Dětský divák a operní svět

Vzpomínám si, že když jsem poprvé šel jako dítě na operní představení, moje rodina dlouho uvažovala, kterým titulem bych měl svou kariéru operního diváka započít. Nakonec se rozhodla pro Rusalku a po dlouhém školení i přípravách jsem asi v šesti letech operní představení Rusalky skutečně navštívil. Na první imprese si vskutku nevzpomínám, snad možná na to, že představení bylo dost dlouhé, ale vím, že jsem neusnul. Teprve po mnoha letech jsem pochopil, že to, po čem ředitelé operních divadel snad nejvíce touží, je mít na repertoáru a návazně i v předplatném tak zvaná rodinná představení, tedy představení pro rodiče s dětmi, po kterých divadelní veřejnost volá s razancí nebývalou.

B.Smetana: Prodaná nevěsta (Národní divadlo Praha)
 

Snad je to též způsobeno tím, že ve středoevropském kontextu si divadlo atrahovalo významnou vzdělávací funkci. Koneckonců také od tohoto účelu je snad možné odvodit vznik mohutné divadelní sítě vícesouborových divadel v 19.století, především v Německu a v rámci Rakousko-Uherské monarchie i v Česku. Zatímco činohra a balet především disponují určitou množinou titulů, které jsou pro dětského diváka dejme tomu vhodné, opera je s takovými tituly značně na štíru. Je to z hlediska historické logiky prazvláštní jev. Veřejná objednávka v 19.století, ano ve století romantické opery, pro dětského diváka zcela evidentně již existovala, operní skladatelé však na ni i přes naléhání operních ředitelů nereagovali a tvrdošíjně skládali pouze opery pro dospělé. A přitom taková opera pro děti by i v tomto období měla pro skladatele nezanedbatelný finanční efekt. Akceptujme totiž ten prostý fakt, že skládání oper bylo v minulosti pro operní skladatele významným zdrojem obživy a to někdy velice vděčným, což lze vypozorovat třeba u takového Gioacchina Rossiniho. Nebo opery pro děti skládali, avšak výsledky jejich tvorby byly tak žalostné, že se žádné takové dílo neudrželo na repertoáru a dnes je již většinou neznámé.

A.Dvořák: Čert a Káča (Národní divadlo Praha)
 

Zcela nepochopitelně je tomu však opačně u klasického baletního repertoáru, který se tak zvanými dětskými tituly jen hemží. Nejde jen o proslulého Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského, pro děti se pochopitelně hodí i Labutí jezero nebo Spící krasavice od téhož skladatele, ale i Giselle od Adolphe Adama, o Popelce Sergeje Prokofjeva ani nemluvě. I současná tvorba obsahuje úspěšné baletní opusy pro dětského diváka, za všechny zmiňme Zlatovlásku od Vladimíra Franze. Že by oproštěný, tedy „pouhý“ pohyb lidského těla sváděl skladatele komponovat balety pro děti? Že by rezignovali u baletu na složitější děj? Nebo je to tradicí?

M.Ravel: L’enfant et les sortilèges (Dítě a kouzla)(Philadelphia)

Výše uvedená tvrzení odvozuji i od faktu, jaké že opery pro dětského diváka jsou dnes uváděny na českých i světových jevištích. Ve světovém kontextu Jeníček a Mařenka od Engelberta Humperdincka, tu a tam jeho Královské děti, Dítě a kouzla od Maurice Ravela a dvě téměř již neznámé opery od Cézara Kjuje. Na českých jevištích bezpochyby kraluje Čert a Káča od Antonína Dvořáka, někdy se uvádí Žvanivý slimejš od Jiřího Pauera. A to je tak skoro všechno.

E.Humperdinck: Hänsel und Gretel (Perníková chaloupka)(MET New York)
 

Aby bylo jasné! Nezmiňuji opery, které jsou za vhodné pro dětského diváka účelově považovány (o těch níže) a opery, jež jsou napsány pro dětské účinkující. Těch je ostatně celá řada. Zmiňme především Kominíčka od Benjamina Brittena nebo Brundibára od Hanse Krásy či Ogary od Jaroslava Křičky. Nehovořím též o operách, které mají zcela slaboduché a tím pádem i docela pochopitelné libreto, a proto jsou někdy považovány za vhodné pro dětského diváka. I mistr tesař se utne, a proto mohu v tomto smyslu bez uzardění zmínit prvotinu Víly od Giacoma Pucciniho, Oberta od Giuseppe Verdiho a Šelmu sedláka od Antonína Dvořáka. Nicméně předkládat opery s takovým dějem (a dětský divák vnímá často děj více než hudbu) dětem jako opery pro ně nadmíru vhodné, by byla asi zhůvěřilost, že. Nutno zmínit také to, že zatímco 19.století „strpělo“ v ději a v libretu kdejakou pitomost, divák druhé poloviny 20.století byl již náročnější a vnímal operu jako nejen „inscenovanou“ hudbu, ale i jako silný příběh s hudbou provázaný, takže opery s nedostatečnými librety byly z repertoáru operních divadel rychle vytříděny.

V.Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha)
 

Asi nejsmutnější kapitolou jsou opery, které vůbec pro děti nejsou, ale z mnoha rozličných důvodů jsou za ně považovány. Jako příklad zde uvádím Rusalku od Antonína Dvořáka, Kouzelnou flétnu od Wolfganga Amadea Mozarta, Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka a Prodanou nevěstu od Bedřicha Smetany. To, že Jaroslav Kvapil použil v příběhu Rusalky některé pohádkové motivy, vůbec neznamená, že by byla tato opera vhodná pro dětského diváka. Je to složitá opera s tragickým koncem, upředená snad z mýtických prvků o střetech různých světů (libreto je poměrně nevyložitelné), není vůbec pro děti a ty nemohou ani náhodou pochopit o co jde, vyjma toho, že na scéně uvidí tu a tam dejme tomu pohádkové postavy, jako kupříkladu Vodníka.Vodník ovšem není ani náhodou dobrotivá pohádková bytost, je to diktátorský vládce jednoho z několika světů, které se v opeře prolínají a jeho pár sentimentálních vzdechů a vtipů na tom nic nemění.

G.Rossini: La Cenerentola (Drážďany)
 

Kouzelné flétně a jejím světě svobodných zednářů, či jakéhože bratrstva vedeného Sarastrem, snad netřeba hovořit. U Příhod lišky Bystroušky snad pro rodinný titul svědčí pouze to, že v opeře „jsou zvířátka“, jak jsem již mnohokrát zaslechl. Pravda, některé části libreta mají svou nechtěnou komiku ( viz sbor slepic zpívající: „My pracujem, snášíme……“), to však nic nemění na skutečnosti, že v opeře poměrně sofistikovaně podávané podobenství mezi zvířaty a lidmi (a to nepopisuji tucet dalších možných výkladů této opery), je výlučně pro dospělého diváka a děti může jen zmátnout. Nejkomičtějším příkladem v kontextu tohoto článku je komická opera Prodaná nevěsta, jejíž děj je založen na podvodu Jeníka, za který by ve skutečnosti inkasoval v době rakousko-uherské monarchie, kdy se děj dejme tomu odehrává, podle tehdy platného trestního zákona několik let ostré káznice. Pro děti asi též nepříliš vhodné, že?

A.Dvořák: Rusalka (Národní divadlo Praha)

Uvedené pomýlení faktů je však dle mého soudu implikováno právě nedostatkem operních děl vhodných pro dětské publikum. Za této situace divadelní ředitel či umělecký šéf opery úzkostlivě vybírá operní repertoár a jakmile objeví opus, který má jakés takés „nadání“, aby byl přístupný i pro malého diváka, hned je hledán režisér, který se pod přísahou zaváže řediteli či uměleckému šéfovi, že operu nainscenuje tak, aby byla vhodná pro děti. A pak se z toho stane tradice. Vidět v Čechách operní inscenaci Rusalky, která není laděna pohádkově, se rovná zázraku. Příhody lišky Bystroušky pro dospělého diváka? Není k mání. Prodaná nevěsta? V zastoupení dětského diváka vedení divadla skoro vždy úpěnlivě prosí inscenátory, aby byl ten kupčík, respektive kuplíř Kecal co nejkomičtější a nejhloupější, aby znatelně vyhrál podvodník, Jeník Mícha, protože věrná láska přece zvítězí! Pravda, v tomto případě je opera Sabinou i Smetanou takto koneckonců traktována, ale inscenační výklad může ukotvení a vyznění příběhu dosti posunout.

L.Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Opéra National Paříž)

Na celé historii operních děl, které jsou tak zvaně pro děti, je nejsmutnější to, že tyto „dotčené“ operní opusy jsou již tradičně vykládány jednostrunně a rádoby pro dětského diváka a tak asi nikdy nezažijeme takovou inscenaci, který by odpovídala jejich závažnosti a komplikovanosti. Nezbývá nám tedy nic jiného než se posadit do křesla, pustit si zvukový záznam takové opery, zavřít oči a oprostit se od všech vzpomínek na dobrotivé tatíčky vodníky, heroické Jeníky a zvířátka, která vylézají z každé rohu jeviště.

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury