Design a zvuk: Shanghai Oriental Art Center

V roce 2000 si stejně jako radní v Pekingu správa města Šanghaj zvolila architekta Paula Andreu, aby pro ně navrhl budovu pro městské centrum umění – Shanghai Oriental Art Center (上海东方艺术中心). Jisté je to, že architekt pro Peking, stejně jako pro Šanghaj – nedozírnou průmyslovou megalopoli – navrhl multifunkční budovy s podobnými atributy. O National Center for the Performing Arts v Pekingu jsme psali zde. Budova v Šanghaji leží ve zcela nově sanované čtvrti Pudong na nábřeží řeky Huangpu. Původně průmyslové čtvrti, která začala vznikat v roce 1919 a na konci 20. století byla po vzoru revitalizace starých průmyslových oblastí západoevropských metropolí zcela přestavěna. Nová obchodní čtvrť je nyní osídlena především evropskými firmami působícími v Šanghaji.Přestože záměr revitalizace čtvrti Pudong vznikl již v roce 1930 a obsahoval plány na výstavbu nových vládních budov, zůstal až do roku 1980 u ledu. Teprve po roce 1980 došlo k asanaci starých budov a stavbě nových, především výškových budov, které poskytují ze svých kancelářských i obytných prostor úchvatné pohledy na město a řeku.

Navrženo stejným architektem a vnějškově formou velmi podobné pekingskému National Center for the Performing Arts, je přesto to Šanghajské centrum orientálních umění jiné. Reprezentační a vstupní část komplexu má vnitřní uspořádání velmi podobné budovám, které vznikaly pro tyto účely v devatenáctém století v Evropě, tedy centrální mohutné vstupní schodiště s balustrádami, na něž navazují rozlehlé foyery přes celý výškový profil budovy. I když ambice Shanghai Oriental Art Center nejsou globální, tak jak tomu je v Pekingu (v budově se mají produkovat a prezentovat především místní hudba, divadlo, balet a opera), vnější podoba ani vnitřní výzdoba nevyužívají ani lokálních materiálů, ani nevycházejí z čínských tradičních architektonických forem.

Budova je umístěna v parku. Její kulová skleněná fasáda zrcadlí okolní stromy, řeku a budovy. Mohutné duté ocelové nosníky, ukotvené flexibilně tak, aby odklonily vibrace okolní dopravy a zároveň aby jako „komíny“ odhlučnily hlavní divadelní sál, jsou přiznané. Budova z výšky okolních mrakodrapů působí jako rozevírající se květ. Ostatně metamorfované tvary rostlin jsou pro tvorbu architekta Paula Andreu typické. Budova je tvořena pěti uprostřed spojenými dílčími tvary v podobě okvětních lístků. Nejmenší z nich tvoří vstupní foyer do prostoru uprostřed budovy, v přeneseném smyslu slova jakéhosi středu květu. Z něho se pak přechází do tří zbylých „okvětních lístků“, které zahrnují koncertní sál pro 1 979 posluchačů, operní divadlo s 1 054 místy a komorní divadelní sál s 330 místy. Výstavní prostory, které jsou také součástí komplexu, jsou důmyslně umístěny mezi velkým operním a menším divadelní sálem do jednoho z menších „okvětních lístků“. V přízemních částech okvětních lístků jsou kavárny, francouzská restaurace a obchody s uměleckými předměty.

Sály uvnitř na sebe upoutají pozornost pestrou barevností (operní sál je purpurový, koncertní sál žlutý, divadelní sál hnědý). Zatímco vstupní foyer a chodby kombinují šedou a stříbrnou barvu, operní sál má velmi podobné uspořádání jako pekingské „vajíčko“. Mírně elevující centrální prostor hlediště je doplněn pouze zadním balkónem, který vybíhá do dvou krátkých křídel. Zvuk z orchestřiště, které pojme více než sto hudebníků, označují někteří hudební publicisté za stejně plochý,  jako tomu je v Pekingu, kde hlavní sál je za nepříliš dobrou akustiku kritizován. Operní, koncertní i divadelní sál je nazvučen. Z tohoto pohledu je rozmístění reproduktorů podřízeno spíše estetickému než uměleckému hledisku, a tak ani reprodukované nebo nazvučené produkce v tomto sále po zvukové stránce nezní dobře.

Přes všechny nedostatky dokázala dvě čínská konsorcia firem postavit projekt, do jehož příprav, dispozičních úprav a úprav projektu bylo zapojeno několik významných světových odborníků na hudbu a zvuk. Ti nakonec dokázali prosadit více než dvě stě konstrukčních a designových úprav jednotlivých sálů komplexu a po více než čtyřech letech stavby odevzdali v roce 2004 městu dokončený kulturní komplex za více než sto čtyřicet šest milionů dolarů.

Foto archiv, agentura Paula Andreu, Bruno Morandi 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat