David Mareček: Česká filharmonie má teď největší sílu, jakou v posledních letech měla

David Mareček stanul na postu generálního ředitele České filharmonie v únoru 2011. Nastavil koncepci dlouhodobého rozvoje orchestru a do čela přivedl opět Jiřího Bělohlávka. Po jeho předčasném úmrtí musel najít nového šéfdirigenta. Volba padla na ruského dirigenta Semjona Byčkova. Je po Gerdu Albrechtovi, Vladimiru Ashkenazym a Elijahu Inbalovi čtvrtým zahraničním dirigentem, který stanul v čele českých filharmoniků, do nástupu Gerda Albrechta v roce 1993 vedených výlučně dirigenty českými. „Někteří zahraniční kritici přiznávají, že měli ke spojení České filharmonie se Semjonem Byčkovem nedůvěru, ale jak čteme v jejich recenzích, nyní toto spojení vysoce oceňují. Myslím si, že máme teď největší sílu, jakou jsme v posledních letech měli,“ říká v rozhovoru David Mareček. V letošním roce jej po dvou šestiletých funkčních obdobích jmenoval ministr kultury Martin Baxa generálním ředitelem České filharmonie na dobu neurčitou s účinností od 1. února 2023. David Mareček je také již od května 2021 ředitelem Pražského filharmonického sboru. O obou institucích a jejich plánech jsme hovořili krátce po návratu České filharmonie z velmi úspěšného evropského turné. Zahrnulo mimo jiné i prestižní milánskou La Scalu, v níž orchestr vystupoval po dlouhém odstupu více než šedesáti let.

Jako generální ředitel se nyní nacházíte v nové pozici – máte smlouvu na dobu neurčitou a nemusíte myslet na to, že vás po šesti letech bude čekat konkurz. Co znamená tato změna pro vás jako generálního ředitele a co pro filharmonii jako takovou?
Rozhodnutí ministra kultury Martina Baxy si nesmírně vážím, vnímám ho jako ocenění všeho, čeho se nám podařilo v posledních dvanácti letech dosáhnout. Smlouva na dobu neurčitou je výsledkem práce velkého profesionálního a stabilního týmu lidí kolem mne. Smlouva je pro nás samozřejmě nesmírným přínosem. Je zásadním signálem dovnitř orchestru – muzikanti vědí, že mají stabilitu vedení a záruky do budoucna. Nejdůležitější je ovšem tato smlouva z hlediska sponzoringu. Společnosti řízené přímo majitelem a soukromí dárci se zajímají nejen o to, jakou instituci podporují, ale kdo ji vede, komu konkrétně své peníze svěřují. Smlouva na dobu neurčitou pro mne jako generálního ředitele je projevem důvěry našeho zřizovatele, Ministerstva kultury ČR, a známkou stability České filharmonie jako instituce. Tak k nám budou přistupovat. Je ale třeba připomenout, že pokud přijde ministr, kterému se z jakéhokoliv důvodu nebude práce moje a mého týmu líbit, může mě odvolat. Nová smlouva na dobu neurčitou říká jen to, že se nebudou každých šest let vypisovat konkurzy a že ministr bude výsledky mé práce posuzovat průběžně. Z hlediska plánování dramaturgie to však změna není, s kolegou Robertem Hančem jsme vždycky plánovali na mnoho let dopředu. Symfonický orchestr, který má ambici být jedním z nejlepších na světě, ani jinak plánovat nemůže, protože se ocitá v rodině stejně plánujících institucí. I když jsem měl smlouvu na šest let, plánovali jsme na deset let dopředu.

Zmínil jste, že krok ministra kultury a smlouva na dobu neurčitou je pozitivním signálem vůči sponzorům. Jak výrazně nyní stoupá potřeba sponzoringu? Je potřeba dofinancovávat i zahraniční zájezdy?
Ve srovnání s rokem 2011 je dnes situace diametrálně odlišná. Tehdy se nás například v Německu ptali: „Jak si můžete dovolit jezdit na tolik zájezdů?“ Divili jsme se – na zájezdech se přece vydělává! Teď už to neplatí. Je běžné, že zahraniční orchestry mají i na zájezdy dotaci z veřejných či soukromých prostředků a nedotovaný orchestr se s nimi může obtížně rovnat. Pořadatel nic takového nerozlišuje. Díky výborné práci koncertního oddělení umíme pořád ještě na některých zájezdech vydělávat, ale nemyslím si, že to tak bude vždycky. Většinu zájezdů je dnes opravdu třeba dotovat. Nicméně reprezentace ve formě zájezdu na prestižní místo přináší státu velký benefit. To, co dokáže jeden zájezd České filharmonie, se dá poměrně snadno vyčíslit. Když se píše na prvních stránkách světových deníků o České filharmonii, píše se o České republice jako o celku a připomene se vše, co je o ní v zahraničí známé. Píše se o Václavu Havlovi, o Karlu Čapkovi, ale i Jaromíru Jágrovi. Zájezdy jsou reprezentací země, je třeba to brát jako fakt, který jsme si nevymysleli, ale který se dá objektivně změřit a spočítat.

Jak k plánování turné přistupujete?
Dbáme na to, aby sály, v nichž hrajeme, byly prvotřídní, abychom jezdili na rezidence, tedy dva i tři koncerty v řadě. Neobjíždíme místa, kde vyděláváme nejvíce peněz bez ohledu na to, jak jsou významná, ale snažíme se kopírovat mapu, kde se odehrává kulturní život na špičkové úrovni.

O co je dnes v zahraničí zájem? O českou hudbu, nebo o český orchestr? O českou hudbu s českých dirigentem nebo českou hudbu se zahraničím dirigentem, tedy se Semjonem Byčkovem? Nebo naopak o hudbu světovou v podání České filharmonie?
Zájem je o ledacos. Už s Jiřím Bělohlávkem jsme se snažili rozšířit repertoár filharmonie o další světové skladatele. Skvělé české hudby je bohužel příliš mnoho.

Bohužel?
Ano – srovnejme to s Maďarskem. Tam jsou v zásadě tři národní skladatelé, které lze vnímat jako světové – Béla Bartók, Zoltán Kodály a relativně moderní György Ligeti. Maďarský orchestr své národní skladatele rychle vyčerpá a hraje světové autory. My s náloží Dvořáka, Smetany, Janáčka, Martinů, teď už také Josefa Suka a dalších autorů bychom si s českými skladateli vystačili. Ale chtěli jsme se zaměřit výrazněji i na světový repertoár. Nástup Semjona Byčkova nám v tom pomohl. U něj jako u cizince se automaticky nepředpokládá, že bude dělat jen českou hudbu. A tak se světoví autoři objevili ve větší míře přirozenou cestou. Velký úspěch jsme měli s Čajkovským, teď podobně vítězně kráčíme s Mahlerem, kterého prezentujeme jako autora s českými kořeny. Nejen proto, že se tady narodil, ale protože Mahlerova hudba je syntézou středoevropského prostoru česko-rakousko-židovsko-německého.

Mahlerovu šestou symfonii jste hráli na svém letošním jarním turné, které mimo jiné zahrnovalo Štýrský Hradec, Vídeň, Budapešť, Záhřeb, Udine, Aix-en-Provence a milánskou La Scalu. V druhém programu pak díla Bartóka, Stravinského a Escaicha. Neočekávalo zahraniční publikum alespoň jednoho českého autora?
V milánském Teatro alla Scala jsme nebyli víc než šedesát let! Naposledy tu filharmonie hrála pod taktovkou Karla Ančerla. Scala má svůj výborný orchestr, který hraje abonentní koncerty, a na jeden v sezóně si pozvou zahraničního hosta. Letos jsme my byli tím hostem. Koncert byl vyprodán, ačkoliv Mahlerova šestá není Dvořákova Novosvětská, a publikum bylo nadšené, dá se tedy říci, že čeští skladatelé tentokrát nechyběli. Krásný zážitek a opravdu skvělé ohlasy jsme měli ve Štýrském Hradci a v Aix-en-Provence, kde zájezd končil, přenášelo náš koncert Radio France. Přenos slyšelo přes 300 tisíc lidí a reakce publika a kritiky byla skutečně dechberoucí. Mahlerovu šestou symfonii provedeme ještě na konci května v Lipsku a v červnu v Praze. Druhý program jsme hráli v Záhřebu a v Budapešti – Bartókova Podivuhodného mandarína, Stravinského Petrušku a Etudes symphoniques pro klavír a orchestr, jejichž autorem je Thierry Escaich. Bartókův festival si to od nás přímo objednal. Je to program, který byste od nás ještě před deseti lety nečekala.

Jak přistupujete k volbě zahraničních autorů, na nichž by se měla Česká filharmonie profilovat?
Musíme hrát věci, které mají pro Českou filharmonii logiku. To je Mahler, kterého také nahráváme a zahraniční posluchači to vědí. A pak jsou samozřejmě další – řeknu teď něco, co bude znít možná ještě jako sci-fi, ale umím si představit, že tak jako Mahlera budeme hrát jednou i Mozarta. Je to autor, který má s Prahou mnoho společného.

Znamená to, že Česká filharmonie se bude věnovat více i hudbě klasicismu či dalších hudebních epoch?
Ano. Pouštíme se v příští sezóně i do baroka – nastudujeme Händelova Mesiáše. Jeden velký barokní projekt bude za dva roky dělat také Semjon Byčkov. Není to pokus přiblížit se souborům barokní hudby, ale je to pokus přiblížit se realitě. Je běžné, že velké symfonické orchestry čas od času baroko hrají. Je to perioda tak bohatá na autory, že je škoda o ni muzikanty a naše posluchače ochudit. Navíc svět se opět spojuje – Václav Luks provedl velmi zajímavě Mou vlast na Pražském jaru, Marek Štryncl dělá výborně Dvořákovy symfonie. Starší soubory se pouští do hudby romantismu a má to své opodstatnění. Tudíž je úplně v pořádku, aby Česká filharmonie hrála občas Bacha či Händela.

Lze říci, že se vnímání České filharmonie v zahraničí změnilo? Myslím z hlediska volby jejího repertoáru, celkové profilace, a tedy její pozice mezi dalšími předními světovými orchestry?
Jiří Bělohlávek zemřel bohužel pro nás příliš brzy, ale přesto zanechal v zahraničí velikou stopu. Když začal znovu pracovat s Českou filharmonií, velmi to v zahraničí rezonovalo, byly slyšet hlasy, že Česká filharmonie je zase zpátky. Semjon Byčkov ve spojení s Českou filharmonií byl pro zahraničí otazníkem. Nyní se pravidelně dočítáme v recenzích, že byť byly zprvu o tomto spojení pochybnosti, ukazuje se, že funguje výborně. A jsme rádi, že Semjon Byčkov má smlouvu až do roku 2028. Myslím si, že máme teď největší sílu, jakou jsme v posledních letech měli. A je to i tím, že se pouštíme mimo český repertoár. Česká filharmonie se může v určitém repertoáru směle postavit vedle takových orchestrů, jakými jsou například Berlínská filharmonie či Chicagský symfonický orchestr. Máme vynikající individuální hráče a orchestr jako celek funguje velmi dobře, je kompaktní, soudržný a má silné vnitřní vazby.

Rok 2024 bude Rokem české hudby a velkým výročím Bedřicha Smetany. Jak bude vypadat v podání České filharmonie?
Budeme hrát spoustu české hudby! Doma i v zahraničí. Již Novoroční koncert s Jakubem Hrůšou bude zaměřen k Roku české hudby, k českým autorům Smetanovi, Dvořákovi, Fibichovi, Sukovi a Nedbalovi jsme přidali i Gershwinovu Rapsodii v modrém, od jejíž premiéry uplyne 100 let. V Praze v rámci Roku české hudby uspořádáme v abonmá se Semjonem Byčkovem „dvořákovský festival“, kde provedeme Symfonie č. 7, 8, 9, všechny tři jeho instrumentální koncerty a tři koncertní předehry. S tímto programem pojedeme také na jaře 2024 na evropské turné. Na českém repertoáru bude s námi spolupracovat i Jakub Hrůša, s nímž uvedeme Janáčkovy Příhody Lišky Bystroušky, Smetanovu Libuši a zúčastníme se festivalů v Lucernu a BBC Proms v Londýně. V prosinci 2024 nás čeká dosud největší rezidence v Carnegie Hall se Semjonem Byčkovem, tři koncerty s různým programem. Pátá Mahlerova symfonie, tři části Mé vlasti – Vyšehrad, Vltava a Šárka, Janáčkova Glagolská mše a v první půli vždy jeden Dvořákův instrumentální koncert.

