Den, kdy Bystrouška vyrazila do světa

  1. 1
  2. 2

Ve čtvrtek 6. listopadu 1924 večer panovala v hledišti brněnského Divadla Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo) mimořádně vzrušená atmosféra. Důvod k ní byl velmi pádný. Všichni napjatě čekali na okamžik, kdy v hledišti se setmí, před orchestr předstoupí šéf opery František Neumann, pozvedne taktovku a v sále zazní první tóny nové, v pořadí sedmé opery Mistra Leoše Janáčka, který 3. července toho roku oslavil, plný energie a tvůrčího elánu, svoji sedmdesátku.Úspěch večer byl jednoznačný, autorovi a inscenátorům se dostalo bouřlivého přijetí a kritikové nešetřili chválou. A psalo se tenkrát o divadle a vážné muzice v novinách hojně a podrobně (byly kdysi takové doby v Čechách a na Moravě, dnes už na ně můžeme jen vzpomínat). Nadšené ovace sklidil jako prakticky vždy František Neumann za hudební nastudování, slov chvály se dočkali muzikanti i pěvci, ale neméně nadšeně byla přijata i jevištní realizace opery, o níž se zasloužili Neumannův pravidelný režijní spolupracovník Ota Zítek a mladý scénograf Eduard Milén. Podle kritiků „…režie a scénická výprava  svou účinnou podporou dodaly Mistrově hudbě náležitého reliéfu, … Zítkova režie opravdu vyšla intencím skladatelovým vstříc, nutno však podotknouti, že práce režisérova  byla ve velkém usnadněna scénickou výpravou Milénovou.“Jeden z nejzasvěcenějších znalců Janáčkovy tvorby profesor Jan Racek po letech takto hodnotil Milénovu výpravu: „Milénova inscenace Lišky Bystroušky vyrostla z ideové podstaty  Janáčkova díla, a i když vcelku respektovala  realisticky navoděný scénický obraz, přece jenom neutkvěla na jeho detailním popisu a rozhodla  se pro výtvarně odvážnou fantazii a stylizaci  jednotlivých jevištních objektů.“ A historička scénografie Jiřina Telcová hodnotí Milénovo výtvarné řešení jako „nepřekonané svou stylovou čistotou a psychologickým proniknutím do hloubky díla“. Podle Telcové se Milén touto výpravou „zařadil mezi přední tvůrce moderní brněnské scénografie, do proudů umělecké avantgardy tehdejšího uměleckého Brna v divadelním výtvarnictví dosud jen ojediněle zastoupené“.Unisono chválily kritiky představitelku titulní role, kterou byla výtečná interpretka koloraturních, zejména mozartovských rolí Hana Hrdličková-Zavřelová. Jednomyslně byla oceňována její „hravost v koloratuře a vřelost ve výrazu“. Svoji schopnost přesné interpretace janáčkovských rolí už osvědčila dříve. O jejím výkonu v epizodní roli pasáčka Jana v Její pastorkyni psaly pochvalně všechny kritiky na toto představení, úspěšně se zhostila záskoku v roli Varvary v Káti Kabanové. Pro roli Bystroušky si ji vybral sám Leoš Janáček a byl jejím výkonem tak nadšen, že si její fotografii s malými lištičkami umístil ve své pracovně vedle slavné Marie Jeritzy a vedle berlínské Jenůfy Zinaidy Jurjevské – tedy pěvkyní, jichž si nejvíce vážil.

Dle soudu kritiků „pí Zavřelová-Hrdličková podala opravdu ucelený výkon, pěvecký i interpretační … vynikla v titulní úloze tou měrou, že lepšího výkonu sotva lze si myslit.“Škoda, že skvělá Bystrouška byla jednou ze zpěvaččiných posledních jevištních rolí. Na konci divadelní sezony následovala svého manžela do Bratislavy. Občas zpívala, ale divadelní činnosti po krátkém čase zanechala úplně. Zemřela v roce 1982, ale jméno Zavřel z českého divadla nezmizelo. Její syn Miloš byl v padesátých letech velmi úspěšným tenoristou Jihočeského divadla a poté sólistou Hudebního divadla v Karlíně a herecké profesi se úspěšně věnuje i vnuk Vlastimil.

Výtečného představitele po pěvecké i herecké stránce nalezl také Revírník. Byl jím Arnold Flögl, pozdější významná osobnost zakladatelského období opery Slovenského národního divadla, který se po válce se zdarem uplatnil jako herec v řadě českých filmů (Čapkovy povídky, Pytlákova schovanka). A výborně se svého úkolu zhostila rovněž další protagonistka Neumannova souboru, výtečná Jenůfa dvacátých let, Božena Snopková v roli Lišáka Zlatohřbítka.

Neumann se Zítkem se k Lišce Bystroušce vrátili na podzim roku 1927. Hanu Hrdličkovou vystřídala v titulní roli Jožka Mattesová, o níž přísný Gracián Černušák napsal, že „dovedla svou úlohu slušně zvládnout a  podala ji plynně a bez nesnází“.V Brně se do této chvíle hrála Bystrouška celkem ve třinácti inscenacích. Připomeňme alespoň některé, v roce 1948 ji u příležitosti prvního brněnského janáčkovského festivalu dirigoval Bohumír Liška, režisérem byl opět Ota Zítek. Dne 2. října 1965 byly Příhody lišky Bystroušky zahajovacím představením v budově nového Janáčkova divadla. Inscenaci režiséra Miloše Wasserbauera dirigoval František Jílek. V titulní roli vystoupila pohostinsky Naďa Šormová, Revírníka ztvárnil Václav Halíř. Lišáka Zlatohřbítka tehdy zpíval podobně jako ve slavné inscenaci Felsensteinově z té doby tenorista. Byl jím Vladimír Krejčík.

Liška Bystrouška v brněnském provedení se hrála na řadě zahraničních scén. Inscenaci Jana Zbavitele a Václava Věžníka z roku 1996 uvedla Janáčkova opera v koprodukci s Teatrem San Carlo v Lisabonu počátkem května 2001. Ve čtyřech představeních, v nichž Lišku ztvárnila skvěle Yveta Tannebergerová a Revírníka Ivan Kusnjer, byla prvním provedením této opery v Portugalsku. Zatím poslední Bystrouška na scéně divadla, jež nese Janáčkovo jméno, je z roku 2007, kdy ji v režii britského režiséra Jamese Conwaye nastudoval Tomáš Hanus.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat