Děvče na vdávání po 150 letech

Před 150 lety měla v pražském Prozatímním divadle premiéru Smetanova Prodaná nevěsta

Z historie, přehlížené s odstupem, vyčnívají události, kterým přikládáme mimořádný význam, ale v okamžiku, kdy se dějí, jejich výjimečnost nezaznamenáme. V nejlepším můžeme jen podvědomě tušit, že jsme se stali svědky něčeho mimořádného (nebo si to za předpokladu nějaké osobní vazby přejeme), avšak cosi jako jedinečnost, trvalost, nadčasovost vzniká až dodatečně.

Pražské Prozatímní divadlo uvedlo během května 1866 ve své hlavní budově na vltavském nábřeží dvacet devět představení, k tomu na pobočné letní scéně Novoměstského divadla dalších dvanáct – tedy jednačtyřicet představení během třiceti dní (31. května byl takzvaný „noremní den“ a nehrálo se).

Z oněch čtyřiceti jednoho představení byla dvě operetní: Milenka na střeše Karla Ferdinanda Kohna (pseudonym C. F. Conradin) a Offenbachovy Krásné Gruzínky, a jedenáct operních: Boïeldieuova Bílá paní, od téhož autora v odpoledním představení Jan z Paříže a večer Donizettiho Lucie z Lammermooru (bez prvního dějství), dále se hrál Lortzingův Zbrojíř, Donizettiho Lucrezia Borgia, Gluckova Armida a také jeho Orfeus a Eurydika, Smetanovi Braniboři v Čechách, Héroldův Zampa, Halévyho Židovka. Jedenácté operní představení a jediná premiéra toho měsíce připadla na 30. května a mohla se právě tak dobře označit jako opereta. Byl to skromný příběh z vesnice o tom, jak Jeník šikovným trikem dostal svou Mařenku, mazaný dohazovač Kecal ostrouhal a Vašek, který se ještě nechtěl ženit, si zahrál na medvěda. A mezitím na principálův povel metali kozelce potulní komedianti a Esmeralda tančila kankán, ve dvou dějstvích se zpívalo i mluvilo.

Smetanova operní prvotina Braniboři v Čechách, poprvé uvedená 5. ledna 1866, měla za sebou do premiéry Prodané nevěsty třináct představení. V repertoáru Prozatímního divadla znamenali Braniboři vítanou vlaštovku, ale jaro přece jen ještě nevěstili. Opera obsahovala historické téma svázané s Čechami a měla patřičné patriotické vyznění, ale prostý lid zastupovala v opeře vzbouřená chudina a národní život má přece také jiné, radostnější stránky. Čekalo se na původní českou operu, která by nejen obstála v kmenovém operním repertoáru a potvrdila soběstačnost vlastní české tvorby, ale také měla vyhlídku se dlouhodobě udržet i reprezentovat národní operu v cizině. Představa toho, co by pro takovou národní operu mělo být specifické, byla mlhavá, ale panoval optimismus. Den před premiérou Prodané nevěsty psal Jan Neruda: „Letní naše saisona divadelní není tak chudá, jak jsme se toho obávali, naopak sluší přiznati, že repertoir náš sobě poměrně živě počíná. Uznáváme toho vzdor pravdě, že celkově arci jde podnes repertoir onou dráhou, která od nás i od jiných byla naznačena co nevyhovující. Od léta ostatně nečekáme obratu rozhodného, ač jisté známky dobré vůle, k obratu tomu směřující, dobře pozorujem. Doba věru není prospěšna návštěvě divadel a naše artistická správa přece sestavila například pro běžící dny repertoir lecčím novým prospěšně se označující. Vidíme tu nové hry původní i přeložené, uslyšíme novou původní operu…“ A mezi denními zprávami se hned objevilo upozornění, že „zejtra provozuje se na českém jevišti poprvé p. B. Smetanova komická opera Prodaná nevěsta osobním řízením skladatelovým. […] Podotýkáme prozatím, že to první komická zpěvohra v naší literatuře dramatické a již z této příčiny povinni jsme věnovati jí zvláštní pozornost.“

30. května 1866 byla středa. Do sbírky „Na zdar důstojného národního divadla“ toho dne přibylo 182,63 zlatých (s půvabnou poznámkou, že „od vášnivého národního Honzíka z Kolína sebráno za rozličné předměty 7,16“) a celková suma sbírky nyní činila 27 729,13 zlatých. Ze Slezska přišla zpráva, že se po celých hranicích stahují pruská vojska, ale co se za tím skrývá, si zpravodaj netroufal odhadnout. Rakousko navzdory diplomatickým jednáním zbrojilo a Itálie, která uzavřela v dubnu s Pruskem spojeneckou smlouvu, už v nejkratší době počítala s vypuknutím války. Pro všechny případy byl předčasně ukončen školní rok na středních školách, „aby mládež se domů propustiti mohla“.

Zpěvácký spolek v Železném Brodě se rozhodl „výnos z pěvecké a deklamatorní besedy věnovat účelům vojenským za příčinou hrozícího nebezpečenství války“.

Zpravodajství tvořilo pestrou směs. V novinách stály na jedné stránce titulek Přípravy k válce a zprávy o obecném neklidu, a na další stránce oznámení:

Královské zemské české divadlo v Praze.
Ve středu dne 30. května 1866. (Hra mimo předplacení).

Poprvé: (Osobním vedením skladatele)

Prodaná nevěsta.
Komická zpěvohra o dvou jednáních. Slova od Karla Sabiny. Hudba od Bedřicha Smetany.

Hned pod tím byla v novinách výzva: „Bratří Sokolové! Ve čtvrtek dne 31. května podnikne jednota naše výlet způsobem tím, že vyjede se ráno o 6. hodině vlakem do Řevnice, odkudž pak se půjde pěšky přes Řídkou na sv. Kilian a pak na Zbraslav. Večerním vlakem, jenž o 8 1/2 hod. z Radotína odjíždí, pojede se nazpět do Prahy.“

Kromě obecné nervozity se později také tomuto sokolskému podniku přičítalo, že Prozatímní divadlo bylo v den premiéry poloprázdné. Spojení dvou faktů vzniklo pravděpodobně na základě Smetanovy zpětně zaznamenané vzpomínky: „Náhodou obecenstvo při prvním představení Prodané nevěsty dne 30. května v Nov. div. 1866 scházelo, za jedno již všude panoval strach, neb vojna s Pruskem započala, a za druhé zrovna české spolky dělaly na ten den výlety do okolí.“

Smetanův zápisek je jedním z příkladů, jak nelze vždy věřit vzpomínkám, a to ani očitých svědků: premiéra Prodané nevěsty se konala v Prozatímním divadle, nikoli v Novoměstském, válka sice visela už dlouho ve vzduchu, ale začala o měsíc později. Sokolský výlet se konal den po premiéře a neúčast vlastenecky smýšlejících Sokolů jistě nemohla znamenat citelný úbytek divadelního publika (spíše se po celou dobu dočítáme, že se vzhledem k nejisté situaci plánované spolkové výlety ruší). Ale koneckonců, kdoví, jak to všechno bylo.

Prozatímní divadlo hrálo ještě celý červen, v kamenné budově jen sporadicky, neboť repertoár se v létě přesunul do Novoměstského divadla.

Tam se tedy 3. června uskutečnila i první (a jediná) repríza Prodané nevěsty v původní verzi. Téhož měsíce si divadlo ještě zaprovokovalo premiérou hry Václava Klimenta Klicpery Prušáci v Čechách – a Prušáci skutečně přišli, přehnali se Čechami a 3. července porazili rakouskou armádu u Hradce Králové. 22. července se u Prešpurku odehrála poslední bitva sedmitýdenní války a krátce na to bylo uzavřeno v Mikulově příměří. Mír byl podepsán v Praze 23. srpna.

Divadlo tři červencové týdny nehrálo. Ředitel Thomé soubor rozpustil; vytýkalo se mu, že tak učinil o vlastní újmě, musel tak však jednat podle podmínky smlouvy se Zemským výborem v případě války. Ale 3. srpna se Prozatímní divadlo znovu otevřelo Verdiho Trubadúrem a jeho obnovený život přivítala slova: „Z prvního tohoto představení, při kterémž obecenstvo přehojnou návštěvou svou přízeň, kterouž k výkonným členům chová, způsobem zvláště v nynějších trudných dobách velmi chvalitebným osvědčilo, lze zajisté předpovídati i následujícím divadelním hrám, které se tento měsíc na účet výkonných členů provedou, vydatného úspěchu. […] Že obecenstvo máme, osvědčilo se tenkráte v skvělé míře a okolnost ta může sloužiti všem, kteří, nevidouce trám ve vlastním oku, vždy jen na obecenstvo stěžovali, za naučení, že při něm není žádné viny, nýbrž že vždy jen záleží na tom, co se mu podává a jak se mu to podává, v našich poměrech snad také, kým se mu to podává. Nyní zapotřebí jen rozhodné a rychlé pomoci a zavedení neodkladných příprav a kdož povoláni jsou, o budoucnost našeho divadla se starati, nechť nemeškají vše zaříditi, čímž by náš ústav, až opět pravidelné hry započnou, mohl nastoupiti novou, utěšenější dobu, dobu vzkříšení.“

Ještě v srpnu 1866 uvedl český soubor na scéně Novoměstského tři premiéry – titulů, které zajímavě korespondovaly s právě prožitým: ze starších her Žižkovu smrt Josefa Jiřího Kolára a Tylova Jana Husa, veselohru Karla Sabiny Tajné plány a v české premiéře operu Život za cara Michaila Ivanoviče Glinky. Sabinova veselohra sice obsahovala narážky na „tajné plány“ generála Benedeka, který se tak nechvalně proslavil u Hradce Králové, ale naprosto propadla. Zato Jan Hus a Jan Žižka u publika spolehlivě zabrali.

Nová sezona zahájila s novým vedením. Ředitele Franze Thomého vystřídalo Družstvo Královského zemského českého divadla. Oficiální zahájení se konalo 27. září:

První hra za nového ředitele při slavnostním sovětlení.
Prolog přednese slečna Malá. Ouvertura z „Prodané nevěsty“ od B. Smetany.

Na to:
Cesty veřejného mínění
Veselohra o 6 jednáních od Frant. V. Jeřábka.

Zařazení předehry k Prodané nevěstě se stalo zároveň předehrou k rozhodnému období v životě jejího skladatele. 15. září byl jmenován Bedřich Smetana prvním kapelníkem Prozatímního divadla.

Prodaná nevěsta se vrátila na jeviště 28. října, jako představení pro císaře Františka Josefa I., který projížděl zemí po prohrané válce. Opera už měla jinou podobu než při předchozích dvou představeních, neboť císaři bylo záhodno předložit poněkud vyšperkovanější kus s tancem – že se český soubor představí českou operou, bylo samozřejmé. Smetana si tedy vypůjčil tanec ze své předchozí opery, a zároveň tím akceptoval některé hlasy české kritiky, které po taneční složce rovněž volaly.

V dalších letech následovaly ještě dvě další úpravy, než získala Prodaná nevěsta podobu, v jaké se běžně dnes hraje, a než se také podívala do světa. Její autor v příštích letech sklízel vavříny i urážky, zažil chvíle velkého štěstí i osobní martyrium. Ale Prodanka se hrála a hraje na profesionálních i ochotnických scénách, v loutkovém i živém divadle, odolává travestiím i parodiím – které jsou jen důkazem její obliby.

Prodaná nevěsta zlidověla a znárodněla tak trochu proti původnímu úmyslu a rozhodně proti očekávání svých tvůrců, ale jinak tomu ani být nemohlo. Národu a Národnímu divadlu věnoval Smetana cílevědomě svou Libuši. Proroctví o národu, který všechny hrůzy překoná a neskoná, je pravdivé – ale také díky tomu, že si tento národ za všech dob a okolností dokázal zachovat humor. A ať je ten v Prodané nevěstě sebevíc naivní, je upřímný, tak jako Smetanova hudba. A konečně – které nevěstě se podaří, aby za sto padesát let vůbec nezestárla?