Jiří Jelínek pokračuje v otevřeném rozhovoru pro Baletní panorama

Baletná panoráma Pavla Juráša (177)
Tentoraz:

• Odetta by odvedla Prince do říše zvířat – Jiří Jelínek exkluzívne pre Panorámu (2. diel)
• Prix de Benois de la Danse – kdo s kým pre koho?
• Čo sleduje Jiří Bartovanec?

Jiří Jelínek: Odetta by odvedla Prince do říše zvířat
V predošlom diele začal rozhovor s Jiřím Jelínkom (tu), ktorý je neobyčajne zábavný, aspoň pre mňa. Po úvode a detstve tanečníka v Prahe (s rodinným zázemím to vôbec nebolo ľahké) sme sa presunuli k začiatku jeho medzinárodnej kariéry. Zaujímavé je, že už po stáži v Hamburgu dostal tanečník akosi prorocky ponuku do National Ballet of Canada, ale ten vyhral po angažmán v ND Stuttgart. Vydržal tam od roku 2001 do 2010. Potom až zvíťazila ponuka z Kanady. Sám spomína: „Tak nějak to bylo. Zvítězila, nevím, rozhodl jsem se z mnoha důvodů, hlavně osobních, změnit angažmá a odejít ze Stuttgartu. Chtěl jsem také žít někde, kde se mluví anglicky. To jsem netušil, že těch přesunů z kontinentu na kontinent bude ještě několik a budu mluvit i rok rusky,“ a nákazlivo sa smeje. Takže dnes začíname veľkým obdobím českého tanečníka v Stuttgarte.

Stuttgart je od dôb Johna Cranka prestížny súbor s progresívnymi choreografiami, ale i udržovaním tradície dejových celovečerných baletov, napríklad práve Johna Cranka. Stuttgart má vedľa baletného aj vynikajúci operný ansámbel, odvážnu dramaturgiu, poučených divákov, pozornosť médií… Čo by ste doplnil vy?

Přesně tak. Speciálně balet má ve Stuttgartu velikou tradici a dost vzdělané publikum. Company má skvělý repertoár od většiny světoznámých a i začínajících talentovaných choreografů. Je to výborné místo pro tanečníka a taneční kariéru.

Kritika spievala ódy na vaše interpretácie všetkých Crankových rolí, ku ktorým ste sa počas angažmán dostali, potom aj na Claudia v Hamletovi, Jacka Rozparovača v Lulu. Pozoruhodný je aj váš raketový štart, kedy ste každý rok povýšili; od zboru ste došli až na post prvého sólistu a hviezdu súboru so svetovým renomé. Teraz k otázke. Ako sa taký svojský umelec – vy ním ste – pripravuje na roly? Úplne si neviem predstaviť, že sedíte v parku a čítate Puškinovho Onegina alebo idete do činohry na Hamleta…

Tak to nemáš moc představivost, kamaráde, protože tak to přesně je. A jak jinak by to mělo být? Hlavně u velkých dějových baletů. U všech dějových baletů je nesmírně důležité, aby člověk znal svůj charakter, který představuje, a znal jeho příběh a vztah k ostatním charakterům a věděl, o čem to vlastně je. Byl bys překvapený, kolik tanečníků kolikrát vůbec nemá ani páru, co dělají a kdo je kdo. To mi přijde úplně stupidní. Já, ať dělám jakýkoliv dějový balet, tak se snažím sehnat si knížku, kouknu se na filmové verze, pokud existují. I na několik různých, abych měl představu, jak někdo jiný tu postavu ztvárnil a jak daleko až můžu jít.

Pri svojom odchode z Nemecka ste hovorili: „Nemám pocit, že se dá sladit moje představa života s mentalitou a životním stylem v Německu.“ Nebojíte sa vysloviť niečo také, keď máte v Nemecku toľko svojich fanúšikov nielen v Stuttgarte?

Asi jsem se nebál, když jsem něco takového řekl. On je také veliký rozdíl, kde v Německu žijete. Jestli jste ve Stuttgartu, nebo v Hamburku, nebo v Berlíně. Sami Němci ti to potvrdí. Já měl, jako hodně Čechů, od malička problémy s němčinou. V Německu jsem se v podstatě naučil hlavně anglicky. No a po devíti letech bylo mnoho důvodů zkusit něco nového.

Dostihla vás opäť tá Kanada, pretože ste chceli i s priateľkou žiť v anglosaskej kultúre, a Amerika sa vám nezdala istá s ohľadom na ekonomickú krízu. Kanaďania sa vám zdali triezvejší než Američania. Nie je to ďaleko?

Je to dál než Německo, samozřejmě, nicméně to byla další skvělá zkušenost, která mě někam posunula. Tím nemyslím jako tanečníka, ale hlavně jako člověka. V Americe nemám touhu žít z několika důvodů, ne jen ekonomických. Při odchodu z Toronta jsem dostal e-mail od šéfa Boston Balletu Mikko Nissinena, který měl o mě zájem, ale rozhodl jsem se přesunout do Austrálie, kde jsem pak tancoval další sezonu.

Ešte ku Kanade a baletu, ako o človeku už o vás vieme viacej. Napríklad James Kudelka je českému publiku dosť neznámy choreograf. Na Slovensku vďaka Máriovi Radačovskému a jeho osobným väzbám na Kanadu mohli vidieť diváci jeho choreografický štýl. Tancovali ste jeho Labutie jazero. Aké je? Vy ste tých „Jazier“ museli v rôznych verziách tancovať už mnoho.

Když jsem byl ještě v Praze, tak jsem pár odlišných verzí Labutího tancoval. Až mě to přestalo bavit. Ve Stuttgartu jsem tancoval Labutí od Johna Cranka a s Kanadským národním verzi Jamese Kudelky, která je velice muzikální a také je ze všech nejvíc – anglicky bys řekl awkward, nepohodlná a nepříjemná. Nicméně splňuje všechna očekávání a James Kudelka je velice talentovaný choreograf.

Vždy ma fascinuje, ako každý choreograf dramaturgicky tento balet baletov rieši po svojom. Od naivnej rozprávočky po psychologickú drámu. Hlavne je zaujímavý prístup k dramaturgii záveru. Moja obľúbená otázka snáď v každom rozhovore: Aký koniec tohto príbehu Princa a Odetty sa páči vám?

Mně by se zamlouval asi konec, kde by Odetta odvedla Prince do říše zvířat a žili někde spokojeně daleko od lidí. (smiech)

Kariérou vás sprevádza Onegin. Je to podľa vás záporná postava? Prečo v určitú chvíľu odmietne Tatianu a potom ju chce späť?