Lazebnice sevillská v Olomouci

Rossiniho Lazebník patří ke stálicím operního repertoárového nebe, jeho brilantní komická opera nikoho nezarmoutí, naopak povzbuzuje k rozvíjení situačního humoru a k vymýšlení gagů, jak se k nové inscenaci vyjádřila mladá režisérka Kristiana Belcredi. Prohlásila, že jejím hlavním cílem je pobavit diváky. Jistě se jí to podařilo, když po páteční premiéře v Moravském divadle mnozí z nich vstávali, aby projevili svou spokojenost.

Operní soubor Moravského divadla pod vedením svého šéfa dirigenta Miloslava Oswalda má pro Lazebníka sevillského hned dvojí vhodné obsazení, a to dokonce obsazení mladé. Paní režisérka vyšla z jejich možností a bylo patrné, že mnozí z interpretů přispěli svou troškou do společného mlýna.Čekala nás mnohá překvapení, převleková komedie se rozšířila z osoby hraběte Almavivy (Lindora) prakticky na všechny postavy známého příběhu a myslím si, že právě všeobecný převlekový mumraj prvního bláznivého finále byl spolu s jeho prodloužením do začátku druhého jednání suverénně nejvtipnější situací inscenace. Ve chvíli, kdy je v kostýmu Dona Basilia oblečená nezpívající komorná Berta a Basilio v jejích starorůžových šatech včetně kloboučku snaživě zpívá svou roli, aniž by si jej kdokoli z ostatních všímal (což oba pochopitelně snášejí s narůstajícím neklidem), byl nesporným vrcholem inscenačního balábile. Nápadů je v Lazebníkovi hodně a mnohé gagy vycházejí, trochu mě však překvapilo, že paní režisérka, zdá se, považuje Lazebníka za dílo obecně známé, s prostým dějem a s jednoduchými postavami a patrně proto ději nepřikládá význam a víceméně jej nahrazuje řetězením komických situací a gagů.Na Rossiniho Lazebníka se můžeme dívat z nekonečného počtu nejrůznějších úhlů a jedním z nich je naopak respektování příběhu opery jako obdoby jednoho z typických libret commedie dell´arte s ustáleným souborem postav: milovnice (Rosina), milovník (Lindoro), Harlekýn-Figaro, vrtošivý stařík (Bartolo), komická stará (Berta). Už Paisiello přinesl do Lazebníka sevillského rozkošnou scénku s Basiliem, který se objeví v průběhu opery nejméně dvakrát zcela nevhod, vždy je podplacen, poprvé vytlačován všemi ostatními z jeviště, aby se po malé pauze vrhl vehementně znovu mezi ně. Bez této klasické scénky si Lazebníka nedovedu představit. Nemyslím, že by v dané inscenaci neproběhla, ale působila, jako by byla bez pointy. Basilio se sice na jeviště vrátil, ale dost nenápadně, takže si jeho návratu někteří diváci ani nemuseli všimnout.

Pohledná scéna Aleše Valáška – jakési leporello, k němuž lze přistavovat scénické doplňky v podstatě jen v přízemí včetně balkonu, který parta zedníků nakonec zazdí ve prospěch situační logiky inscenace. Mám pocit, že se občas divákovi ztrácela kontinuita příběhu a výjimečně inscenace dokonce nerespektovala vždy temporytmus nebo srozumitelněji řečeno formální stavbu orchestrálního doprovodu. Ne Figaro, ale Rosina (zde v mezzosopránové verzi, kterou skvěle zvládala pěvecky i herecky Václava Krejčí-Housková) se stává nekorunovaným králem Lazebníka. Rosina je tu bytost veskrze aktivní, ona dodá Almavivovi (chudému Lindorovi) vojenskou uniformu, z níž vysvlékla přítomného vojáka, její ženský kostým si Almaviva oblékne a stane se „žákyní Dona Basilia“. Rosina je středem všeho dění – všichni muži včetně Figara se jí dvoří a ona ani v nejmenším nespěchá do hraběcího chomoutu, aniž by si nebyla jistá, že jí Figaro zůstane zachován. Z intrikána Figara je tu spíš tajný milenec, čiperná Rosina si bere hraběte Almavivu zjevně pro jeho peníze a postavení, chce se „dobře vdát“ a žít si po svém. Jevištní personál v pracovních oděvech přiznaně přestavuje scénu, přináší také na jeviště obří vak s pěnou, která poslouží nejen Rosině pro její koupel, ale také všem ostatním včetně sboru pro provádění různých špílců.Opera začíná zcela tradicionalisticky málo dynamickým výstupem Fioriella, k němuž se nepřidají hudebníci, kteří doprovázejí hraběte při dostaveníčku pod – zde spíše u Rosinina balkonu, ale jakýsi pánský balet s lucerničkami. Za co potom vlastně od Almavivy chtějí peníze, není jasné. Bartollo by mohl vstoupit pro Rosinin vyhozený dopis Lindorovi zcela jednoduše – kdyby překročil balkonové zábradlí, obchází však „domem“ a vychází domovními „dveřmi“, aby zpátky přece jen přelezl to zábradlí. Ano, výsměch operní ne-logice, ale situační vtip nemusí divák zaznamenat. Podobně přijde o svůj původní význam také v prvním finále situace, v níž se Lindoro Důstojníkovi projeví jako hrabě. Doktor Bartolo vidí, jak se, aniž by on věděl proč, Důstojník vzdá pokusu o Lindorovo zatčení, z čehož Bartolo překvapením „zkamení“.  Situace byla i pro mne dost nepřehledná a skončila všeobecným zmatkem, při němž si každá z postav oblékla to, co měla nejblíž po ruce. Logiku ztrácí již zmíněná scénka s Basiliem a také konečné rozuzlení opery, kdy v původní situaci zpívají Rosina s Almavivou milostný duet a Figaro si jako jediný uvědomuje, že by měli co nejdřív utéct, aby se situace nezkomplikovala příchodem Bartola a ostatních. Tady Figaro sice zpívá svůj (italský) text, ale zároveň vše sám zpomaluje tím, že průběžně koketuje s Rosinou.

Balík pěny poskytuje na jevišti mnoho možností k legraci, Rosina se kvůli němu převlékne do županu a do „plavek“ a dovádí s Figarem, postupně se poněkud svléknou všichni, aby si mohli na sebe posléze obléci kostým svého kolegy při zmíněném prvním bláznivém finále. Inscenační gagy patrně vycházejí také z improvizací, které vznikaly během zkoušení inscenace, pánové do nich vnášeli legrace kolem uťatých salámů, nedopnutých zipů i pistolí, padajících do záchodové mísy. Proč však ona ruční zbraň pánům nevoní a Rosina už s ní zachází, jako by byla čisťoučká, to netuším. Myslela jsem, že hrají společnou hru…Dirigent Miloslav Oswald vycházel z kritického vydání Lazebníka sevillského v Editio Bärenreiter z roku 2008, které shrnuje dostupné podklady včetně Rossiniho rukopisu a komornější instrumentací, lišící se od vydání v nakladatelstvích Ricordi a Peters. Zpívá se v italštině. Oswald zjevně podpořil interpretaci Rossiniho Lazebníka jako veselé, rozjívené komedie, když už předehru nehrál s orchestrem jako kabinetní virtuózní kousek, ale jako akční veselou muziku, s patřičným zdůrazněním hravého orchestrálního zvuku například u basujících bicích nástrojů. Orchestr hrál obtížnou předehru k opeře zpočátku jako by s určitou trémou a nejistotou, brzy se však zklidnil a souhra s jevištěm probíhala bez problémů.Večeru vévodila temperamentní, pohyblivá, ve výrazu přesná, v mimice dobře čitelná potvůrka Rosina v podání Václavy Krejčí Houskové, hrabě Almaviva (Lindoro) Ondřeje Koplíka, pro jehož lehký tenor i osobitý humor je tato partie to pravé, stejně jako přesný a vtipný Basilio Jiřího Přibyla, Figaro Martina Štolby, byť i v inscenačním výkladu upozaděný do druhého plánu, všichni podali kvalitní výkon po stránce pěvecké i herecké.Olomoucký Lazebník vznikl zřejmě v hravé, vstřícné atmosféře jako společné dílo zúčastněných – včetně dotažených a neotřele barevných kostýmů Elišky Lupačové Ondráčkové. Možná, že větší přehlednost, byť i jednoduchého děje, by nebyla bývala na překážku, ale i tak lze olomouckého Lazebníka divákům doporučit. Dá se předpokládat, že vtipných situací bude na jevišti k jejich potěšení dále přibývat.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Gioacchino Rossini:
Lazebník sevillský
Hudební nastudování: Miloslav Oswald
Dirigent: Miloslav Oswald (alt. Tomáš Hanák)
Režie: Kristiana Belcredi
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Eliška Lupačová Ondráčková
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Dramaturgie: Jakub Kruliš
Orchestr a sbor MD Olomouc
Premiéra 5. června 2015 Moravské divadlo Olomouc

Rosina – Václava Krejčí Housková (alt. Barbora Martínková-Polášková)
Hrabě Almaviva – Ondřej Koplík (alt. Dušan Růžička)
Figaro – Martin Štolba (alt. Jakub Tolaš)
Basilio – Jiří Přibyl (alt. David Szendiuch)
Bartolo – Michael Kubečka (alt. Vladimír Třebický)
Fiorello – Jiří Kučera (alt. Radek Leszczynski)
Berta – Magda Málková (alt. Helena Beránková)
Důstojník – Radek Leszczynski (alt. Jiří Kučera)

www.moravskedivadlo.cz

Foto Jan Procházka