Otevřený rozhovor s Jiřím Jelínkem v Baletním panoramatu

Baletná panoráma Pavla Juráša (176)
Tentoraz:

• Odmalička jsem byl odchován Národním divadlem. Jiří Jelínek exkluzívne pre Panorámu (1. diel)
• Čo sleduje Lukáš Cenek?

Jiří Jelínek: Odmalička jsem byl odchován Národním divadlem
Niekedy rozhovor trvá dlho. Je založený na postupnom otravovaní, prenasledovaní a prehováraní dotyčného. Niekedy je to práca, ktorá ho blokuje, vzdialenosť a zase práca. Dnes sa uzatvára jedna kapitola; prvýkrát sa na tomto webe a v Panoráme prezentuje profilovým rozhovorom Jiří Jelínek. Úprimne som tomu rád. Pretože, aj keď mám rád bratov Bubeníčkovcov, Dariu Klimentovú a mladých tanečníkov, mám nepríjemný pocit, že aj tá malá časť odbornej verejnosti, ktorá funguje, sa venuje dookola tým istým menám. Kto dnes ale pozná Jiřího Jelínka? Keby som sa opýtal poslucháčov tanečných konzervatórií, nepochybne by som sa zdesil. Pritom Jelínek je rovnocenným partnerom tej elitnej generácii, ktorá začala po revolúcii pánom Stanislavom Fečom (Nevím, proč je u nás balet tak nepopulární 1 tu a 2 tu), pokračovala Dariou Klimentovou, Bubeníčkovcami (Baletní panorama 156 tu a 157 tu), Barborou Kohoutkovou, Zdenkom Konvalinom (Baletní panorama 126 tu až 130 tu) a Lukášom Slavickým a končí Michalom Krčmářom (Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář 1 tu až 6 tu), Editou Raušerovou, Adamom Zvonařom (tu), Matejom Urbanom (tu) či Janom Váňom. Takže všetkým príjemné čítanie a nahliadnutie za oponu, do zákulisia, do sveta, cestou s Jiřím Jelínkom z Prahy cez Stuttgart, Kanadu, Austráliu a Rusko až k súčasnosti.

 

Vždy ste boli akčný muž. Čítal som, že by ste boli buď herec alebo skôr športovec, keby ste neboli tanečník. Mali ste rád atletiku, hokej, box, tenis, „kolo“… Zostalo vám to?

Ano, sport jsem měl a mám pořád rád, ale už to není tak žhavé jako dřív… Hraní na jevišti mě pořád baví, někdy i víc než tancování, míň to také bolí. Herectví mám v genech a určitě mám talent, nebo mi to aspoň všude říkají. Ale nejsem si jistý, jestli na tenhle ještě kompetitivnější obor mám charakter.

Ako sa za posledných päť rokov napríklad zmenili vaše názory?

Moje názory se za posledních pět let změnily v lecčems hodně anebo se spíš změnil můj pohled na určité věci, lidi, naši existenci a svět, ve kterém někdo líp a někdo hůř žijeme, ale všichni společně otročíme, a který tak úspěšně likvidujeme.

Kedysi ste boli dosť názorovo vyhranený. Hovorievali ste, že Balet ND v Prahe je mimo hraníc vnímaný priemerne, možno i podpriemerne. Že Plisecká sa ako stará baba „potácí na špičkách“, naopak Baryshnikov „vie starnúť a nájsť si choreografiu či projekt, ktorý nie je trápny“… Ste ešte tak názorovo direktívny?

Direktivnost mi zůstala. Asi bych dneska volil jiná slova, nicméně názor v tomto případě zůstává stejný. V Národním divadle jsem dlouho nic neviděl, vím, že se soubor hodně změnil a zvětšil, přibylo hodně dobrých tanečníků z venku, úroveň se v lecčems asi zvedla. Jen slyším od lidí, co se jim líbí, nelíbí nebo chybí.

Vždy vám bola najbližšia neoklasika. Možnosť voľnejšieho, plastickejšieho, modernejšieho pohybu. A samozrejme možnosť herectva a umeleckej prezentácie. Raz ste vyslovili, že v klasike „máte nohy ztvrdlý v pátý pozici a pravítko vražený v zádech“. Našli ste potom či teraz záľubu v čistej, prísnej klasike?

