Devadesátiny provokatéra Pierra Bouleze

  1. 1
  2. 2

(crescendo – 2/2015 – Axel Brüggemann)

Z tohohle jubilanta jsem měl vždycky strach. Z jeho mýtu jako ostřelovače moderny. Má pověst rebela z povolání, který odklízí z cesty své protivníky tím, že je seřve. Boulez, enfant terrible klasické hudby, který chtěl operní divadla coby měšťanské katedrály vyhazovat do vzduchu. Ale nakonec, tváří v tvář tomuto „Robespierrovi“, jsem vždycky žasl. Malý, laskavý starší pán. Teď, ve skutečně vysokém věku působí shovívavě a neustále se usmívá. Jak jen dokázal tenhle typ velkým mistrům 20. století dělat ze života peklo? Jak to, že se před ním třásli Olivier Messiaen, Igor Stravinskij i Arnold Schönberg?Naposled jsem se s Pierrem Boulezem setkal v Paříži před Cité de la musique, tou bílou betonovou stavbou pro hudební novátory všeho druhu, kde také sídlí IRCAM, Institut de Recherche et Coordination Acoustique/Musique. Odloudali jsme se do blízké kavárny a najednou jsem seděl proti do sebe pohrouženému muži, které dosáhl toho, oč usiloval. Proti zvídavému a otevřenému člověku, který už sobě ani ostatním nemusí nic dokazovat. Z Pierra Bouleze vyzařuje autorita. Ví, že je zřejmě nejznámějším současným skladatelem a jedním z nejžádanějších dirigentů. Získal šestadvacetkrát Grammy, je nositelem Velkého kříže za zásluhy s hvězdou, rakouského Vyznamenání za zásluhy o vědu a umění, japonských cen Kyoto a Premium Imperiale. Buřič, už dávno celosvětově státně dekorovaný. Krom toho určitě tuší, že dnes pro něj široko daleko nikdo nemůže být nebezpečný – určitě ne tak, jako on býval pro skladatelské legendy čtyřicátých a padesátých let.

Takže Pierru Boulezovi bude devadesát let. Nejvyšší čas se trochu zklidnit. Oči už tolik neslouží, těla se zmocňuje únava. Musel opustit angažmá v Lucernu a usadil se na odpočinek v Baden-Badenu. S klidem se může ohlížet za celoživotním dílem. Také proto, že sám sebe neustále bez okolků zpochybňoval, stejně jako zpochybňoval své protivníky. Byl nesmiřitelný k ostatním, ale právě tak k sobě.

Na jedné straně se mu vždycky líbilo tesat pravidla do mramoru. Ale zrovna takové potěšení měl z toho, když je demoliční koulí zase rozbíjel. Kdysi v časopise Spiegel žádal, aby se operní domy odstřelily. A přece později vstoupil do operního divadla číslo jedna a v Bayreuthu znesvětil razantními tempy Parsifala. Spolu s Patricem Chéreauem učinil v „Prstenu století“ to, co dělal tak rád – nechal bohy scvrknout a udělal z nich lidi. Kvůli Christophu Schlingensiefovi se o osmatřicet let později na Zelený pahorek ještě jednou vrátil, to aby do Bayreuthu přenesl Wagnerovu Walhallu. Tak vehementně, jako Boulez po druhé světové válce postuloval dogma dodekafonie, tak vehementně později přiznal, že ho pravidla sice ukázňovala, ale také omezovala. Proti žádné jiné hudbě nebrojil tolik jako vůči vlastním průkopnickým skladbám. O Structures Ia jednou řekl, že to není skladba totální, ale totalitářská. Boulez velkou část svých raných skladeb stáhl, přepracoval a předložil znovu. Celá jeho tvorba je work in progress, neustálá proměna, setrvalý pohyb – až dodnes.

Jak si tak Pierre Boulez při našem posledním setkání míchal kávu, každou chvíli se zadíval naproti na Cité de la musique. Monstrózní budova, která vypadá jako kosmická loď, co přistála u umělého rybníka, zářila na slunci. Je to jeho pomník, z betonu a skla. „Jak dlouho potřebovalo současné malířství, než ho lidé akceptovali? A dneska se muzea skoro hroutí pod návaly, jakmile vystaví Picassa nebo Warhola.“ Odmlčel se a přešel k hudbě. „Víte, hudba to má těžší. Musí být trpělivější. Její nevýhodou je, že se tak snadno nedešifruje jako obraz. Vnímáme ji jen tehdy, dokud zní. A proto je nutné ji slyšet častěji. Také proto potřebuje hudba instituci, která ji opakovaně nabízí – takovou, jako je Cité.“

I když je dnes Boulez legendou, která se stářím stala laskavější, svou pověst získal díky skandálům. Je posledním svědkem hudebních výbojů padesátých a šedesátých let a před jeho hněvivými výbuchy si nebyl žádný idol jistý. Vynálezce dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga prohlásil Boulez za mrtvého, když ještě žil – „bez ostýchavého pokrytectví a zbytečné melancholie“. Jeho učitel Olivier Messiaen si zoufal nad zuřivými výstupy svého studenta a nad tím, že Boulez jakokoli debatu uzavřel zostuzením svých rivalů. „Choval se jako lev, jemuž stahují zaživa kůži,“ říkal Messiaen. „Byl prostě strašný.“ Boulez od Messiaena přešel k René Leibowitzovi, ale své cholerické povaze zůstal věrný. Když ho Leibowitz upozornil na chybu v první klavírní sonátě, urazil Boulez nového učitele slovy: „Vous êtes merde!“ Překladu netřeba.Boulez uznával klasickou modernu, ale musel ji zničit, aby z nového vytvořil něco ještě novějšího. A tak se stal věčným demonstrantem. Spolu se svými druhy rušil pískotem, výkřiky a bušením pařížská uvedení Schönberga, až dokonce i Francis Poulenc prohlásil cosi o „fanatickém sektáři“. Roku 1973 pocítil Boulezovu zlomyslnost na vlastní kůži Dmitrij Šostakovič při své návštěvě Spojených států. Mladší skladatel, který starého mistra ve svých článcích často napadal, tam klesl před Šostakovičem na kolena a výsměšně mu políbil ruku. „Tak mě to zaskočilo,“ vyprávěl později Šostakovič, „že jsem ji nedokázal včas stáhnout.“ Pro Šostakoviče zůstal tvrdohlavý ideologizující Boulez „arciapoštolem moderny“.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na