Zůstaňme ještě chvíli doma – už jste zmínil, že v abonmá se ještě do prázdnin objeví koncerty, s nimiž jste uspěli na turné. A také vyjdete z Rudolfina pod širé nebe.
Ano, velký open air koncert se skuteční 21. června 2023 pod taktovkou Keitha Lockharta na Hradčanském náměstí, tam budeme hrát Mozarta s Petrem Nekorancem, ale také Bélu Bartóka a jednu úplně novou kompozici pro vynikající americký soubor Time for Three, který kombinuje klasickou hudbu s jazzovými prvky.

Zmínil jste se o vnitřní soudržnosti orchestru. Zapojujete do něj i nastupující generaci hudebníků. Vychováváte si v projektech Orchestrální akademie a Česká studentská filharmonie své příští hráče?
Nejenom své. Oboje funguje velmi dobře, každé na trochu jiném principu. Studentská filharmonie je zájmová, neprobíhají do ní konkurzy, pracuje ovšem přísně profesionálně. Jednotlivé skupiny vedou hráči České filharmonie, koncerty připravují vedle šéfdirigenta Marka Ivanoviće naši stálí dirigenti, mimo jiné Giovanni Antonini, Semjon Byčkov nebo Jakub Hrůša. Akademie je přísně výběrovou záležitostí, tam konkurzy děláme. A to už je příprava na budoucí povolání v oblasti hry v symfonickém orchestru. Členové akademie se účastní zkoušek a koncertů jako členové a členky České filharmonie jak v Rudolfinu, tak na zájezdech. Nyní máme celkem 23 akademiků ve všech nástrojových skupinách. Orchestrální akademií celkem prošlo 119 hráčů. Jedenáct bývalých akademiků se již stalo řádnými členy České filharmonie, u 56 frekventantů víme, že hrají v profesionálních symfonických orchestrech. Například v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK jich hraje osm a v SOČRu sedm. Jiní působí v komorních souborech, pedagogicky, věnují se hudbě jiných žánrů nebo ještě pokračují v dalším studiu.

Rok české hudby jsme už zmínili, jaké osobnosti vystoupí v příští sezóně s Českou filharmonií?
Těším se na koncert k 17. listopadu, na němž bude u České filharmonie debutovat Antonio Pappano. Jsme rádi, že tato velká hvězda bude řídit právě takto významný projekt, zazní v něm Druhá řada Slovanských tanců, kterou si Antonio Pappano sám vybral. Dalším významným dirigentským debutem bude Tugan Sokhiev, který zde nastuduje díla Modesta Petroviče Musorgského, Clauda Debussyho a Maurice Ravela. V příští sezóně bude rezidenčním umělcem pianista András Schiff, vystoupí jako sólista i jako dirigent a rovněž ve dvojroli sólista-dirigent jak s komorním orchestrem České filharmonie, tak s celou Českou filharmonií. Pojede s námi také na zahraniční turné.

Můžete stručně charakterizovat dlouhodobou koncepci České filharmonie z hlediska jejích koncertů doma i v zahraničí?
Chceme programy střídat – jeden rok vyjet například s reprezentativním českým programem a druhý se zahraničním. Abych byl konkrétní – čerstvě jsme se domluvili na Stravinského Svěcení jara, které budeme nyní našim zahraničním partnerům nabízet. Filharmonici vzpomínají na Svěcení jara, které dirigoval Charles Dutoit před lety v Japonsku, teď se k němu se Semjonem Byčkovem vrátíme. Rosteme tedy z kořenů, které tu za těch mnoho desítek let jsou.