Být dobrý nebo výborný klasický tanečník je samozřejmě základ pro neoklasiku. Těžko bude amatér tancovat například Cranka nebo Neumeiera… Být dobrý v klasice je základ pro každého profesionála. Já jsem byl po škole klasikou hodně posedlý jako všichni a také jsem ji hodně tancoval, jak v Praze, tak občas i ve Stuttgartu, jenže čím víc toho bylo, tím míň mě to bavilo, a chyběly mi dramatické role a uvolněnější projev pohybu. Když jsem v lednu 2010 nastoupil do Kanadského národního baletu, první věc, kterou mi hodili na krk, bylo… Labutí… (smiech) Takže ona si tě ta klasika sem a tam stejně najde, ať chceš, nebo ne, a je to i příjemné se k ní vrátit, protože se v ní člověk cítí pohodlně. Pokud netrpí bolestí. (smiech)

Keď to tak prebehneme pre tých skôr narodených, v roku 1997 ste začali tancovať v ND Praha. Zatancovali ste všetko, čo bolo možné, a boli to krásne roly, stali ste sa hviezdou a odišli ste. Údajne kvôli priateľke, chceli ste jej byť čo najbližšie, tak ste išli do Stuttgartu, dokonca do zboru. Nebáli ste sa vtedy, že riskujete moc a že sa trebárs „pohřbíte“?

Odešel jsem v roce 2001 a byl to pro pár lidí šok, překvapení i úleva. Také se někdo cítil dotčeně, jako by to byl jejich život. Navíc, odejít z postu hvězdy do sboru?… On ale není sbor jako sbor, přátelé. A když jsem nastoupil do Stuttgartu a prvními sólisty tam byli například Vladimir Malakhov, Robert Tewsley, Roland Vogel či Tamas Detrich, hostoval s námi Maximiliano Guerra nebo Carlos Acosta a další. Ve sboru a mezi demisólisty byli lidé jako Friedemann Vogel, Jason Reilly, Douglas Lee, Iván Gil-Ortega, Eric Gauthier, Evan McKie, Marijn Rademaker… Dnešní hvězdy baletu a spousta dalších neuvěřitelně talentovaných a precizních tanečníků byli se mnou ve stejném sboru. Tak já jsem byl rád, že v takovém sboru jsem! A byl jsem si vědom toho, že na to, být tady principál, nemám. Každopádně jsem věděl, že úroveň tanečníků v zahraničí je daleko vyšší než u nás a já jsem chtěl, když už ten balet dělám, tak ho dělat na té „nej“ úrovni, co to jde. No a to se mi povedlo. Takže odejít z postu hvězdy a vydřít si to jinde znovu od nuly bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí a zkušeností, co jsem v životě udělal. Díky tomu jsem tancoval ty nej balety, dostal se na nová místa a tancoval jsem s tanečnicemi a tanečníky na scénách, o kterých se mi tenkrát ani nesnilo. Seznámil jsem se a poznal se se spoustou úžasných lidí. Procestoval jsem svět. Nic z toho by nebylo, kdybych zůstal v Praze. A že bych se pohřbil venku ve sboru? Na to jsem neměl myšlenky. Vždycky musíš riskovat, když následuješ nějaký sen nebo cíl. Nikdy neposlouchej lidi kolem sebe, kteří tě odrazují jen proto, že sami něco takového nikdy neudělali.

V jednom staršom rozhovore ste dokonca povedali: „Věděl jsem, že to můžu dotáhnout dál a že v zahraničí je úroveň o něčem jiném. Než být jednookým králem mezi slepými, to radši začnu od nuly tam, kde ty oči musíte mít obě.“ Čo vás v ND tak štvalo?

Mě v té době v Národním neštvalo nic, snad kromě mála peněz a pár jedinců. Já jsem si to v Národním pod Vlastíkem (Harapesom, pozn. redakcie) fakt užíval a teď, když se kouknu zpátky, tak to byly čtyři super roky. Jsem za to rád a neměnil bych. Ale prostě kdykoliv někdo přijel z venku nebo jsem viděl nějakou nahrávku nebo Jirku s Ottou, tak jsem prostě věděl: Ti kluci a ta úroveň venku, to je úplně jinde. A říkám ti, my jsme byli ze začátku s Rolandem (Havlicou, pozn. redakcie), kterého se mně podařilo do Stuttgartu taky dotáhnout, první dva měsíce úplně vyřízený. Jenom po tréninku jsme se úplně klepali každý den a mysleli jsme, že si půjdeme domů lehnout (to samozřejmě nebylo možné). Na sále prostě byli všichni výborní, všichni, a všichni dřeli. Kdekdo točil deset piruettés, všichni dobře vypadali, skákali, cokoliv si vymyslíš. Triky, co jsi znal jen z videí, létaly kolem tebe vzduchem, bylo to až neuvěřitelný. Pětadvacet různých národností, a všichni makaj a snaží se prosadit a do toho světové hvězdy. Byl to jiný svět, pokud se týká úrovně. Jinak samozřejmě politika a všechno s tím spojený. V takovém souboru jsi ale tak vytížený fyzicky, že jsi občas rád, že vůbec jsi.

