Předvolební Lazebník v Národním – nezáživný hudebně i scénicky

  1. 1
  2. 2
Pražské Národní divadlo uvedlo ve čtvrtek 7. října 2021 v nové inscenaci vrcholnou operu buffa Gioachina Rossiniho Lazebník sevillský, dílo těšící se trvalé a neutuchající oblibě publika – dílo, jehož melodie jsou často známé i lidem opery neznalým, a které zaručuje takřka stoprocentně plné hlediště. Hudebně je nastudoval Jaroslav Kyzlink, režírovala Magdalena Švecová, zpívá se italsky s českými a anglickými titulky.

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Roman Vocel, Adam Plachetka, Arnheiður Eiríksdóttir - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Roman Vocel, Adam Plachetka, Arnheiður Eiríksdóttir – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

Oporou premiéry byl orchestr Národního divadla, jehož členové prokázali vysoké umělecké kvality. Hráli precizně na obdivuhodné technické úrovni, jiskřivá předehra zazněla čistě a průzračně. Ale skutečný rossiniovský esprit jí hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka nedodalo. Zněla málo barevně, ve výrazu nepříliš plasticky, její brilantní hudba působila místy až sterilně. Překvapilo také, že předehra není prováděná v kritické edici Alberto Zeddy, v celém světě běžné.

Necitlivost v přístupu k žádoucí lehkosti se promítla i v samotném provedení opery. Sólové party by potřebovaly být podstatně důsledněji vypracovány, například v provedení koloratur zůstali pěvci Rossinimu hodně dlužni. Navíc jejich hlasy nezněly vždy dostatečně průrazně a tak, ačkoliv dirigent orchestr tlumil, nezřídka se v jeho zvuku ztrácely. Místy byly znatelné rytmické diference mezi pěvci a orchestrem i nejednotnost ansámblů, často ovšem způsobená příliš rychlými tempy („Questa bestia…“ v 1. finále).

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Lucie Hájková - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Lucie Hájková – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

Že působili pěvci ve svých rolích nepřesvědčivě také herecky a výrazově, je však důsledek režijního vedení Magdaleny Švecové. Režisérka sice v zásadě respektuje podstatu stylu rossiniovské opery buffa a nepouští se do násilných úprav, ale jako by si s brilantní komedií nevěděla rady. Někdy inscenuje divadlo na divadle (Almavivovi hudebníci jsou složeni z části i z hráčů operního orchestru vystupujících po schůdkách z orchestřiště), chvíli je to pokus o realitu, chvíli zase o stylizaci. Ústřední postavou Lazebníka sevillského má být vtipný, nonšalantní a rtuťovitě hbitý Figaro. Ale v režii Magdaleny Švecové Figaro vedle ostatních aktérů zapadá, je jen jedním z mnoha.

Vše se děje na strohé dvouúrovňové scéně Davida Janoška – v horní stěžejní části je Rosinina postel, v dolní pod velmi nízkým stropem jsou uklizeny květináče s kaktusy, které jsou na jevišti různě přemisťovány, aby bylo možné se o ně co nejlépe píchnout. Režisérka nevyužívá plně komediální potenciál díla. Místo skutečných gagů a vtipu se na jevišti pořád opakují snadno předvídatelné žerty a žertíky – kromě hojně využívaných kaktusových ostnů jsou vděčné též monumentální schody na kolečkách, a když se na konci Figaro nepříjemně skřípne přelézaje balkonové zábradlí, není to vskutku žádné překvapení. A nezapomeňme na vtip opsaný – dunící hlavy vojáků, to je proslulý gag z jednoho dílu legendární série o četnících se Saint Tropez (Četník a mimozemšťané).

G. Rossini: Lazebník sevillský - Petr Nekoranec, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir - Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Petr Nekoranec, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir – Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

Herecké akce jsou málo vypracované, jednotlivé situace nevypointované, například uplácení Basilia Almavivovým prstenem je obtížně postřehnutelné. Skutečné herecké uchopení a ztvárnění rolí chybí a charaktery postav – těch skvělých rossiniovských postav a postaviček – jsou prakticky nečitelné. Herectví nahrazují dokola omílané nenápadité tanečky a stylizované pohyby (pohybová spolupráce Martin Pacek), které nejsou v souladu s povahou hudby.

Dodávané rádoby vtipné scény dokonce pozornost od hudby odvádějí, například když je k pěvecky náročné a divácky vděčné árii Bartolově v 1. dějství v pozadí narežírovaná scénka s Ambrogiem, uvíznuvším a vlajícím na popojíždějících schodech. Jiří Sulženko se může v té chvíli snažit sebevíc, ale pozornost publika je upřena jinam. Co vedlo režisérku k degradujícímu pojetí Bartolovy služebné Berty, těžko říci. Její Rossinim předepsané kýchání je přehnaně ječivé, při árii o stáří, mládí a lásce musí pěvkyně odhodit šaty a v tričku s červeným srdcem na prsou a bílých trenýrkách provádět prostocviky s atrapou cukety a činkou, samozřejmě z kaktusů. A především – hojně vystavovat na odiv své jakoby nadmíru zarostlé podpaží. Hudba a obsah árie tu jsou zcela nepodstatné. Ale přesto tato nevkusná eskapáda nedokáže přebít tu předchozí – Bertino pozadí vystrčené na publikum při vpádu vojáků do Bartolova domu.

G. Rossini: Lazebník sevillský - Jiří Sulženko, Adam Plachetka, Petr Nekoranec- Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)
G. Rossini: Lazebník sevillský – Jiří Sulženko, Adam Plachetka, Petr Nekoranec- Národní divadlo 2021 (foto Zdeněk Sokol)

De facto současné kostýmy Kateřiny Štefkové zcela odpovídají vágnosti režie – nikterak neodrážejí charaktery postav. Ve světlém letním odění s červenými kšandami a mohutným knírem vypadá Figaro spíše jako ztracený cirkusový klaun. Drobný Petr Nekoranec svým zjevem hraběti Almavivovi neodpovídá, vedle Rosiny vzbuzuje dojem, že je její mladší bratříček. Je sice zprvu v obleku a plášti moderního střihu, následně však vypadá už jen jako klučina a při převleku za dona Alonsa jako Chaplin, bez jakéhokoliv atributu učitele hudby. Rosina je v prvním dějství především v černých šatech, později už v pestrém kostýmu, na němž jsou našity obrovské bimbající se červené třešně. Je to drobnost, ale v předvečer parlamentních voleb nepřehlédnutelná. Postava dona Basilia zaniká v čemsi nevýrazném a našedlém, doktor Bartolo je takřka permanentně oděn v rudém kostkovaném pyžamu a nevzhledném županu – odchází tak i ven k notáři!

O čem se tedy v Praze hraje? Patrně pouze o v Rosininých polštářích zašitých penězích, které dívka teatrálně a dramaticky rozhazuje po jevišti v domnění, že ji Lindoro – Almaviva podvedl.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2.7 7 votes
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments