V roce 2010, tedy už v době vrcholící ekonomické krize, vznikla v Irském Dublinu – zasaženém touto krizí více, než ostatní evropské státy – tato pozoruhodná stavba. 
Pro architekta Daniela Libeskinda, známého svým návrhem berlínského Muzea holocaustu (1999) a projektujícího ty nejprominentnější novostavby na Manhattanu, v Miláně nebo Curychu, to byla první práce na zrodu divadelní budovy. Sám k tomu říkal, že chce o návrhu přemýšlet jako herec stojící na budoucím jevišti, ale i jako divák či posluchač usazující se v sedadle budoucího hlediště.
Pozemek, na kterém tato divadelní budova vyrostla, je od roku 1997 součástí rekultivovaných starých dublinských doků. Staví se zde jak komerční a kancelářské objekty, tak i bytové domy, které postupně nahrazují staré loděnice, sklady a továrny. Samotné divadlo leží na levém břehu řeky Liffey, která je v těchto místech regulovaná a tvoří doky. Budova samotná je obklopená dalšími komerčními stavbami, jejichž design vzešel z větší části také z pera návrhářů studia Daniela Liebeskinda.
Aby nezanikl duch řeky a genius loci místa, které je od nepaměti spjato s námořní dopravou, rozhodl se architekt prosklenou fasádu divadla směřující k řece pojmout jako asymetrický zkosený jehlan. Takový koncept umožnil vytvořit jakési vysunuté foyery, ze kterých mají návštěvníci v jednotlivých podlažích výhled jak pod sebe na kanál, tak i do větší vzdálenosti na přístav i ústí řeky Liffey do Severního moře a vidí tak třeba i na lodi kotvící v přístavu či plující po řece. 
Další výhodou takového dispozičního uspořádání je skutečnost, že díky tvaru budovy je možné vnitřní dispozici hlavního sálu navrhnout tak, aby jak z akustického, tak i vizuálního aspektu byla pohodlná pro všech dva tisíce sto návštěvníků, které hlavní sál pojme.
Hlediště je tedy navrženo tak, aby všichni diváci měli dobrý výhled na jeviště. Obsahuje poměrně strmě se svažující parter, dva balkóny a po stranách pak také lóže pro větší počet osob. Celá koncepce vnitřního uspořádání je takzvanou anglickou hledištní koncepcí, kde je kladen důraz na dobrou viditelnost z každého místa. Interiér hlediště je laděn do červené barvy v kombinaci dřeva a zlatého kovu na balkónech.
V kontrastu s jinými operními budovami, jejichž hlediště se staví pro šíření zvuku bez jakékoliv amplifikace, je hlediště Grand Canal Theatre navrženo tak, aby se zde dala provozovat jak amplifikovaná, tak i neamplifikovaná hudba. Má to jednoduchý důvod: tento koncept akustického uspořádání vznikl de facto na přání impresária a manažera pěveckých hvězd Harryho Crosbieho, který si přál, aby se v novém divadle dala provozovat nejen opera, ale v optimálních zvukových poměrech třeba i broadwayské muzikály. 
Součástí exteriéru budovy je vlastně i upravené a večer zajímavě nasvícené náměstí. Toto osvětlení je v souladu se záměrně přiznanými nosnými konstrukcemi, večer viditelnými při osvětleném proskleném a zkoseném foyeru. Od budovy až k molu kanálu je vybudována visutá rampa, jejíž dlažba je provedena v červené barvě, připomínající pověstný červený koberec, tak aby hosté mohli ze svých jachet vystoupit a po rampě dojít až do vstupního foyeru.
Podobně jako třeba u operních domů v Oslo, Kodani nebo Amsterodamu je i tady dopravním prostředkem většiny hostů privátní či veřejná lodní doprava, která je městem zajišťována po síti kanálů.Budova slouží celoročně a střídají se v ní produkce Dublinské národní opery a baletu, ale i koncerty vážné hudby, jazzu, world music či hostující soubory s muzikály, hudební festivaly pochopitelně nevyjímaje.
Místo: Dublin, Irsko
Architekt: Studio Daniel Liebeskind, 2010
Náklady na stavbu: 102 milionů amerických dolarů