Keď sa teraz vraciame späť a hodnotíte svoje prvé angažmán, čo škola – Taneční konzervatoř? Dala vám základ porovnateľný s inými školami v zahraničí?

Konzervatoř v Praze mně dala určitě dobré základy. Měl jsem dobré profesory, co mně je dali: Luboše Hajna na klasiku, Jaroslava Slavického na scénickou praxi. Venku jsme ale my Češi známí hlavně tím, že jsme dobří partneři, což byla zásluha Pavla Ždichynce. Ten nám nadával, řval na nás, vyhazoval nás ze sálu. Byla to sranda, ale fakt nás naučil. Většina se ho bála, já ho měl nejradši, byl to frajer a ne křivák. Já jsem ale po konzervatoři v Praze ještě odešel na necelý rok do Hamburku, kde jsem dostal stipendium u Johna Neumeiera, se kterým mi pomohla Helena Kazárová, bývalá třídní, teď kámoška! V Hamburku jsem dost dohnal, co jsem v Praze zameškal. Dennodenní dvouhodinové galeje. Jinak se ani nedal nazvat ten trénink s Anatolyem Nisnevichem, na kterého snad do smrti nezapomenu, stejně jako asi žádný tanečník, který si prošel jeho drezurou. Třicet minut tyč, třicet minut volnost a hodinu skoky! Ha! Hodinu ok, každý den… Tím začínáš den. Pak se do oběda klepeš a máš s ním třeba ještě dvě hodiny scénickou a variace. To bylo až neuvěřitelný. Bohužel před pár lety zemřel. Ten mě opravdu posunul v klasice hodně dopředu.

Všetci tanečníci z TK Praha sa celkom zhodli, že za ich úspechmi stojí nepochybne osobnosť Andreja Halásza, ktorý pred pár týždňami umrel. Kto bol váš naj pedagóg?

Jak už jsem zmínil, můj nejoblíbenější byl Pavel Ždichynec.

Tanečná škola je zároveň tak niečo medzi internátom, kláštorom i takým hotelom, kde všetci o všetkých všetko vedia. Aké to je prostredie pre dospievajúceho chalana?

No, ona ta taneční škola se jen přesune do divadla a tam to samé pokračuje, víš. (smiech) Já se snažil vždycky ignorovat, co si lidé myslí, takže mi to bylo jedno, ale myslím, že jsem musel párkrát někomu vysvětlit, jak se má chovat.

Keď sa vraciame späť, je nutné podotknúť, i keď vy najskôr budete k tomu skeptický. Nemali ste ľahké detstvo. Vaši rodičia sa rozviedli, keď ste mali sedem rokov. A vaša maminka musela tvrdo pracovať, aby uživila vás a vašich dvoch starších súrodencov. Myslíte, že táto ťažká situácia vás formovala, že ste dnes tam, kde ste?

Myslím, že určitě. Většinou ti, co něco dokáží a jsou výjimeční, se nenarodili se zlatou lžící.

Lenže to nie je všetko, čo vás postihlo a čo som vymenoval v predošlej otázke. Vaša maminka zomrela, keď ste mali sedemnásť rokov. Je trápne sa pýtať, či vám chýbala, ale ako ste potom pokračovali – žili ďalej, v takom veku prísť skoro o všetko…

Úplně o všechno jsem nepřišel, měl jsem babičku a sourozence, táta se občas někde objevil. Prostě se tím musíš prokousat, jako vším, co tě v životě nemilého potká – a není a nebude toho málo. S tím můžeš počítat. (pousmeje sa)

V jednom vašom európskom životopise som sa dočítal, že vaše detstvo je spojené s divadlom, dokonca že váš starý otec bol uctievaný národný umelec. Môžete to priblížiť? – To som ani ja nevedel. Hanba! (smiech)

Přesně tak, já jsem byl odmalička odchován Národním divadlem, dřív než jsem tancoval, tak jsem tam pobíhal v malých dětských rolích. Máma tam pracovala, babička také jako inspicientka snad čtyřicet let a praděda byl národní umělec – Jiří Dohnal, takže já jsem v Národním divadle byl skoro pořád. Což se paradoxně změnilo.

V jednom (zase nemeckom) interview som čítal, že ste boli pekne aktívny, neposedný, bili ste sa (snáď to nespôsobí škandál, keď povieme, že s cigánmi, asi lepšie použiť – Rómami) a v škole neustále riešili, či vás vylúčiť, alebo nechať…

Na to akorát kývám a kývám. Každým rokem se tradičně na konzervatoři na poradách řešilo, jestli mě vyrazit, nebo ne. (smiech) Chtěl bych poděkovat všem, co ve mě věřili a stáli za mnou!!!

Málokto vie, už ste to aj spomenuli, že po škole, ešte pred nástupom do ND, ste absolvovali stáž v Hamburgu, v slávnom Baletnom centre Johna Neumeiera. Aké bolo utiecť z Prahy, ktorú ste poznali, do takého slobodného mesta ako Hamburg?

Já myslím, že Praha zatím ještě dost je a byla „svobodná“ už tenkrát, takže jsem to nevnímal jako útěk za svobodou (smiech), ale spíš jako obrovskou zkušenost a šanci dohnat, co jsem zameškal.

Skamarátili ste sa tam s Bubeníčkovcami, ktorých ste poznali z videnia, keďže vtedy ešte internet nefrčal? Je pravda, že ste tam tiež neboli úplne disciplinovaný študent a odmietli ste tam zostať a nastúpiť do angažmán?

S klukama jsem se během svojí stáže v Hamburku trochu víc poznal, ale skamarádili jsme se až během posledních patnácti let, co jsem venku. V Hamburku jsem makal, ale měl jsem tam s pár šílenými profesorkami konflikty, takže jsem byl i na koberečku u Johna. Hele, koberečky si musíš vyzkoušet všude! (smiech)

Pýtam sa preto, že – či teraz, alebo niekedy spätne – neľutujete, že ste tam nezostali a šli k tým „jednookým“ do Prahy?

Já jsem byl v Hamburku na stáži na rok ve škole, do company jsem se nedostal, právě kvůli těm koberečkům. (smiech) Nicméně po letech jsem se několikrát do Hamburku vrátil tancovat na gala nebo i jako host s Hamburským baletem. Po stáži v roce 1997 jsem ale odešel na pár měsíců do souboru v Drážďanech, což ví ještě míň lidí než to, že jsem byl na stáži v Hamburku. V Drážďanech jsem byl ale nešťastný, takže jsem nabídku od Vlastíka s radostí přijal, a jak už jsem řekl, čtyři roky v Národním byly skvělé. To s tím jedním okem jsem zjišťoval, kdykoliv někdo přijel ze zahraničí a zatancoval.

(koniec prvej časti rozhovoru, pokračovanie nabudúce)

A jedno úsmevné video z roku 2001, dokumentárny film Jakuba Koháka.

Čo sleduje

Dnešným hosťom je sólista baletu Moravského divadla Olomouc Lukáš Cenek. Tanečník, ktorý okrem pôsobenia v súbore, kde balet tancuje aj v operetách, tancuje hlavné role v repertoári a popritom študuje vysokú školu či pedagogicky pôsobí v Baletním studiu při Moravském divadle Olomouc. Za túto bohumilú činnosť pre mladých, chtivých tanečníkov dostal aj cenu primátora štatutárneho mesta Olomouc pre Osobnosť volnočasových aktivit pro děti a mládež za rok 2016. Zdá sa, že baletu sa v Olomouci darí.

„Posílám vám trailer na svůj oblíbený film. Režisér Tornatore rozehrál skvělé mysteriózní drama dotýkající se “vysokého umění”, kterým film zároveň i sám je. Skvělé herecké obsazení v čele s Geoffreyem Rushem a Sylvií Hoeks, navíc hudba Ennia Morriconeho a výborná kamera Fabia Zamariona tvoří nádherný celek s koncem, který zasáhne všechny. Skutečně “Nejvyšší nabídka” pro čtenáře Panoramy k zhlédnutí jejich dalšího filmu,“ odkazuje Lukáš Cenek.