Otevřený rozhovor s Jiřím Jelínkem v Baletním panoramatu

Baletná panoráma Pavla Juráša (176)
Tentoraz:

• Odmalička jsem byl odchován Národním divadlem. Jiří Jelínek exkluzívne pre Panorámu (1. diel)
• Čo sleduje Lukáš Cenek?

Jiří Jelínek: Odmalička jsem byl odchován Národním divadlem
Niekedy rozhovor trvá dlho. Je založený na postupnom otravovaní, prenasledovaní a prehováraní dotyčného. Niekedy je to práca, ktorá ho blokuje, vzdialenosť a zase práca. Dnes sa uzatvára jedna kapitola; prvýkrát sa na tomto webe a v Panoráme prezentuje profilovým rozhovorom Jiří Jelínek. Úprimne som tomu rád. Pretože, aj keď mám rád bratov Bubeníčkovcov, Dariu Klimentovú a mladých tanečníkov, mám nepríjemný pocit, že aj tá malá časť odbornej verejnosti, ktorá funguje, sa venuje dookola tým istým menám. Kto dnes ale pozná Jiřího Jelínka? Keby som sa opýtal poslucháčov tanečných konzervatórií, nepochybne by som sa zdesil. Pritom Jelínek je rovnocenným partnerom tej elitnej generácii, ktorá začala po revolúcii pánom Stanislavom Fečom (Nevím, proč je u nás balet tak nepopulární 1 tu a 2 tu), pokračovala Dariou Klimentovou, Bubeníčkovcami (Baletní panorama 156 tu a 157 tu), Barborou Kohoutkovou, Zdenkom Konvalinom (Baletní panorama 126 tu až 130 tu) a Lukášom Slavickým a končí Michalom Krčmářom (Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář 1 tu až 6 tu), Editou Raušerovou, Adamom Zvonařom (tu), Matejom Urbanom (tu) či Janom Váňom. Takže všetkým príjemné čítanie a nahliadnutie za oponu, do zákulisia, do sveta, cestou s Jiřím Jelínkom z Prahy cez Stuttgart, Kanadu, Austráliu a Rusko až k súčasnosti.

Vždy ste boli akčný muž. Čítal som, že by ste boli buď herec alebo skôr športovec, keby ste neboli tanečník. Mali ste rád atletiku, hokej, box, tenis, „kolo“… Zostalo vám to?

Ano, sport jsem měl a mám pořád rád, ale už to není tak žhavé jako dřív… Hraní na jevišti mě pořád baví, někdy i víc než tancování, míň to také bolí. Herectví mám v genech a určitě mám talent, nebo mi to aspoň všude říkají. Ale nejsem si jistý, jestli na tenhle ještě kompetitivnější obor mám charakter.

Ako sa za posledných päť rokov napríklad zmenili vaše názory?

Moje názory se za posledních pět let změnily v lecčems hodně anebo se spíš změnil můj pohled na určité věci, lidi, naši existenci a svět, ve kterém někdo líp a někdo hůř žijeme, ale všichni společně otročíme, a který tak úspěšně likvidujeme.

Kedysi ste boli dosť názorovo vyhranený. Hovorievali ste, že Balet ND v Prahe je mimo hraníc vnímaný priemerne, možno i podpriemerne. Že Plisecká sa ako stará baba „potácí na špičkách“, naopak Baryshnikov „vie starnúť a nájsť si choreografiu či projekt, ktorý nie je trápny“… Ste ešte tak názorovo direktívny?

Direktivnost mi zůstala. Asi bych dneska volil jiná slova, nicméně názor v tomto případě zůstává stejný. V Národním divadle jsem dlouho nic neviděl, vím, že se soubor hodně změnil a zvětšil, přibylo hodně dobrých tanečníků z venku, úroveň se v lecčems asi zvedla. Jen slyším od lidí, co se jim líbí, nelíbí nebo chybí.

Vždy vám bola najbližšia neoklasika. Možnosť voľnejšieho, plastickejšieho, modernejšieho pohybu. A samozrejme možnosť herectva a umeleckej prezentácie. Raz ste vyslovili, že v klasike „máte nohy ztvrdlý v pátý pozici a pravítko vražený v zádech“. Našli ste potom či teraz záľubu v čistej, prísnej klasike?

Být dobrý nebo výborný klasický tanečník je samozřejmě základ pro neoklasiku. Těžko bude amatér tancovat například Cranka nebo Neumeiera… Být dobrý v klasice je základ pro každého profesionála. Já jsem byl po škole klasikou hodně posedlý jako všichni a také jsem ji hodně tancoval, jak v Praze, tak občas i ve Stuttgartu, jenže čím víc toho bylo, tím míň mě to bavilo, a chyběly mi dramatické role a uvolněnější projev pohybu. Když jsem v lednu 2010 nastoupil do Kanadského národního baletu, první věc, kterou mi hodili na krk, bylo… Labutí… (smiech) Takže ona si tě ta klasika sem a tam stejně najde, ať chceš, nebo ne, a je to i příjemné se k ní vrátit, protože se v ní člověk cítí pohodlně. Pokud netrpí bolestí. (smiech)

Keď to tak prebehneme pre tých skôr narodených, v roku 1997 ste začali tancovať v ND Praha. Zatancovali ste všetko, čo bolo možné, a boli to krásne roly, stali ste sa hviezdou a odišli ste. Údajne kvôli priateľke, chceli ste jej byť čo najbližšie, tak ste išli do Stuttgartu, dokonca do zboru. Nebáli ste sa vtedy, že riskujete moc a že sa trebárs „pohřbíte“?