Poměrně úzce spolupracuje s Českou filharmonií Pražský filharmonický sbor (PFS), jehož jste také ředitelem. Jak se vám daří skloubit obě pozice?
Poměrně snadno. Národní divadlo má také jednoho ředitele a hned dva orchestry, sbor, operu, činohru a balet. Na rozdíl od ND jsme dvě samostatné příspěvkové organizace, což má své technické a organizační důvody a mělo by to tak zůstat. Máme tým, který vede filharmonii, a tým, který vede sbor. Naše spojení je volné, ale organicky funguje velmi dobře. Na obě turné jak se Semjonem Byčkovem, tak s Jakubem Hrůšou s námi jede právě Pražský filharmonický sbor, a je to velká výhoda. V Carnegie Hall PFS navíc provede reprezentativní a cappella koncert se skladbami L. Janáčka, A. Dvořáka, J. Nováka a P. Ebena. Česká filharmonie je pro sbor domovské těleso, ale PFS spolupracuje i s dalšími pražskými orchestry a samozřejmě jezdí do ciziny na vlastní koncerty s předními zahraničními tělesy.

Když jste se stal ředitelem Pražského filharmonického sboru, plánoval jste organizační změny a kladl důraz na větší prezentaci sboru doma. Co ještě máte v tomto směru před sebou?
Pražský filharmonický sbor stál vždycky na zahraničních aktivitách, domácí vznikaly přirozeně. Chceme tento systém s kolegy trochu změnit. Dát zahraničím zájezdům řád a vytvořit pozici doma. Do tří let chceme vybudovat v zahraničí stabilní síť partnerských míst, kam se bude sbor se svým vlastním repertoárem pravidelně vracet. Jednou takovou štací je už mnoho let operní festival v Bregenz. Naším cílem je mít tři až pět takových partnerství, která by tvořila základ, a jedno nové se už rodí v Hamburku, kde PFS úspěšně provedl Rusalku a novou skladbu Bretta Deana. Současně s tím budujeme domácí publikum, a to mě na projektu Pražského filharmonického sboru nesmírně těší.

Vytvoření abonentní koncertní řady Pražského filharmonického sboru jste si vytyčil jako cíl a už se plní…
Vzniká pomalinku, pracujeme na tom se šéfsbormistrem Lukášem Vasilkem, manažerkou Oľgou Smetanovou a uměleckou radou sboru. Nejde to ze dne na den, protože kmen abonentů vyrůstá na zelené louce. Příští sezóna, kterou sbor ohlásí v červnu, však už dost připomíná pro domácí publikum abonentní řadu tak, jak by měla vypadat, i když teprve jubilejní 90. sezóna 2024/25 by měla být v tomto směru vzorová. Plánujeme i jednu novinku – chtěli bychom, aby si sbor v jubilejní sezóně pozval poprvé zahraniční orchestrální těleso. Domovským orchestrem sboru je Česká filharmonie, s níž v příští sezóně plánujeme pět společných projektů, a máme vynikající partnerství s PKF – Prague Philharmonia.

Veřejnosti byl představen projekt budovy pražské Vltavské filharmonie, jaká je aktuální situace?
Ještě nedošlo k oficiální a pevné dohodě mezi městem a státem, která je k realizaci celého projektu nezbytná. Pouze město nebo pouze stát nemohou tak velký projekt uskutečnit, své síly musí spojit. Není také ještě dán provozní systém sálu. Jasná je role orchestru FOK, který zde má mít, jako orchestr zřizovaný Prahou, své zázemí. Že Praha sál potřebuje, je zcela zjevné. Například v Polsku či ve Španělsku je hned několik vynikajících sálů a Vltavskou filharmonii považuji v tomto kontextu za mimořádně zdařilý návrh. Pevné místo by v novém sále měla mít i Česká filharmonie, ale bez zmíněné dohody není možné jít v plánování dál.

Jste manažersky hodně vytížený. Nezahálí klavír?
Kdepak. Na vlastních komorních projektech pracuji kontinuálně, nejbližší je hned v červnu – recitál s Janem Martiníkem v Litomyšli, kde uvedeme Dvořákovy, Smetanovy a Křičkovy písně. Na podzim letošního roku budeme nahrávat s Jiřím Vodičkou kompletní dílo Antonína Dvořáka pro housle a klavír a moc se těším na komorní projekt se svým synem Lukášem, který studuje hru na violoncello na konzervatoři v Brně u Václava Horáka. Na příští rok spolu připravujeme program s díly Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Leoše Janáčka a Igora Stravinského. Nemohl bych jen sedět za stolem a organizovat, hudbu ke svému životu potřebuji i jako interpret. Tak jsem jí nejblíže.