Baletní panorama Pavla Juráše (126)

Tentoraz:
* Profilový rozhovor českého danseur noble Zdenka Konvalinu (1. diel)
* Wiener Festwochen 2015 – tanec a dráma v jednom
* Protekcia u baletného Oscara Prix Benois de la Danse?
* Horúce novinky v Prahe
* Čo sleduje Karel Audy
***

Seriál – Zdenek Konvalina (1. díl)
Dnes začne úplne nový seriál, ktorý ma veľmi teší. Len málo čitateľov sa totiž malo šancu stretnúť s tanečníkom Zdenkom Konvalinom. Pritom práve Zdenek by sa mal medzi známymi českými umelcami, v kontexte tých svetových, tešiť prívlastku danseur noble. Však aj kritička Houston Press o jeho charizme v balete Luskáčik napísala, že má „najkrajšie nohy, ktoré bolo na scéne v Houstone vidieť od doby, čo Carlos Acosta odišiel do Londýna“. Nie je to len tak. Rodáka z Brna (1979) aj ďalšie výrazné persóny baletu, v Amerike komentovali v superlatívoch. Maina Gielgudová, v ktorej inscenácii Giselle Konvalina v Houstone tancoval Albrechta, o ňom v roku 2010 povedala: „Zdenek je skutočný danseur noble vo svete, kde bol tento pojem už takmer zabudnutý.“ Linda Howeová Becková z Montreal Gazette a Dance Magazine o ňom napísala najvyššie uznanie: „Je zvláštne podobný Nurejevovi. Má rovnakú javiskovú prezentáciu, presvedčivú, noblesnú.“ Tieto všetky slová chvály potvrdzuje aj cena za mimoriadny výkon v špeciálnom titule v Apollovi Georga Balanchina, za ktorého obdržal prestížnu Národnú tanečnú cenu organizácie kritikov Critics’ Circle za vynikajúci mužský tanečný výkon. Po Houstone a Montreale je už pár sezón členom English National Ballet v Londýne. Ako svetobežník na otázku, či angloamerickí diváci vedia vysloviť jeho ťažké meno Zdenek, úsmevne hovorí: „Musím říci, že se stále potkávám s novými variacemi a žasnu nad lidskou kreativitou…“. Podnetný a veselý bol celý náš rozhovor, na ktorom sme pracovali viac ako rok. Verím, že predstaví tanečníka v širších súvislostiach nielen na scéne, ale aj za ňou. V ďalších dieloch tohto profilového rozhovoru preberieme významné kapitoly tanečnej kariéry a zaujímavé i podnetné hovory o Balanchinovi, Nurejevovi a ďalších velikánoch. V poslednom diele pohovoríme viac o súkromí a živote Zdenka Konvalinu v Londýne.
Chodili ste do baletnej školy I. V. Psotu v Brne? Pamätáte sa na nejaké pekné inscenácie v divadle v tej dobe?

Chodil jsem do Taneční konzervatoře v Brně, kde jsme už jako děcka často účinkovali v baletech Národního divadla… Asi nejvíce si pamatuji Louskáčka, možná z toho důvodu, že jsme jeli na zájezd do Německa a Belgie a bylo to poprvé, kdy jsem si okusil ten feeling of traveling.

Ste ešte v kontakte i dnes s niektorými spolužiakmi z Tanečného konzervatória?

Někteří spolužáci se stali mými životními přáteli, je to úžasný pocit, když se vidíme po roce a konverzace jde, jako kdyby to bylo včera.

Prečo ste po absolutóriu odišli do angažmán v Ostrave? V Brne vás nechceli?

Myslím si, že jsem chtěl už od začátku odejít někam, kde bych mohl mít šanci se dostat k sólovým rolím rychleji.

Prevádzka v divadlách mladého absolventa niekedy pohltí, musí tancovať v mnohých inscenáciách, v operetách i operách, na rozvoj osobnosti čo do techniky sa veľký dôraz nekladie. Vedeli ste podvedome, že chcete ísť ďalej a neskončiť v Ostrave?

Je to velký šok jít ze školy do angažmá, do určité míry je člověk tím pohlcen a než se vzpamatuje, pár let uteče. Já jsem si už od začátku představoval, že bych to chtěl zkusit někde venku. Prostě jsem měl nějakou podvědomou touhu „explore“ a musím se přiznat, že ji stále mám.

Kto vás prehovoril, aby ste sa zúčastnili slávnej baletnej súťaže v Helsinkách, kde ste získali nakoniec zlatú medailu?

Vždycky jsem si myslel, že jít na soutěž je důležité, pokud se chce člověk někde ukázat a také pokud chce najít angažmá. Do Helsinek jsem se rozhodl jít sám a také z tohoto projektu přišlo angažmá v Houstonu. Takže do určité míry mě ten plán vyšel.

Takže sa zmenilo hodne…  

Soutěž mně pomohla k angažmá v Houstonu, což změnilo můj život, ale zlatá medaile neznamenala, že jsem nemusel každý den pracovat a obhajovat důvod, proč jsem si ji zasloužil.

Nebol to pre vás šok z Česka do Houstonu? Zariaďovanie víz, bytu, všetkých povolení. Navyše to bola ešte trochu staršia doba, než dnešné vymoženosti. Aké boli tieto prvé mesiace nového angažmán a i života?

Já jsem tento kulturní šok zažil už o rok dříve, když jsem přišel do Ameriky. Trénoval jsem ve škole ve Philadelfii a cestoval jsem do různých amerických souborů, jako ABT, Boston Ballet, kde jsem se snažil vylepšit a najít svoji techniku. Houston byl obrovský šok, co se týče práce. První rok jsem se vzpamatovával z té intenzity každodenní práce. Houston, to byla obrovská kvalita tanečníků a jejich neuvěřitelná pracovní morálka.Čo vedie človeka, že v Amerike vydrží? Vieme aj o prípadoch, kedy tanečník nevydržal a radšej sa vrátil do Česka. Je to talent? Šťastie? Sila vôle?

Člověk soutěží s ostatními lidmi na absolutně jiné úrovni, než v Česku. Není to pouze Amerika, ale každý špičkový soubor, kde člověk musí dělat na sto padesát procent každý den a obhajovat ve všech situacích důvody, proč on je první sólista. Já jsem vždycky měl tento “drive” a pevné nervy. Také v roce 1999 jsme neměli ještě pořádný internet a YouTube, kde člověk může vidět co se děje a jak to kde funguje. Já jsem šel úplně na slepo, bez představy, do čeho se dostávám.

V Amerike sú študenti veľmi ctižiadostiví. V dokumentárnom filme First Position, je zobrazená obrovská túžba a nasadenie hraničiace s posadnutosťou byť najlepší. Stretli ste sa s tým?

Je neuvěřitelné, že studenti v Americe mají takové sebevědomí, které jim umožni se vrhnout do všech úkolů s plnou energií. Častokrát neuspěji na první pokus, ale nezastaví se, dokud to nechytnou. Já jsem od začátku soutěžil s tímto pocitem, který jsme my v Česku absolutně neměli. Pokud váš učitel nezažil na scéně velké role a neměl ten pocit, je těžké si to představit a naučit to druhé.