Derniérový a premiérový večer v divadle Ponec
Letošní rok patří v českém současném tanci několika výročím. Deset let od svého vzniku slaví dva úspěšné soubory, které toto pohybové múzické umění v České republice rozvíjejí, NANOHACH a VerTeDance. Soubor VerTeDance založily tanečnice Tereza Ondrová a Veronika Knytlová (Kotlíková), které v uplynulých letech sklízely ocenění jako choreografky i interpretky a často se spolu objevují na jevišti společně. Výročí souboru je orámováno premiérou a derniérou, jež spojuje výrazná osobnost švédské choreografky Charlotty Öfverholm. Ta v roce 2011 pro tuto dvojici vytvořila duet Found & Lost, který měl nyní svou derniéru, a současně chystá společný projekt, v němž bude s VerTe sama také tančit. Found & Lost je taneční divadlo, které bylo naposledy uvedeno v Ponci, divadle pro tanec, a symbolicky se ve stejném večeru představila i jedna premiérová choreografie, ale nikoli z dílny VerTeDance, ale projekt nezávislých umělců Terezy Hradilkové a Davide Sprotelliho. VerTe si premiéru šetří až na 18. listopad.
Pouto nejsilnější
Inscenace Charlotty Öfverholm se pohybují na pomezí současného tance a fyzického divadla, zahrávají si s hlubokými emocemi, s hutným pohybem, slovem a zvukem, jsou někdy až groteskní a tragikomické, zkoumající lidské vztahy v nejzazších polohách na hranici agresivity a destrukce. Found & Lost není jiné. Prolíná se jím humorná i vážná linka, která zanechává diváka rozpolceného právě tak, jak rozpolcený vztah vyjevuje před ním na jevišti.
Když se rozptýlí kouř, který na začátku zaplavil scénu, objeví se před diváky žena (Tereza Ondrová), uzavřená přísná a strojená, avšak dusící v sobě jakýsi nevybuchlý vztek nebo silnější emoce. Co chvíli ji zkroutí netrpělivost, zhnusení nad vlastní situací, životem, a návrat ke střídmým pohybům je výsledkem mocného sebeovládání. Vzápětí je tu už malá trapička, dcera (Veronika Kotlíková). Podstata vztahu je jasná a rozehraná, téma nastoleno a divák se usadí v příjemném očekávání, jaké obrazy před ním tyto ženy vykouzlí. A že je jich požehnaně a nejsou všechny příjemné.
Kontrast obou postav je až dojemný. Matka jako frustrovaná žena s návaly vzteku a odporu ke všemu, co kolem sebe vidí, se zmítá mezi nechutí a náklonností ke svému potomku. Dcera je veselá, bezstarostná, s písní na rtech poskakuje po jevišti s vyhrnutou nohavicí a košilí zapnutou na zádech, bez zájmu o řád světa, jen v okouzlení, které dospělou dráždí. Projevuje někdy až nevítanou příchylnost, která je většinou odmítána. Matka je její vzor, její vůdce, bez ohledu na upjatost a špatnou náladu. Výjevy s depresivní a rozvernou náladou se nevypočitatelně střídají. Zatímco matka se uzavírá do sebe a trhá ze zápisníku listy svého života, dcera laškuje s publikem. Trochu konsternovaní diváci nejsou úplně s to zapojit se do hry, v níž jsou jim nabízeny hrsti barevných burisonů, čokoláda nebo šlehačka, ani nestačí reagovat na zvídavé otázky. Veronika je v tu chvíli skutečným dítětem, bezprostředním, až to svírá srdce. Je obrázkem upřímnosti, kterou jsme na cestě k dospělosti ztratili.
Veselé výjevy na úryvky písní Johna Cashe střídají sóla a kontaktní sekvence podbarvené zvuky, výkřiky, pískotem, halasem reálného tvrdého světa, který na obě ženy doléhá. V choreografii vyniká sehranost obou interpretek, které jsou na sebe jako taneční partnerky dokonale zvyklé, a tak choreografie, ač velmi fyzická, plyne přirozeně, jako kdyby šlo o všednodenní pohyb.
Závěrečný duet je předzvěstí konce, matce docházejí síly, její tělo ztrácí napětí a energii, marně se jí dcera snaží být na poslední chvíli oporou. Ale když nakonec ulehne jako vyčerpané zvíře v koutku nory, scénu nepodbarví žádné emoce. Dcera prostě jen nastoupí cestu v jejích dřívějších šlépějích. A aby to nebylo málo, je tragický tón negován téměř kabaretním výstupem jako tečkou.
V inscenaci je chvílemi obtížné se orientovat a ne každý ocení její absurditu, ale diváky si získávají výkony tanečnic, které jsou současně herečkami. Samotné téma vtahu matky s dcerou je podané s nadsázkou a vyhýbá se patetičnosti, do které by snadno mohlo sklouznout. Ačkoli jde spíš o taneční divadlo a často se soustředíme víc na hereckou akci než na tanec samotný, je vidět, že v Charlottě Öfverholm našly VerTeDance svět, který je jim blízký. Tři a půl roku je v našem prostředí na taneční inscenaci poměrně dlouhá doba „životnosti“ a choreografie má nárok odejít na odpočinek. Bude jí ale škoda.
Poloprůsvitná choreografie
Anotace v programu, které připomínají absurdní poezii, ve mně vždy vzbuzují podezření. Za složitým textem se často skrývá poetické představení, které naštěstí není zdaleka tak komplikované jako jeho popis, ale nutkání tvůrců popsat je slovy, jež nedávají smysl, mi bylo a je záhadou. Inscenace Vessels, pod níž je jako autor režie i choreografie podepsán Ital Davide Sportelli a interpretuje ji společně s českou tanečnicí Terezou Hradilkovou, je choreografií pro „poloprůsvitná těla, váhající mezi tím, co sdílet a co si ponechat, mezi prázdnotou a zaplněním“. Vznikla na základě rezidencí v několika uměleckých prostorech v České republice i v zahraničí, část se odehrála v rámci workshopu, který v Praze pořádala SE.S.TA.
Výsledný tvar má velmi volnou kompozici, jde spíš o snový výjev, který působí tak trochu dojmem, že tanečníci přizvali diváky přímo k probíhajícímu výzkumu. Už na začátku se zdá, že jsme vstoupili na taneční sál před hodinou moderního tance. Je prázdný, tanečníci poskakují, pobíhají a zkouší si první gesta, jen vzadu stojí stůl a za monitorem počítače zvukový designér. V této inscenaci totiž skutečně nejde většinu času o hudbu, ale o zvukovou krajinu, která slouží jako emocionální podklad pro výjevy, jež se odehrávají v prázdném prostoru.
Tanečníci se pohybují ve vlastním světě. Pohybový slovník tu hraje na rozdíl od předchozí choreografie prim. Vychází zjevně z improvizace a choreografie je vedena v jakési jednotné lince, náladě. Střídají se v ní sice pomalejší a dynamičtější pasáže, ale bez dramaturgického směřování. Je částečně sledem krátkých sól, která oba tančící provádějí nezávisle na sobě, ale s vědomím přítomnosti druhého. K jejich kontaktu dojde zřídka, ale když ano, nabývá okamžitě pohyb na větší zajímavosti. V průběhu celého kusu se choreografie pohybuje od stylizovaného tanečního projevu až po zcela civilní a chvílemi není zřejmé, jestli jsou všechny tyto části řízené a plánované, nebo jestli se nový materiál rodí z náhlého popudu. Téma váhání je tím zobrazeno dobře, ale současně inscenaci krátí dech.
Přitom v ní nechybí ani pohybová nadsázka, tanečníci na sebe reagují, reagují i na přítomnost zvukaře a hudebníka v jedné osobě. Zdá se, že jejich oči vidí neviditelné krajiny a jejich ruce se dotýkají neviditelných předmětů, snad i lidí. Přitom nejde o mimování, ale oba svým jednáním budí dojem, že prostor je zaplněn věcmi či postavami, které jsou divákům skryté. Nechybí ani mluvené slovo, které diváky rozesmává, když se oba tanečníci snaží vyprávět svůj příběh. Tereza, která sama v tričku s volánkovými rukávy a červenou stužkou ve vlasech připomíná princeznu z pohádky, se od úryvků příběhu o Popelce dostává k vyprávění jakoby z vlastní zkušenosti, Davidovi většinou nerozumíme, protože hovoří italsky, nicméně i jeho dikce má odezvu, stejně jako když se pouští do zpěvu za zvuků elektrické kytary. A do toho se oba stále rozebíhají, ale nevíme, odkud, kam a proč to vlastně jdou, běží nebo skáčou, a nikdy se nedozvíme, jaké věci a lidi ve svém světě viděli.
V přední části divadelního prostoru je umístěn stůl s různými předměty a židle. Tanečníci se kolem nich pohybují, natahují po předmětech ruce, ale nikdy se jich nedotknou. Kam zapadá tento motiv? Je snad symbolickým začátkem cesty k doteku? Ale to by se nesměl objevit až uprostřed inscenace. Tanečníci se nakonec dotýkají i sami sebe a nejsilněji zapůsobí duet vycházející z kontaktní improvizace, kdy se snaží zůstat stále v pohybu, ale přitom se co největší plochou těl vzájemně dotýkat. Takové slibné scénky či výjevy jsou však rychle ukončovány a nerozvíjejí se dále. I závěrečný obraz, v němž si oba otevřou sáček s moukou a nabílí ruce a obličeje – právě tím končí. Přitom vzbuzuje v kontextu divadla tolik asociací. Nakonec to spíš vypadá, že autoři nevěděli, jaký vymyslet celému dílu konec, aby divák pochopil, že skutečně konec je…
I proto působí inscenace stále jako rozpracovaný kus, jako etapa hledání materiálu, z něhož bude postupně vytvořen ještě jiný a soudržnější kus. Různé scénické nápady jsou objeveny a zase ponechány svému osudu. Inscenace překypuje materiálem, který je nespojitě svázán do volného celku. Diváci jsou postaveni do role přihlížejících a dívají se na proces, ne na výsledek. Ačkoli je chvílemi představení velmi humorné, rozesmává publikum a výkony tanečníků jsou profesionální, roztříštěná kompozice není šťastnou volbou. Jinak se jedná o svěží a vtipné dílo s řadou nápadů, které má potenciál se dál rozvíjet, jen je těžké přijmout fakt, že už by měla být jeho tvorba u konce.
Found & Lost: 80 %
Vessels: 65 %
Found & Lost
Choreografie: Charlotta Öfverholm
Ligth design: Pavel Kotlík
Hudba: Johnny Cash, Plastikman, Collage
Produkce: Karolina Hejnová
(koprodukce Divadlo Konvikt / K3 Olomouc)
Premiéra 15. května 2011 divadlo K3 Olomouc
(psáno z derniéry 3. 11. 2014 divadlo Ponec Praha)
Tančí – Tereza Ondrová, Veronika Kotlíková
Vessels
Koncept a režie: Davide Sportelli
Zvuk: Dalibor Kocian, Alessio Castellacci, Davide Sportelli
Kostýmy: Dominika Hladká
Světla: Rastislav Juhás
Logistika: Tereza Hradilková
(za podpory: Nadace Život umělce, Lenka Flory a konzervatoř Duncan Centre v Praze)
Premiéra 3. listopadu 2014 divadlo Ponec Praha
Interpretace – Tereza Hradilková a Davide Sportelli
Foto Vojta Brtnický
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
