Derniérový a premiérový večer v divadle Ponec

  1. 1
  2. 2

Letošní rok patří v českém současném tanci několika výročím. Deset let od svého vzniku slaví dva úspěšné soubory, které toto pohybové múzické umění v České republice rozvíjejí, NANOHACH a VerTeDance. Soubor VerTeDance založily tanečnice Tereza Ondrová a Veronika Knytlová (Kotlíková), které v uplynulých letech sklízely ocenění jako choreografky i interpretky a často se spolu objevují na jevišti společně. Výročí souboru je orámováno premiérou a derniérou, jež spojuje výrazná osobnost švédské choreografky Charlotty Öfverholm. Ta v roce 2011 pro tuto dvojici vytvořila duet Found & Lost, který měl nyní svou derniéru, a současně chystá společný projekt, v němž bude s VerTe sama také tančit. Found & Lost je taneční divadlo, které bylo naposledy uvedeno v Ponci, divadle pro tanec, a symbolicky se ve stejném večeru představila i jedna premiérová choreografie, ale nikoli z dílny VerTeDance, ale projekt nezávislých umělců Terezy Hradilkové a Davide Sprotelliho. VerTe si premiéru šetří až na 18. listopad.

Pouto nejsilnější
Inscenace Charlotty Öfverholm se pohybují na pomezí současného tance a fyzického divadla, zahrávají si s hlubokými emocemi, s hutným pohybem, slovem a zvukem, jsou někdy až groteskní a tragikomické, zkoumající lidské vztahy v nejzazších polohách na hranici agresivity a destrukce. Found & Lost není jiné. Prolíná se jím humorná i vážná linka, která zanechává diváka rozpolceného právě tak, jak rozpolcený vztah vyjevuje před ním na jevišti.Když se rozptýlí kouř, který na začátku zaplavil scénu, objeví se před diváky žena (Tereza Ondrová), uzavřená přísná a strojená, avšak dusící v sobě jakýsi nevybuchlý vztek nebo silnější emoce. Co chvíli ji zkroutí netrpělivost, zhnusení nad vlastní situací, životem, a návrat ke střídmým pohybům je výsledkem mocného sebeovládání. Vzápětí je tu už malá trapička, dcera (Veronika Kotlíková). Podstata vztahu je jasná a rozehraná, téma nastoleno a divák se usadí v příjemném očekávání, jaké obrazy před ním tyto ženy vykouzlí. A že je jich požehnaně a nejsou všechny příjemné.Kontrast obou postav je až dojemný. Matka jako frustrovaná žena s návaly vzteku a odporu ke všemu, co kolem sebe vidí, se zmítá mezi nechutí a náklonností ke svému potomku. Dcera je veselá, bezstarostná, s písní na rtech poskakuje po jevišti s vyhrnutou nohavicí a košilí zapnutou na zádech, bez zájmu o řád světa, jen v okouzlení, které dospělou dráždí. Projevuje někdy až nevítanou příchylnost, která je většinou odmítána. Matka je její vzor, její vůdce, bez ohledu na upjatost a špatnou náladu. Výjevy s depresivní a rozvernou náladou se nevypočitatelně střídají. Zatímco matka se uzavírá do sebe a trhá ze zápisníku listy svého života, dcera laškuje s publikem. Trochu konsternovaní diváci nejsou úplně s to zapojit se do hry, v níž jsou jim nabízeny hrsti barevných burisonů, čokoláda nebo šlehačka, ani nestačí reagovat na zvídavé otázky. Veronika je v tu chvíli skutečným dítětem, bezprostředním, až to svírá srdce. Je obrázkem upřímnosti, kterou jsme na cestě k dospělosti ztratili.Veselé výjevy na úryvky písní Johna Cashe střídají sóla a kontaktní sekvence podbarvené zvuky, výkřiky, pískotem, halasem reálného tvrdého světa, který na obě ženy doléhá. V choreografii vyniká sehranost obou interpretek, které jsou na sebe jako taneční partnerky dokonale zvyklé, a tak choreografie, ač velmi fyzická, plyne přirozeně, jako kdyby šlo o všednodenní pohyb.Závěrečný duet je předzvěstí konce, matce docházejí síly, její tělo ztrácí napětí a energii, marně se jí dcera snaží být na poslední chvíli oporou. Ale když nakonec ulehne jako vyčerpané zvíře v koutku nory, scénu nepodbarví žádné emoce. Dcera prostě jen nastoupí cestu v jejích dřívějších šlépějích. A aby to nebylo málo, je tragický tón negován téměř kabaretním výstupem jako tečkou.V inscenaci je chvílemi obtížné se orientovat a ne každý ocení její absurditu, ale diváky si získávají výkony tanečnic, které jsou současně herečkami. Samotné téma vtahu matky s dcerou je podané s nadsázkou a vyhýbá se patetičnosti, do které by snadno mohlo sklouznout. Ačkoli jde spíš o taneční divadlo a často se soustředíme víc na hereckou akci než na tanec samotný, je vidět, že v Charlottě Öfverholm našly VerTeDance svět, který je jim blízký. Tři a půl roku je v našem prostředí na taneční inscenaci poměrně dlouhá doba „životnosti“ a choreografie má nárok odejít na odpočinek. Bude jí ale škoda.

Poloprůsvitná choreografie
Anotace v programu, které připomínají absurdní poezii, ve mně vždy vzbuzují podezření. Za složitým textem se často skrývá poetické představení, které naštěstí není zdaleka tak komplikované jako jeho popis, ale nutkání tvůrců popsat je slovy, jež nedávají smysl, mi bylo a je záhadou. Inscenace Vessels, pod níž je jako autor režie i choreografie podepsán Ital Davide Sportelli a interpretuje ji společně s českou tanečnicí Terezou Hradilkovou, je choreografií pro „poloprůsvitná těla, váhající mezi tím, co sdílet a co si ponechat, mezi prázdnotou a zaplněním“. Vznikla na základě rezidencí v několika uměleckých prostorech v České republice i v zahraničí, část se odehrála v rámci workshopu, který v Praze pořádala SE.S.TA.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Öfverholm: Found & Lost (VerTeDance)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Sportelli: Vessels (divadlo Ponec Praha)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na