Den hudby ve vile Tugendhat

Nástup astronomického léta je současně i Mezinárodním dnem hudby. Dramaturgie Brno Contemporary Orchestra k tomu ještě přidala germánskou mytologii a vznikl tak pořad s názvem Hodina mezi psem a vlkem. Spolu se stejnojmennou sbírkou básní Jana Skácela to byl poetický a neopakovatelný večer.

K noci, kdy se jaro mění v léto a otevírají se poklady, se přidal ještě čas, kdy se noc mění v den a do vědomí pronikají zlé vize; byla vytvořena paralela opačného časového postupu, kdy se den mění v noc, ozývá se klekání a padá tma a psi se mění ve vlky. Sbírka básní Jana Skácela, kterou napsal v šedesátých letech minulého století, korespondovala se skladbami z přelomu třicátých a čtyřicátých let, jež vycházely z folklóru a přetavovaly ho civilizačním a racionálním hudebním zpracováním do předtuchy událostí válečných let. Dnes, kdy víme, co válka přinesla nejen našim předkům, ale především majitelům vily Tugendhat, v níž se koncert odehrával, to bylo varovné memento a zastavení.

Večer zahájil mladý recitátor Otakar Blaha, který svým sonorním, příjemným, hlubokým hlasem a s velkým emočním nábojem přednášel křehké a niterné verše. Básně Lom, Potřísnění, Malá nádraží, Hvězdný prak či Tráva jako my… Kouzelné křehké verše, pronášené melodickým hlasem mladého muže, se střídaly s komorními klenoty hudebními.

Autoři, kteří ve své době sklidili za své skladby uznání, byli postupem doby přehlíženi, pak zakázáni a téměř zapomenuti. Jejich připomenutí bylo překvapivým osvěžením. Klement Slavický a jeho Dechové trio (1937) přineslo během čtyř kratších vět melodické sólové části hoboje i fagotu, podložené vyprávěcím stylem dvou dalších nástrojů, jež byly barevně sladěné a přesně sehrané, aby přinesly nejen lidovou melodičnost, ale také přesné rytmizování krátkých, opakujících se motivů. Dechový sextet Miloslava Kabeláče z roku 1940 je čtyřvětý; flétna, hoboj, lesní roh a klarinet, který se střídal s anglickým rohem a saxofonem, spolu vytvářeli v Pastorale impresionistické barvy, svižné Scherzo přineslo hravost a postupnou gradaci, v Andante dodal zpěvnost a melancholii saxofon a v závěru svižné Finale gradovalo v rytmizovaných krátkých úsecích, až vyústilo do tanečního závěru.

Poslední skladbou byla Říkadla pro nonet Václava Dobiáše z roku 1938. K předchozímu dechovému sextetu se přidaly housle, viola, violoncello a kontrabas. Kompaktně znějící těleso znělo plně a barevně, svižné úseky byly rytmizované, hornové sólo znělo úderně a impozantně a ke zvuku saxofonů se přidaly synkopy. Vzájemné odpovědi jednotlivých nástrojů zvukově připomínaly říkadla, přestože nebyla skladba nijak strukturovaná a šlo o jednovětý kompaktní celek. Dirigent Pavel Šnajdr vedl členy Brno Contemporary Orchestra a Parnas Quintet pevně a pregnantně a dokázal předvést publiku pečlivě vypracované komorní klenoty. Večer u příležitosti Dne hudby ve vile Tugendhat, který se konal již poosmé, byl pravým „hauskoncertem“ u Tugendhatů, završeným procházkou po rozkvetlé a vonící zahradě vily.

 

Hodnocení autorky recenze 95 %