Design a zvuk: zrod a kořeny

Světová operní divadla a koncertní síně 20. a 21. století

Před časem jsme na Opeře Plus v našem seriálu „virtuálně“ prošli mnoha světovými operními divadly, ale i několika pozoruhodnými koncertními síněmi. Navštívili jsme prakticky všechny historicky významné operní domy a též několik veskrze nových operních budov především v Evropě i v Americe.

Připravili jsme teď volné pokračování seriálu, zabývajícího se divadelní architekturou. Zaměřme se na divadla a také koncertní síně zcela nové, dostavěné a svému provozu zasvěcené teprve nedávno a ještě vonící novotou. Podívejme se spolu ale i na svatostánky hudby a zpěvu, které ještě nevyrostly a v jejichž sálech se zvuk ještě nerozléhá. Podívejme se na nejmodernější světová operní divadla a koncertní síně, na jejich design, akustiku i architektonické ztvárnění. Vydejme se společně do světa moderní architektury zaslíbené hudbě a bořící všechny mýty o tom, jak může operní divadlo či koncertní síň vypadat.

Trocha historie nikoho, tedy ani divadelního fanouška nezabije

Než se dostaneme k moderním operním divadlům a koncertním síním, zabrouzdejme trochu historií. Lépe tak pochopíme kořeny charakteru staveb divadel i tradice, na které současná moderní divadelní architektura navazuje.

Zrod opery datujeme koncem šestnáctého století. V těch časech florentinští intelektuálové našli zalíbení ve spojení hudby a poezie a také objevili řecké drama, jež se začalo prezentovat doprovázené hudbou a sborovým zpěvem. Ani ne o půl století později se už nový žánr – opera – začal provozovat ve speciálně postavených divadlech, jejichž architektonické ztvárnění – alespoň tedy vnitřní uspořádání – nezapřelo inspiraci antickými amfiteátry. Vnitřní prostor a jeho členění se podobalo řeckému amfiteátru zejména proto, že zdroj zvuku v takovém amfiteatrálním uspořádání byl velmi blízko každému z diváků. V podstatě zvuk stoupal a cirkuloval vzhůru podél vzestupných řad hlediště. Nelámal se, ani netříštil, zpěváky tak bylo velmi dobře slyšet.A proto renesanční architekt Andrea Palladio, jehož příjmení jaksi „zobecnělo“ a tak slovo palladium je v architektuře dodnes termínem pro otevřený, zvukově nosný amfiteatrální prostor, postavil první novodobé operní divadlo Teatro Olimpico v Italské Vicenze. Jedná se v podstatě o amfiteátrem obestavěný portál (jakoby portál kostela), tedy ono typické palladium. Akustika tohoto prostoru byla skvostná, sezení kvůli kamenným lavicím sice poněkud nepohodlné, scénická podoba hraných oper využívala stejné pozadí portálové výzdoby, která se neměnila.Renesanční opera byla žánrem privilegované menšiny, šlechty.Šlechta však byla pohodlná a šlo jí hlavně o zábavu a pohodlí, tedy nikoliv o akustiku či samotný umělecký zážitek, a tak byl amfiteatrální charakter divadel záhy nahrazován stylem, který směřoval především ke komfortu. Kamenné schody a lavice nahradila pořadí s lóžemi a bohatá výzdoba, vznikly i foyery, kde šlechta mohla korzovat, jíst a bavit se. Do divadla navíc začaly chodit i nižší vrstvy obyvatel a tak bylo třeba šlechtu od prostého lidu vymezením zón oddělit. Takové divadelní budovy známe doposud. Jejich vývoj vedle podoby zákulisí a technického vybavení proscénia nesl na bedrech zejména ten který architektonický styl, jeho možnosti a velkolepost.

Dva historické mezníky bychom však ve vývoji operní divadelní architektury našli: prvním je pařížský Palais Garnier (1861-1875). První operní divadelní budova, která byla navržena se záměrem vzniku veřejného prostoru. Tedy s konceptem, který do té doby nebyl u staveb tohoto typu vůbec obvyklý (o budově jsme psali zde).Druhým milníkem byl Festspielhaus Bayreuth (1872-1876), jehož hlavním posláním byla akustická dokonalost, když pohodlí návštěvníků zde bylo v architektonickém záměru silně upozaděno. Od té doby vznikají divadla, která spojují jak poslání veřejného prostoru, tak akustické kvality.

Jak to bylo s koncertními síněmi

Genealogie koncertních síní je od operních divadel odlišná. Zatímco operní divadlo vznikalo na tradicích římského dramatu a tedy první operní divadelní architektura vycházela z římských amfiteátrů, koncertní síně byly něčím zcela novým. Muzicírovalo se především v kostelech a chrámech a světské prostory pro prezentaci orchestrální hudby prakticky neexistovaly. Později se hudba provozovala jen v soukromých salonech a hudebních sálech šlechtických sídel. V sedmnáctém století se začíná kromě sakrálních staveb využívat k hudebním produkcím i volných a otevřených prostranství. Mezi jedny z prvních, čistě orchestrální hudbě zasvěcených sálů patří Haydnsaal v rakouském Eisenstadtu, v paláci Esterházy.Mezi léty 1663 a 1672 vzniklo v rekonstruovaných šlechtických sídlech mnoho podobných sálů, do řady z nich byla zvána na koncerty i veřejnost. Až konec devatenáctého a počátek dvacátého století přinesl výstavbu samostatných koncertních budov, povětšinou financovaných městy. Vznikl tak vídeňský Musikverein (1870), Concertgebouw Amsterdam (1886), Schauspielhaus v Berlíně (1821) a také jedna z nejznámějších staveb koncertní architektury, Royal Albert Hall v Londýně (1871) s do té doby nevídanou kapacitou oválného auditoria přesahující třicet tisíc lidí!Po novodobé rekonstrukci v roce 2003 byl počet míst silně zredukován na současný ch, i tak ohromujících více než pět tisíc.

Palais Garnier i Royal Albert Hall vytvořily základ modernímu pojetí operních divadel a koncertních síní. I přesto, že možná častěji navštěvujete jejich historické budovy, ve dvacátém i jedenadvacátém století byl postaven nezanedbatelný počet operních budov zcela nových, když moderní koncertní síně vznikaly ještě častěji. Na řadu z nich se v jednotlivých dílech našeho volného cyklu podíváme zblízka.

Související články


Napsat komentář