Den, kdy Bystrouška vyrazila do světa

Ve čtvrtek 6. listopadu 1924 večer panovala v hledišti brněnského Divadla Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo) mimořádně vzrušená atmosféra. Důvod k ní byl velmi pádný. Všichni napjatě čekali na okamžik, kdy v hledišti se setmí, před orchestr předstoupí šéf opery František Neumann, pozvedne taktovku a v sále zazní první tóny nové, v pořadí sedmé opery Mistra Leoše Janáčka, který 3. července toho roku oslavil, plný energie a tvůrčího elánu, svoji sedmdesátku.Úspěch večer byl jednoznačný, autorovi a inscenátorům se dostalo bouřlivého přijetí a kritikové nešetřili chválou. A psalo se tenkrát o divadle a vážné muzice v novinách hojně a podrobně (byly kdysi takové doby v Čechách a na Moravě, dnes už na ně můžeme jen vzpomínat). Nadšené ovace sklidil jako prakticky vždy František Neumann za hudební nastudování, slov chvály se dočkali muzikanti i pěvci, ale neméně nadšeně byla přijata i jevištní realizace opery, o níž se zasloužili Neumannův pravidelný režijní spolupracovník Ota Zítek a mladý scénograf Eduard Milén. Podle kritiků „…režie a scénická výprava  svou účinnou podporou dodaly Mistrově hudbě náležitého reliéfu, … Zítkova režie opravdu vyšla intencím skladatelovým vstříc, nutno však podotknouti, že práce režisérova  byla ve velkém usnadněna scénickou výpravou Milénovou.“Jeden z nejzasvěcenějších znalců Janáčkovy tvorby profesor Jan Racek po letech takto hodnotil Milénovu výpravu: „Milénova inscenace Lišky Bystroušky vyrostla z ideové podstaty  Janáčkova díla, a i když vcelku respektovala  realisticky navoděný scénický obraz, přece jenom neutkvěla na jeho detailním popisu a rozhodla  se pro výtvarně odvážnou fantazii a stylizaci  jednotlivých jevištních objektů.“ A historička scénografie Jiřina Telcová hodnotí Milénovo výtvarné řešení jako „nepřekonané svou stylovou čistotou a psychologickým proniknutím do hloubky díla“. Podle Telcové se Milén touto výpravou „zařadil mezi přední tvůrce moderní brněnské scénografie, do proudů umělecké avantgardy tehdejšího uměleckého Brna v divadelním výtvarnictví dosud jen ojediněle zastoupené“.Unisono chválily kritiky představitelku titulní role, kterou byla výtečná interpretka koloraturních, zejména mozartovských rolí Hana Hrdličková-Zavřelová. Jednomyslně byla oceňována její „hravost v koloratuře a vřelost ve výrazu“. Svoji schopnost přesné interpretace janáčkovských rolí už osvědčila dříve. O jejím výkonu v epizodní roli pasáčka Jana v Její pastorkyni psaly pochvalně všechny kritiky na toto představení, úspěšně se zhostila záskoku v roli Varvary v Káti Kabanové. Pro roli Bystroušky si ji vybral sám Leoš Janáček a byl jejím výkonem tak nadšen, že si její fotografii s malými lištičkami umístil ve své pracovně vedle slavné Marie Jeritzy a vedle berlínské Jenůfy Zinaidy Jurjevské – tedy pěvkyní, jichž si nejvíce vážil.

Dle soudu kritiků „pí Zavřelová-Hrdličková podala opravdu ucelený výkon, pěvecký i interpretační … vynikla v titulní úloze tou měrou, že lepšího výkonu sotva lze si myslit.“Škoda, že skvělá Bystrouška byla jednou ze zpěvaččiných posledních jevištních rolí. Na konci divadelní sezony následovala svého manžela do Bratislavy. Občas zpívala, ale divadelní činnosti po krátkém čase zanechala úplně. Zemřela v roce 1982, ale jméno Zavřel z českého divadla nezmizelo. Její syn Miloš byl v padesátých letech velmi úspěšným tenoristou Jihočeského divadla a poté sólistou Hudebního divadla v Karlíně a herecké profesi se úspěšně věnuje i vnuk Vlastimil.

Výtečného představitele po pěvecké i herecké stránce nalezl také Revírník. Byl jím Arnold Flögl, pozdější významná osobnost zakladatelského období opery Slovenského národního divadla, který se po válce se zdarem uplatnil jako herec v řadě českých filmů (Čapkovy povídky, Pytlákova schovanka). A výborně se svého úkolu zhostila rovněž další protagonistka Neumannova souboru, výtečná Jenůfa dvacátých let, Božena Snopková v roli Lišáka Zlatohřbítka.

Neumann se Zítkem se k Lišce Bystroušce vrátili na podzim roku 1927. Hanu Hrdličkovou vystřídala v titulní roli Jožka Mattesová, o níž přísný Gracián Černušák napsal, že „dovedla svou úlohu slušně zvládnout a  podala ji plynně a bez nesnází“.V Brně se do této chvíle hrála Bystrouška celkem ve třinácti inscenacích. Připomeňme alespoň některé, v roce 1948 ji u příležitosti prvního brněnského janáčkovského festivalu dirigoval Bohumír Liška, režisérem byl opět Ota Zítek. Dne 2. října 1965 byly Příhody lišky Bystroušky zahajovacím představením v budově nového Janáčkova divadla. Inscenaci režiséra Miloše Wasserbauera dirigoval František Jílek. V titulní roli vystoupila pohostinsky Naďa Šormová, Revírníka ztvárnil Václav Halíř. Lišáka Zlatohřbítka tehdy zpíval podobně jako ve slavné inscenaci Felsensteinově z té doby tenorista. Byl jím Vladimír Krejčík.

Liška Bystrouška v brněnském provedení se hrála na řadě zahraničních scén. Inscenaci Jana Zbavitele a Václava Věžníka z roku 1996 uvedla Janáčkova opera v koprodukci s Teatrem San Carlo v Lisabonu počátkem května 2001. Ve čtyřech představeních, v nichž Lišku ztvárnila skvěle Yveta Tannebergerová a Revírníka Ivan Kusnjer, byla prvním provedením této opery v Portugalsku. Zatím poslední Bystrouška na scéně divadla, jež nese Janáčkovo jméno, je z roku 2007, kdy ji v režii britského režiséra Jamese Conwaye nastudoval Tomáš Hanus.

V Praze přivedli lištičku z bílovických lesů na operní jeviště Otakar Ostrčil a Ferdinand Pujman v květnu 1925 s Mílou Kořovou v titulní roli a Emilem Burianem jako Revírníkem.V roce 1937 ji uvedl Václav Talich v režii Luďka Mandause, Lišku zpívala a hrála Mária Tauberová, Revírníka Josef Křikava. Z dalších pražských inscenací připomeňme alespoň velice úspěšnou inscenaci Bohumila Gregora a Ladislava Štrose z roku 1965, která dosáhla 111 repríz. V premiérovém obsazení byla Liškou Helena Tattermuschová, Lišákem Eva Zikmundová a Revírníkem Václav Bednář. Pozornost vzbudila režijně kontroverzní inscenace bratří Cabanů z roku 2003 ve vynikajícím hudebním nastudování Bohumila Gregora. Současná inscenace, na jevišti Národního divadla v pořadí už devátá, je dílem  dirigenta Roberta Jindry a režiséra Ondřeje Havelky.

Je zajímavé, že ve dvacátých letech se už Její pastrokyňa běžně hrála na jevišti našich operních scén a pronikla na ně i Káťa Kabanová, Liška Bystrouška si patrně kvůli nezvyklosti a obtížnosti interpretace „zvířecího“ světa na svá další uvedení musela deset let počkat. V roce 1934 ji uvedl Karel Nedbal v Bratislavě, v únoru 1934 Antonín Barták v režii Oty Zítka, který se mezitím stal ředitelem plzeňského divadla, v západočeské metropoli a v prosinci téhož roku Jaroslav Vogel v Ostravě. Ve stejné době se Bystrouška hrála také v Olomouci. Skutečně repertoárovou operou na českých jevištích se stala Janáčkova sedmá opera až od konce padesátých let.Už v roce 1925 přeložil velký ctitel Janáčkovy tvorby Max Brod libreto opery do němčiny pod názvem Das schlaue Füchslein (pod názvem Liška Bystrouška se hrály také první brněnské inscenace). Libreto díla, které pro něj představovalo „sen o nesmrtelnosti přírody a radosti ze života“, upravil, když zvýraznil motivy lásky a stárnutí inspirované osobními zážitky Leoše Janáčka. Janáček s uvedenými úpravami nesouhlasil, nicméně opera se v této podobě v německy mluvící oblasti často uváděla. Její první, na dlouho jediné, zahraniční provedení bylo v Mohuči (Mainz) v roce 1927.

