Deklamaci někdy co možná potírám

Texty Ivana Medka (92)

V minulých dvou částech Medkova rozhovoru se sbormistrem Josefem Veselkou se otevřely některé kardinální otázky sborového světa: jak se utváří individualita pěveckého tělesa a ideální – tedy kvalitní, barevně a výrazově plný – sborový tón? Je dobré a žádoucí, když mají všichni zpěváci ve sboru stejné hlasové školení? Dnes navážeme mimo jiné tím, jak nesnadné někdy může být propojit dva sbory zvyklé na jinou tradici a jiný repertoár. A ještě jedním velkým tématem: tím je vztah textu (a jeho deklamace) a hudebního vyjádření.

Pro Josefa Veselku není žádné téma nepodstatné, není nic, nad čím by mávl rukou. Do odpovědí se vrhá s velkou vášnivou vážností. Připomeňme, že původně rozhlasový rozhovor Ivana Medka s Josefem Veselkou, sbormistrem Pražského filharmonického sboru v letech 1959–1981, vysílal Československý rozhlas v roce 1970, při příležitosti Veselkových šedesátých narozenin.
***

Ivan Medek: V Pražském filharmonickém sboru jsou někteří zpěváci, kteří občas zpívají i sóla. Jsou to vlastně sólisté sboru. Podobně jako má Česká filharmonie svoje sólisty. Tito zpěváci jsou samozřejmě individuálně školeni a zcela záměrně vedeni k tomu, aby mohli zpívat sóla a nejenom v oratoriích. Jak se tito zpěváci začleňují do sboru?

Josef Veselka: Dík jejich inteligenci a muzikálnosti se zapojili báječně do celku. Samozřejmě záleží také na charakteru hlasu. Kdybych teď měl vzít do svého sboru hlasy typu našich vedoucích sólistických postav Národního divadla, tak pochopitelně to by k prospěchu tělesa nebylo. Konečně ve velkém jsme to poznali nedávno v milánské Scale, když jsme měli zpívat spolu s jejich sborem, o němž nepochybuji, že vynikajícím způsobem plní svoje úkoly v opeře. My byli pozváni do jejich koncertní staggiony, abychom s nimi dohromady zpívali Berliozovo Requiem. A teď tato dvě tělesa, různorodá, zpívající různým způsobem, se spojila. Pražský filharmonický sbor a těleso milánské Scaly nemající zkušenosti se zpěvem oratorií. A ukázalo se, že to není v pořádku. Byly tam velké problémy a obtíže. Proto také, když jsme tam vystoupili, výsledek nakonec nebyl špičkový, to mohu říct otevřeně. Nemohl být špičkový, poněvadž se hlasy obou sborů kolikrát tříštily. Když jsme potom jeli do milánské Scaly podruhé – šlo o Berliozovo Te Deum, které je psáno pro dva sbory a dětský sbor – tak jsem byl požádán ředitelstvím, abych přijel se dvěma sbory, které bych tady v Praze předtím sjednotil. A není bez zajímavosti, že před několika dny jsme dostali od milánské Scaly nové pozvání, jestli bych mohl pro ně připravit velikou Osmou Mahlerovu symfonii, která je psána pro velké sbory a pro dětský sbor. Je vidět, že úspěch a výsledek byl vynikající a že ředitelství milánské Scaly se s důvěrou může obrátit při realizaci tohoto úkolu na nás. A jsme tomu velice rádi.

Ivan Medek: Já myslím, že úspěchy, které dnes Český pěvecký sbor – nebo jak se odnedávna nově jmenuje Pražský symfonický sbor – dosahuje v zahraničí a koneckonců i u nás, jsou úplně nesporné. A kdybychom je měli jenom vyjmenovávat, mohli bychom tomu věnovat samostatný program. Ale mně by šlo o příčiny, o to promluvit si, proč vlastně ty úspěchy jsou. Samozřejmě že nejsou výsledkem nějaké brilantní agentážní činnosti, to jaksi u nás není obvyklé, ale spíš výsledkem práce, konkrétní práce. A to je na tom nakonec to nejhezčí, když si člověk uvědomí, že prostou, poctivou prací lze dosáhnout velikých úspěchů i světových.

Ty ses už zmínil o věcech jako je barevnost tónů, spojitosti individuálních hlasů, výrazu, odlišnosti jednotlivých hlasových skupin. Z toho všeho, jakým způsobem o tom hovoříš, vyplývá, že máš na moderní práci sbormistra a sboru svůj určitý specifický názor, který se, aniž bych chtěl polemizovat, přece jen trochu liší od nejvžitější představy, kterou má dneska snad ani ne muzikantská, ale spíš taková ta široká veřejnost v povědomí. A to je, že práce sboru spočívá především na řešení otázek textových, že to je převážně práce s deklamací. Aspoň tak jsme si, my mnozí, před lety zvykli některé vynikající sbory poslouchat. A přitom já vím, že v práci pěveckého sboru ta deklamační část a srozumitelnost toho, co se zpívá, nemůže být popřena. Ale co bys řekl, že je hlavním znakem moderní práce ve sboru?

Josef Veselka: Je to hodně složek. Jedna z nich je taky složka textová. Možná že zpěváci nebo dirigenti, kteří nás budou poslouchat, nebudou se mnou souhlasit. Ale pro mě textová stránka je základem k pochopení obsahu, celku nebo určité části. Ale nikdy ji otrocky nezdůrazňuji na úkor melodičnosti. Naopak: deklamaci někdy co možná potírám. Totiž ona mně vypadne sama. Jestliže mám třeba v polyfonii vystavět melodii podle zákonů, které platily a které jdou vyčíst z partitury renesanční polyfonie a které také aplikuji na soudobou nebo romantickou sborovou fakturu, pak je mi jasno, že stavba melodie je základem, zvlášť v polyfonii. A jestliže se podívám na partituru, vidím, že každý polyfonní hlas má svůj řád textový a v daném okamžiku musí nastat kolize, které vedou nutně k nesrozumitelnosti. Ale co vystoupí jasně, je melodická kontura jednotlivých hlasů, vystavění klimax, antiklimax toho či onoho hlasu. Čili to, co bych mohl popsat pojmem plasticita sborového zvuku. Ne na základě textu, opakuji: text mně dává jenom návod, abych pochopil situaci, náladu, abych věděl, o co tady vlastně jde. Ale ne abych deklamoval. Ten styl je, myslím, definitivně pryč.

Ivan Medek: Dá se to, co říkáš, aplikovat na tvorbu řekněme z oblasti na jedné straně Foersterovy a na druhé třeba Janáčkovy tvorby?

Josef Veselka: Určitě se to dá. Když skladba zní více syrytmicky, více homofonně, tak pochopitelně i když stavba melodie je základní, přece jenom srozumitelnost textová vyplývá už sama sebou, tím že všechny hlasy ji mají stejnou. Čili tam ta srozumitelnost je. Ta vyjde sama.

Ivan Medek: Nevychází z principu deklamování.

Josef Veselka: Nevychází z principu deklamování, nýbrž z principu melodické stavby. Což je velký rozdíl. Někdy záměrně třeba i potlačuji výslovnost kvůli barvě. Třeba vokály, nějaké takové „á“, ačkoliv by bylo potřeba kvůli srozumitelnosti textu, já ho musím určitým způsobem zakulatit, zatemnit, poněvadž jinak mně to barevně nevychází. Jednoduše řečeno: stále stavím nad tuto stránku stavbu melodie, výrazu, barvy. Čili obsah čistě hudební. A výrazově obsah celku musí ovšem odpovídat obsahu textovému. Totiž o to musí jít.

Ivan Medek: Myslím, že základem zůstává přece jenom oblast renesanční anebo raně barokní polyfonie, na které je toto všechno možné dokonale dokumentovat. Teď si pustíme Credo ze slavného Palestrinova díla Missa Papae Marcelli.

(hudba – Giovanni Pierluigi da Palestrina: Missa Papae Marcelli – část)

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy