Dětský divák a operní svět
Vzpomínám si, že když jsem poprvé šel jako dítě na operní představení, moje rodina dlouho uvažovala, kterým titulem bych měl svou kariéru operního diváka započít. Nakonec se rozhodla pro Rusalku a po dlouhém školení i přípravách jsem asi v šesti letech operní představení Rusalky skutečně navštívil. Na první imprese si vskutku nevzpomínám, snad možná na to, že představení bylo dost dlouhé, ale vím, že jsem neusnul. Teprve po mnoha letech jsem pochopil, že to, po čem ředitelé operních divadel snad nejvíce touží, je mít na repertoáru a návazně i v předplatném tak zvaná rodinná představení, tedy představení pro rodiče s dětmi, po kterých divadelní veřejnost volá s razancí nebývalou.
Pozorně jsem si přečetla článek a ráda bych uvedla několik svých "subjektivních" postřehů, vycházejících z vlastních prožitků a zkušenosti. I mojí první operou – také ve věku 6 let, byla Rusalka. Na rozdíl od autora článku já na toto představení nidky v životě nezapomenu, protože to pro mě byl nesmírně hluboký žážitek, který mi otevřel dveře do světa opery a ta se stala mojí celoživotní láskou. Každý divák si podle věku z té opery odnese to svoje, já si v té době pamatovala skutečně jen ten pohádkový děj a nádhernou hudbu spolu s fantastickými pěveckými výkony ( Haken, Blachut, Červiknová), a teprve později jsem začala chápat i další, hlubší "vrstvy" toho příběhu. Omezovat tedy vhodnost opery pro dětské diváky jen tím, zda jsou schopny pochopit děj, není myslím zdela správné. Po poslechu Rusalky jsem rodiče otravovala tak dlouho, až koupili gramofon a výběr árií z opery. A já ve svých šesti letech po příchodu ze školky jsem vydržela poslouchat hodiny, až jsem všechny árie uměla zpaměti. Časem mě to už bylo málo, tak rodiče zakoupili operu celou – a já opět seděla a nemohla se od ní odrthnout.Není to jen děj, je to především nádhera Dvořákovy hudby, která mě tak uchátila.Uplně stejně bych hodnotila třeba Kouzelnou flétnu – dítě nemusí rozumět filosofické hloubce děje, důležité je, aby ho opera něčím zaujala – hudbou, komickými prvky, které tam představuje Papageno a Papagena, a zajímavým režijním ztvárněním, prostě aby v něm vyvolala nějaké emoce. Vnímání opery je věc velmi subjektivní a tak i dětský divák může být osloven operou, která třeba vůbec pro děti určena není. Pamatuji se, že s mojí dcerou Rusalka ve věku jejích 7 let ani nehnula, ale při shlédnutí Rigoletta o rok později na konci seděla a po tváři jí tekly sĺzy a pak jsme ještě dlouhé hodiny o té opeře hovořili. Stejně tak ji o rok později nadchla Aida. Takže pro ni ten vstup do světa opery začal někde úplně jinde, ale výsledek je stejný – láska k hudbě a opeře, která jí myslím taky vydrží na celý život. Opera je hudební drama a důležité pro diváka, a to jenen pro toho dětského, je dle mého názoru to, aby ho operní předstvení, které navštíví, něčím oslovilo, vyvolalo v něm zájem,emoce, aby si kladl otázky, aby byl prostě vtažen do děje a prožival ten příběh spolu s postavami na jevišti. Organizovaná odpolední představení oper pro rodiny s dětmi spolu nesou riziko, že nejsou vždy obsazena nejlepšími pěvci, protože pańuje názor, že dětský divák to stejně nepozná. Na takovémto představení se dítě třeba i nudí,a právem, ale kdybyste ho třeba vzali na Lazebníka Sevilského, jak ho hráli letos v červenci v Londýně, tak se zaručeně nudit nebude, bude se bavit a bude nadšeno. Takže nesnažme se "zaškatulkovat" dětského diváka do jedné kategorie, způsob, jak dětem ukázat cestu k opeře je dle mého názoru spíše v tom, nabízet jim po všech stránkách vysoce kvalitní představení, která je neodradí, ale probudí v nich zájem a hluboké emoce. Protože hudbu a hudební drama nevnímáme rozumem, ale hlavně srdcem.