Do světa vyrazila Bystrouška až po válce. Rozhodujícím momentem byla přelomová inscenace Waltera Felsensteina v jeho Komické opeře v roce 1956, kterou dirigoval Václav Neumann s Irmgard Arnold v titulní roli a nepřekonatelným Rudolfem Asmusem v postavě Revírníka. Felsentein oporu znovu přeložil podle původního Janáčkova  libreta. Inscenace se setkala s mimořádným ohlasem, Komická opera ji uvedla i na zájezdu v Paříži a v roce 1965 ji Felsenstein natočil pro televizi.

V roce 1958 Bystroušku s čelnou mozartovskou pěvkyní té doby Mariellou Adani v titulní roli uvedla milánská La Scala.

V Anglii se dočkala prvního uvedení v roce 1961 v Saddler Wells Opera Company (od roku 1974 English National Opera), kde ji dirigoval tehdy čtyřiatřicetiletý Colin Davis a režíroval Colin Graham. V roce 1976 ji poprvé v Rakousku uvedla opera ve Štýrském Hradci, o dva roky později bylo její první švédské provedení v někdejším Smetanově působišti Göteborgu a v roce 1981 ji ve francouzštině uvedla opera La Monnaie v Bruselu.

V roce 1981 se Bystrouška také přepravila přes oceán na ostrov Manhattan, kde ji v dnes již bohužel neexistující, ve své době ovšem velmi progresivní New York City Opera dirigoval Michael Tilson Thomas v režii Maurice Sendaka s tehdejší hvězdou souboru a nynější ředitelkou chicagské opery Giannou Rolandi a Richardem Grossem v rolích Bystroušky a Revírníka. V roce 1969 se vydala na východ a dorazila do tehdejšího Sverdlovska (dnes opět Jekatěrinburg), kde ji v rámci družby tamější opery s Divadlem J. K. Tyla v Plzni nastudovala trojice plzeňských tvůrců: dirigent Ivan Pařík, režisér Oldřich Kříž a výtvarník Vlastimil Koutecký.

Pozornost vzbudila pařížská inscenace režiséra André Engela, v níž se na velkém jevišti Opery Bastile Bystrouška proháněla po kolejnicích, protože režisér se, bůhvíproč, inspiroval k scénickému ztvárnění opery Menzelovými Ostře sledovanými vlaky. Nicméně vysoce bylo ceněno hudební nastudování Denise Russela Daviese. Režisér Engel si svou Bystroušku na kolejích zopakoval v roce 2013 v Lyonu.

Z četných inscenací Lišky Bystroušky v poslední době jmenujme představení neúnavného propagátora české opery Davida Pountneyho ve Welsh National Opera z roku 2012, které dirigoval Vladimír Jurowski. Letos v květnu přivedl Bystroušku na scénu ve svém americkém působišti Clevelandu Franz Welser-Möst. V představení, které režíroval tvůrce interdisciplinárních scénických projektů Yuval Sharon (letos v lednu uvedl v Karlsruhe Adamsovu operu Doktor Atomic) je propojen animovaný film, jenž je dílem animátorů Billa Barminského a Christophera Louie z Walter Robert Studio s živými zpěváky. Čtyři představení v obřím sále clevelandské filharmonie vzbudily značný ohlas.

Franz Welser-Möst se k Bystroušce vrátil ihned poté ve Vídni, kde ji poprvé uvedl na konci letošního června ve Vídeňské státní opeře, v režii Otto Schenka, jenž se k práci v opeře na Ringu vrátil po šestadvaceti letech. Náhlý nečekaný odchod Welser-Mösta z Vídně způsobil, že inscenaci prakticky beze zkoušky převzal  současný hudební ředitel opery a filharmonie v Essenu Tomáš Netopil, který ji v říjnu uvedl ve velmi diskusní režii Franka Hildricha v drážďanské Saské opeře. Tomáš Netopil také diriguje čtyři  listopadová vídeňská představení.

V pečlivě vedených žebříčcích popularity na webových stránkách Operabase se Příhody lišky Bystroušky probojovaly jako čtvrtá česká opera po Rusalce, Prodané nevěstě a Její pastorkyni do první stovky nejčastěji uváděných děl.

V rodném Brně se na festivalu Janáček Brno představí Bystrouška 26. listopadu na jevišti Janáčkova divadla ve svém jubilejním roce v pražském provedení. Bude jí Alžběta Poláčková v nejnovější pražské inscenaci Roberta Jindry a Ondřeje Havelky. Vedle toho se během festivalu také dvakrát (22. a 27. listopadu) objeví na scéně nového Divadla v Orlí, kde ji uvede Operní studio JAMU. Diriguje Nikol Kraft, režíruje David Kříž.

Foto archiv, archiv ND Brno