díla zpívám, skládám svými výkony poctu. Také chci prožít dobrý život jako muž, otec, syn i lidské stvoření.

Jste rád, že jste tenor?

Miluji hudbu, kterou my tenoři zpíváme. Moc rád bych jednou zpíval velké italské role. Sním o tom, že si jednou v kostýmu zazpívám fráze Mamma, il vino e generoso… nebo Dammi colori, nebo Ah si ben mio…můj bože! To je jen kuřecí kůže, jak tomu říkáme my tady v Mexiku, když se nám staví ty malé chloupky na rukou.

Plácido Domingo začínal jako baryton. Jsou podle vás takové přeměny obvyklé?

Myslím, že hlasy jsou „misteriosos“. Každý zpěvák během své kariéry objevuje svou vlastní cestu, aby poznal, jaký jeho hlas vlastně je a čeho je schopen. Paleta některých zpěváků je v místy bohatší.

Jak vidíte Plácida Dominga jako člověka?

On je velmi skromný, přátelský a spolupráce s ním je opravdu fantastická. Je to maestro a profesionál v pravém smyslu tohoto slova. Opravdový velikán. Má velké srdce a jeho vášeň pro hudbu je neuvěřitelná.

Myslíte, že vám on a jeho soutěž pomohly?

Ano, tehdy se mi otevřely nové obzory. Vždycky mu budu vděčný za jeho podporu a rady.

Lze obecně říci, že Domingo pomáhá mladým zpěvákům? V čem vidíte jeho největší přínos?

Jeho duše pomáhá každému. Nejvíce mi pomohly jeho rady při výběru mého repertoáru. Řekl mi, co mám zpívat a jak na to jít. Tím, že s ním mohu vystupovat, se toho tolik naučím. Možná právě díky jeho hudebnosti a energičnosti. Vždyť on je stále mladý!

Děkujeme za rozhovor a těšíme se nashledanou v Praze!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]