Dědicové krále Slunce v Praze: Třetí ročník Akademie Versailles

V neděli 24. března 2019 skončila závěrečným koncertem pětidenní Akademie Versailles 2019. Na kurzy staré francouzské hudby se na pražskou AMU sjelo sedm lektorů v mezinárodním obsazení, včetně domácí Jany Semerádové, a pětatřicet studentů či mladých profesionálů z dvanácti zemí.
Akademie Versailles (foto Petra Hajská)

Akce se konala již potřetí a ideově navazovala na Akademii de Sablé, konanou v Praze v letech 2005 až 2011. Nebyla by myslitelná bez podpory Francouzského institutu a pražské Akademie múzických umění (AMU). Ideová náplň vznikala ve spolupráci Centra historických umění Collegium Marianum a Centra pro barokní hudbu ve Versailles (CMBV). Letos byly na předepsaném ansámblovém repertoáru vybrané kantáty francouzských skladatelů 17. a 18. století, sólový repertoár byl ponechán volbě účastníků.

Ačkoli je pravda, že kantáty přitahují méně zájmu než opery, nemohli si organizátoři stěžovat na nezájem. Naopak, lektoři pomocí nahrávek vybírali přibližně z dvojnásobku přihlášených vysoké až profesionální úrovně. Asi třetinu z výsledného počtu činili čeští účastníci.

Mohlo by se zdát, že francouzská barokní hudba je úzce specifickou a geograficky Čechám vzdálenou oblastí. Z programu kurzů a závěrečného koncertu ale vyplývá, že nejstarším probíraným skladatelem byl Jacques Champion de Chambonnières, narozený kolem roku 1601, a nejmladším François Francœur, zesnulý roku 1787. Tedy téměř dvě století plodné tvorby v době, kdy Francie, zejména její královský dvůr, byla hudební velmocí. O francouzském stylu, který se nutně během té doby i proměňoval, hovořil poutavě v úvodní přednášce Benoît Dratwicki, umělecký ředitel CMBV. A o vazbách hudebníků ze střední Evropy, potažmo i Čechů, na prostředí pařížských salonů, přednášela muzikoložka Jana Franková.

Akademie Versailles (foto Petra Hajská)

Po teoretickém úvodu se přešlo rovnou do praxe ve třídách, kam zasedli lektoři následujících oborů: Chantal Santon-Jeffery – sólový zpěv, interpretace, ornamentika, Stéphanie Pfister – housle, komorní hra, Jana Semerádová – flauto traverso, komorní hra, Bruno Cocset – violoncello, komorní hra, Béatrice Martin – cembalo, basso continuo, komorní hra, Deda Cristina Colonna – gestika, jevištní pohyb, tanec, Benoît Dratwicki – deklamace, rétorika, výslovnost staré francouzštiny.

Studenti pracovali na skladbách dopředu vybraných, ovšem s partnery, které v některých případech viděli poprvé v životě. Díky vysoké úrovni to však nepředstavovalo žádný problém a onu spolupráci si pochvalovali. Denní program byl zaplněn do poslední minuty, protože každý účastník absolvoval kromě hlavní nástrojové či pěvecké hodiny celou řadu lekcí s ostatními pedagogy: komorní hru, které se věnovali všichni lektoři instrumentalisté, barokní gestiku, deklamaci a hromadný barokní tanec.

Nutně se tedy dostavil pocit lítosti, že není možné všechno stihnout. Ani pro autorku reportáže, které stačí „jen“ poslouchat. Například na hodinách deklamace by bylo možné strávit celý den, neboť rétorický přístup je zásadním tvůrčím principem drtivé většiny dobových kompozic a klíčem k jejich přesvědčivé interpretaci. Zrovna tak záživná a inspirativní je barokní gestika, pro našince celkem nové interpretační odvětví. Přivítala bych i nějaký teoretický úvod do této oblasti, přibližující její všeobecné principy, podobně jako už to Praha i AMU několikrát zažily s barokním tancem. Vím, že většina lektorů jsou tělem a duší praktici, ale dovedu si představit například stručný rozbor několika audiovizuálních příkladů (něco na způsob elektronické tužky Zdeňka Chlopčíka).

Bruno Cocset – Akademie Versailles (foto Petra Hajská)

Takový program by ale navíc předpokládal prodloužení kurzů. Studenti a lektoři se i tak shodovali na tom, že současná podoba je příliš krátká, a že například týdenní pobyt by umožnil mnohem hlubší, detailnější práci a třeba i více přehrávek, i kdyby nebyly veřejné a oficiální.

Po čtyřech dnech usilovné práce tedy nastal okamžik závěrečného koncertu, na němž účinkovali všichni účastníci; letos poprvé – a ke spokojenosti všech – v sále Martinů. Formát umožnil pouze ukázky z kantát a vícevětých sonát, ale dramaturgie byla pestrá a výkony více než přesvědčivé. Podle mínění lektorů se projevilo, že ke zvládnutí francouzského stylu není třeba mít francouzský rodný list, ale talent, píli a smysl pro detail.
Několik Francouzů však přece do Prahy na kurzy přijelo a nebylo to ani kvůli Praze jako takové, jak by se mohlo zdát. Pařížská studentka Jehanne o tom říká: „Na prohlídku Prahy není čas, na to je program moc nabitý. Prodloužení třeba na týden by mu jen prospělo.“ A proč tedy Francouzka přijede do Prahy studovat francouzskou hudbu? „Kvůli úžasným profesorům. Ani ve Francii není snadné u nich studovat, pokud nejste na CMBV. Chantal Santon-Jeffery nebo Benoît Dratwicki, to je prostě výkvět!

Akademie Versailles (foto Petra Hajská)

Jiří, český účastník z brněnské JAMU, má tyto zkušenosti: „Absolvoval jsem mnoho kvalitních masterclassů, ale tihle lektoři, to je úplně jiný level. Myslím, že Francouzi jsou tímhle specifičtí, pracují hodně detailně, ale přitom muzikálně, všechno je propojené, technika i výraz. Člověk za jednu hodinu načerpá spoustu podnětů. Je skvělé, že se tihle lektoři tady objevili. No a organizace je výborná, všechno klape na minuty, na vteřiny.
Jiří se dotkl poslední složky, kterou je třeba vyzdvihnout. Pořadatelský tým v čele s Josefínou Matyášovou se zhostil náročného úkolu s profesionalitou, flexibilitou, laskavostí a dokonce i s vtipem, jaký se hned tak nevidí. I oni jsou tedy pravými dědici Ludvíka XIV., krále Slunce, protože nezapřou své zaujetí a svou lásku k francouzské barokní hudbě a celé kultuře. „Le roi est mort, vive l´Académie Versailles 2020!

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na