Operní panorama Heleny Havlíkové (220)

Dalibor On Air
Opera ve Frankfurtu nad Mohanem má od 24. února 2019 na repertoáru novou inscenaci Dalibora Bedřicha Smetany v hudebním nastudování Stefana Soltesze, v režii Florentine Klepper na scéně Borise Kudličky – v hlavní roli s Alešem Brisceinem. Zpívalo se německy v překladu Kurta Homolky (s titulky v němčině a angličtině).

Dalibor je součástí ambiciózního dramaturgického plánu sezóny 2018/2019 s jedenácti (!) operními premiérami v divadle, které získalo loni už po páté cenu divadlo roku, jak ji už pětadvacet let vyhlašuje časopis Opernwelt a rozhoduje o ní padesátka kritiků. Frankfurtskou operu už jedenáctou sezónu vede generální hudební ředitel, dirigent a hornista Sebastian Weigle.

Frankfurtská opera má – z pohledu diváka – skvělý domicil společně s činohrou v komplexu Städtische Bühnen Frankfurt / Městská divadla Frankfurt z počátku 60. let (hlediště operního divadla má kapacitu 1.369 míst). Tato rozlehlá prosklená budova nahradila po letech provizorií na konci druhé světové války vybombardované původní honosné operní divadlo otevřené v roce 1881. To dnes pod názvem Alte Oper / Stará opera po rekonstrukci slouží Frankfurtu se 750 tisíci obyvatel jako prostor pro koncerty a kongresy (velký sál má kapacitu 2.500 míst, Mozartův sál cca 700 míst).

Na rozdíl od Smetanovy Prodané nevěsty, která v Německu „zdomácněla“, Dalibor je zde ozvláštněním repertoáru (jakkoli ho spíše shodou náhod hrála nedávno od října 2018 do února 2019 také opera v bavorském Augsburgu). Ostatně i u nás se v posledních desetiletích objevuje jen sporadicky (2009 Ostrava, 2008 Olomouc, 2006 Plzeň a Opava, 2004 Liberec, 2002 Budějovice a 2001 pražské Národní divadlo).

Zatímco u světového repertoáru si už zvykáme na režijní inovace, česká klasika to má na našich operních jevištích těžké. Tím spíše u oper zasazených do konkrétních historických souvislostí s desetiletími zakódovanou idealizací obrazu českých dějin do obrozenských pověstí. V případě Dalibora jde o postavu středověkého lapky a násilníka, vladyky Dalibora z Kozojed popraveného v roce 1498 za panování krále Vladislava Jagellonského precedenčním soudním verdiktem na výstrahu při postihu selských vzpour, nakolik je možné z pramenů tuto postavu vůbec rekonstruovat. Libreto Josefa Wenziga v duchu české politiky 60. let 19. století posouvá postavu tohoto šlechtice k neochvějnému odvážnému rekovi hodnému obdivu coby šlechetnému zastánci utiskovaných, který bojuje za spravedlivou odplatu a ideály i proti králi a jeho moci. V souladu s obrozeneckým chápáním významu hudby akcentoval Wenzig postavu hudebníka Zdeňka, Daliborova přítele, jehož smrt chce Dalibor pomstít.

Dle partitury se děj opery odehrává na konci 15. století v Praze – na královském hradě včetně věže Daliborky a v jeho podhradí. Dalibor, ušlechtilý, ale zarputilý rytíř je odsouzený k doživotí za to, že vzal spravedlnost do svých rukou a vraždu svého přítele Zdeňka pomstil usmrcením jeho vraha. Při soudu se ale hájí tak působivě, že se do něj jeho původní žalobkyně Milada, sestra zabitého, zamiluje tak hluboce, že se Dalibora rozhodne v převleku za chlapce osvobodit. Plán se však nezdaří a milenci umírají.

Dalibor rozhodně není snadná opera. Její uvádění je vlastně od počátku přijímáno rozporuplně a nad dílem se strhla lítá bitva o podobu české opery.  Třebaže se premiéra symbolicky konala 16. května 1868 v Novoměstském divadle u příležitosti velké celonárodní slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, Smetana byl zaskočen vlažným až negativním přijetím a těžce nesl výčitky wagneriánství a údajného poněmčování české hudby. Dalibora pro další uvedení na počátku 70. let přepracoval, zejména změnil závěr 3. dějství, na jehož konci se původně Dalibor vůbec neobjevil, v druhé verzi padne v boji s nepřátelským Budivojovým vojskem, radostně vstříc smrti za Zdeňkem a Miladou. V inscenační historii Dalibora se pak objevovaly pokusy s ukončením opery Daliborovou sebevraždou nebo po zpěvu nad Miladinou mrtvolou.

Novodobé snahy o prolomení tradičních inscenačních postupů Dalibora jsou u nás vnímány podezřívavě, ne-li nevraživě – vzpomeňme na Formanův pokus v Národním divadle, který ztroskotal ještě dříve, než začal, Pitínského inscenaci tamtéž (2001) provázenou bučením, ale i červeno-černo-bílou stylizaci Karly Štaubertové v Plzni (2006), nebo na moderní přebásnění libreta Pavlem Drábkem, uvedené v olomouckém nastudování (2008). Inscenace v režii Ilji Racka ve chvíli eskalace konfliktů při změně ve vedení ostravské opery zůstala u tradičního přístupu jakési kašírované rytírny.

Ve frankfurtské inscenaci německá režisérka Florentine Klepper, která se uplatňuje především na německých scénách a z českého repertoáru inscenovala také například Juliettu Bohuslava Martinů nebo Janáčkovu Káťu Kabanovou, pro svou koncepci přenesla středověký děj do současnosti. Řadu témat opery notně přeformátovala. Místo akcentu na statečný boj proti útisku, na přátelství a obětavou lásku se soustředila na zmanipulovanost soudních procesů, radikalizaci davu k terorismu – to vše v dnešním matoucím světě „fake news“, sociálních sítí, vlivu masmédií a televizních „reality show“, kdy se virtuální „hra“ tak snadno zvrtne ve skutečnou realitu.