Dennis Russell Davies zahrál na klavír Rhapsody in Blue v původní verzi s jazz bandem

Kromě velmi blízkých dat narození spojoval na koncertě Filharmonie Brno uvedené autory také židovský původ a pohnuté osudy (jak se posluchači mohli dočíst v poutavém průvodním slovu Borise Klepala ve svých tištěných programech). Nacistická okupace Československa předčasně ukončila život nejednoho významného hudebníka – patřil sem i skladatel a klavírista Ervín (též „Erwin“) Schulhoff, jehož Druhou symfonií celý koncert začal.

Skladatel se evidentně inspiroval neoklasicistní estetikou meziválečné Paříže. Z toho také vycházelo celkem skromné obsazení dechové sekce orchestru, které na první pohled tak úplně nekorespondovalo s bohatě zastoupenými smyčci. Na celkovém dynamickém balanci se to však překvapivě vůbec neprojevilo. Co se však projevovalo od prvních taktů, byla určitá nejistota ze strany instrumentalistů.

Ať už bylo na vině nedostatečné nazkoušení nebo tradičně velmi úsporná gesta dirigenta Dennise Russella Daviese, či fakt, že jde o zřídka uváděné dílo, v každé větě trvalo vždy několik prvních dob, než se muzikanti sjednotili v tempu a náladě. Zejména v krajních větách (první Allegro ma non troppo a čtvrtá Finale. Allegro con spirito) pak hudbě celkem znatelně „padal řemen“, což se dirigent v obou případech snažil napravit náhlým skokem zpět do původního tempa při návratu hlavního tématu.

Lépe ovšem působily vnitřní dvě věty. V části Andante con moto zvolil Davies trochu živější tempo, které napomohlo větší plynulosti proudu hudby. Ve třetí větě s titulem Scherzo alla jazz Schulhoff stylově uhnul trochu jinam a po dvou neoklasicistních větách připravil posluchačům lahůdkovou imitaci jazzové kabaretní hudby, společně s banjem, saxofonem či exponovaným a procítěně zahraným trubkovým sólem. I zbytek orchestru působil, že se v Scherzu cítí více „doma“ než ve zbylých větách.

Po celkem vlažném potlesku došlo k drobné přestavbě pódia v rámci příprav na v názvu koncertu avizovanou Rhapsody in Blue (občas uváděný český překlad „v modrém“ bohužel nevystihuje „bluesové“ aspekty skladby). Ta zazněla ve stejné verzi, jako v den své premiéry, totiž v podání klavíru a jazzového bandu. Z orchestru tedy zbyla jen menší část členů, která se navíc kvůli nemožnosti přemístění bicí sekce musela přesunout hluboko do jeviště, a tedy celkem daleko od klavíru. Tím byla sólistovi a dirigentovi v jedné osobě celkem znesnadněna jeho práce. Klavír navíc stál bokem k obecenstvu a s otevřeným víkem, ačkoliv pro dirigování od klaviatury by bylo jistě praktičtější, kdyby byl interpret čelem k orchestru a hrál na nástroj bez víka.

Zmíněné prostorové aspekty se projevily zejména na společných nástupech, které nebyly vždy jednotné. Občasnou dynamickou nerovnováhu sólisty a orchestru (hlavně v tutti pasážích a ve vyšší dynamice klavír celkem zanikal) mohla ovlivnit akustika sálu, který přeci jen není konstruován k provozování symfonické hudby. Na vině mohlo být i klavíristova hra. Ta přitom oplývala spoustou kladů.

Davies k nástroji přistupoval podobně jako k dirigování, volil tedy úsporné pohyby a celkově uměřený styl hry. Jeho projev byl neokázalý, ale s citem pro drobné detaily i pro kvalitní zvuk. Srozumitelnosti jeho partu napomáhala také volba celkově pomalejších temp a velmi střídmá pedalizace. Za pozornost jistě stojí, že Davies celou skladbu hrál i dirigoval zpaměti. Bohužel v dynamicky vypjatých pasážích nedokázal z nástroje dostat tak nosný zvuk, který by naplnil celý sál, nebo dokonce konkurovat zvukově hřmotnějšímu doprovodu. Ve virtuóznějších, technicky exponovaných místech to pak občas působilo, že do své hry nemůže dát 100 % energie, ať už kvůli paralelnímu dirigování nebo kvůli tomu, že jej čekala ještě fyzicky náročná druhá polovina koncertu.

Celkově šlo jistě o záslužnou věc, předvést notoricky známou skladbu v její původní verzi, a navíc s dvojjediným interpretačním výkonem pana šéfdirigenta. Výše popsané nedostatky by mohly vyvolat dojem, že produkce na posluchače působila spíše nejistým či rozpačitým dojmem. Opak byl ale pravdou, po posledních akordech následovaly bouřlivé ovace ve stoje. Viditelně velmi vyčerpaného Daviese (který letos mimochodem slaví významné životní jubileum) zahrnuly kromě potlesku i hlasové projevy nadšení linoucí se z hlediště.

Po přestávce následovala monumentální Symfonie in Fis Ericha Wolfganga Korgolda. Tento brněnský rodák se v dětství odstěhoval do Vídně, kde se hudebně rozvíjel jako zázračné dítě, a s nástupem nacismu uprchl do USA, kde udělal velkou kariéru jako skladatel filmové hudby. Za svou tvorbu získal dva Oscary a položil základy filmového „symfonismu“ pro další generace autorů (jmenovitě třeba pro Johna Williamse, který se ke Korngoldově odkazu sám hlásí). Vedle populárního Houslového koncertu patří dnes v Brně uvedená symfonie mezi skladatelova největší díla určená pro koncertní pódia.

„Velká“ není skladba pouze časovým rozsahem, ale také obsazením, desítky členů orchestru měli co dělat, aby se vešli na divadelní pódium. Davies se vrátil (již jen jako dirigent) po přestávce viditelně odpočatý. První věta (Moderato energico) mohla být pro prvoposluchače vinou své komplikované struktury a množstvím disonantních ploch trochu náročná na porozumění; naštěstí bylo díky invenční a barevné instrumentaci pořád co poslouchat. Působivě vyzněly zejména pasáže se sólovou flétnou nad dlouhými akordy smyčců – krásný atmosférický kontrast s dramatismem většiny věty.

I přes řemeslnou kvalitu Korngoldovy partitury a viditelný zápal muzikantů (zejména oproti první polovině koncertu) bohužel vinou nedokonalé akustiky nemohly zcela vyznít všechny drobné detaily hudby. I přes to bylo svižné Scherzo srozumitelné a přehledné. Klenuté téma v lesních rozích opět fungovalo jako kontrast ke smyčcovým běhům (a mohlo připomenout nejslavnější „šlágry“ výše zmíněného Johna Williamse); zvolnění v krátkém Triu mělo patřičný klid. Pomalé Adagio pak bylo působivé ve své temné atmosféře, a to jak v mohutných, tak v subtilních pasážích.

Radostné i dramatické Finale připomnělo kromě mahlerovského vlivu také témata z předchozích vět, která dovedla symfonii do bujarého závěru ve Fis dur. Nadšení publika nebylo tak spontánní jako dříve po Gershwinovi, ale stejně se velká část publika postupně postavila. Filharmonie tento program výjimečně nehraje pouze dvakrát, ale již tuto neděli se s ním vydá do vídeňského Konzerthausu, kde si bude moci vyzkoušet příznivější akustické podmínky; uvidíme (či spíš uslyšíme), jak se to projeví na celkovém vyznění koncertu. Jen je škoda, že za takovými příležitostmi brněnští filharmonikové musí momentálně cestovat do jiných měst, či dokonce do jiných států.

Filharmonie Brno: Rapsodie v modrém 100
11. dubna 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo

Program
Ervín Schulhoff: Symfonie č. 2
George Gershwin: Rapsodie v modrém, původní verze pro jazz band
Erich Wolfgang Korngold: Symfonie in Fis op. 40

Účinkující
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent, klavír