Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Rozhovor se Stanislavem Fečem 

Patří k prvním baletním umělcům, kteří po revoluci opustili zemi a dokázali se etablovat na obrovském, konkurenčním, baletním, světovém jevišti. Výčet jeho rolí jak v Národním divadle v Praze, tak i z jeho aktivní kariéry ve světě by zabral pěkných pár desítek řádků. O všem, co jeho fanoušky, kolegy z baletu a hlavně čtenáře zajímá, se dočtete právě v tomto rozhovoru, který navazuje na cyklus rozhovorů s významnými baletními umělci, který otevřel Michal Krčmář (zde).

Stanislav Fečo – vynikající tanečník, jehož baletní dráha je spojena s největšími tanečníky své doby, se nevyhýbá žádnému tématu. Strhující a dojemnou pasáž tvoří jeho otevřená výpověď o rakovině, kdy z tohoto fatálního pas de deux se smrtí nakonec vyšel jako vítěz. Pro všechny fanoušky a milovníky baletu budou zajímavé i jeho vzácné vzpomínky na věhlasné taneční partnerky a kolegy a jeho otevřené, upřímné a profesionální názory na balet v současnosti. Čtenářům přeji vzrušující exkurzi do velkého baletního světa napříč kontinenty a dvěma desetiletími.
*** 

Vedli vás rodiče k divadlu?

Maminka mě prvně přivedla do Smetanova divadla na baletni představení Ferda Mravenec. Bylo mi šest let a představení na mě udělalo tak obrovský dojem, že jsem si moc přál v něm tančit a tudíž jsem donutil rodiče, aby mě přihlásili do baletní přípravky Národního divadla. Tím byl můj osud zpečetěn (smích).

Na koho jste se chodil dívat na balet do Národního?

V době, kdy jsem docházel ještě do přípravky (k dámám Sobotkové, Páskové a Špryslové) a potom dále už na konzervatoři (dříve HTŠ), jsem se chodil dívat na Martu Drottnerovou, Miroslavu Pešíkovou, Hanu Vláčilovou, Janu Kůrovou, Michaelu Černou, Marii Hybešovou, Lubomíra Kafku, Vlastimila Harapese, Jaromíra Petříka, Jana Kadlece, Jana Němce, Jaroslava Slavického, Jiřího Horáka… Byla to celá plejáda. O to víc potom bylo zajímavé stát se partnerem například Jany Kůrové a Hany Vláčilové.

Mnoho historiků a recenzentů vzpomíná na velkou epochu Pražského komorního baletu (PKB). Zaujal vás Pražský komorní balet s Pavlem Šmokem?

Přiznám se, že ačkoliv si Pavla Šmoka i PKB nesmírně vážím, nikdy mne to tímhle směrem netáhlo. Chtěl jsem pracovat ve velkém divadle a tančit ve velkých baletech. Miniatury mám rád, ale jen občas. Nicméně PKB, to je celá epocha velkých osobností a je škoda, že dnes už nemá tento soubor takovou prestiž a hvězdy, jako dřív. Měl jsem ale štěstí tančit ještě na škole překrásný Šmokův duet Musica Slovaca!

V době své taneční kariéry jste byl velký perfekcionista. Byl jste jím už na škole?

Byl jsem jím – jak tak na to vzpomínám – vždy, aspoň co se týká baletu. Ve škole jsem neustále někoho opravoval, radil. Dneska, když jsem v pozici baletního pedagoga, mám na sebe vztek, že jsem spoustu věcí nedělal správně v mládí. Jenže v tom našem povolání to už tak chodí, že když už konečně víš co a jak, tak tvůj čas vypršel.

Měl jste čas na běžné záliby dospívajícího kluka, nebo jste byl většinu času na konzervatoři?

No, my jsme tam opravdu téměř žili. Od osmi ráno do osmi večer. Já jsem tam jedno období strašil již od sedmi od rána a seděl ve špagátu (smích), se kterým jsem bojoval celý život. Dnes nechápu, jak jsme to mohli vydržet, každý den v takovém stresu, přejíždění několikrát denně. Záliby jsem měl různé, ale nějakým způsobem stejně směřovaly k umění nebo sportu. Rozhodně jsem nikdy neměl rád hrát si na vojáky, prát se, hrát fotbal, atd.

Bylo možné se do roku 1989 účastnit za školu nějakých prestižních evropských baletních soutěží?

Možné to určitě bylo. Stačí se podívat, kolik našich tanečníků vybojovalo tolik zlatých, stříbrných i bronzových cen. Já jsem měl štěstí zúčastnit se během studia soutěží ve Varně, Moskvě a Lausanne a bylo to nesmírně přínosné, ačkoliv jsem na úspěch nedosáhl.Skončil jste Taneční konzervatoř těsně po listopadu, v roce 1990. Pociťoval jste jako člověk na prahu dospělosti nějaké změny ve společnosti?

Samozřejmě. Už třeba jen to, co se odehrálo na konzervatoři mezi pedagogy, kdo jak rychle pochopil, jakým směrem vítr vane… Bohužel i někteří velice dobří pedagogové po sametové revoluci na to doplatili. Zapomněli si včas převléct ten správný kabát…

…zajímavé, můžete říct něco konkrétnějšího, prosím?

No, například naše paní profesorka Kliková byla zástupkyně ředitele, ovšem ona vůbec nebyla schopna se v ten moment sametové revoluce zorientovat. Stála si za svými názory a samozřejmě byla zproštěna funkce. Později, po našem absolvování, jí nabídli odchod do penze, namísto toho, aby zúročili její schopnosti. Když se na to podíváte, ten náš ročník byl skutečně napěchován osobnostmi: Tereza Podařilová, Zuzana Tesařová-Pokorná, Jiří Pokorný, Markéta Plzáková… Byla tam taky ještě velmi talentovaná Helena Ryntová- Boháčová, která nebýt zdravotních problémů by byla nesporně ještě jednou hvězdou.

Pamatujete si na škole třeba na bratry Bubeníčky nebo Dariu Klimentovou?

Daria byla o ročník výš a spolu s ní jsem prvně tančil například pas de trois v Louskáčkovi v představení baletu Národního divadla. Byl jsem ve třetím ročníku. Později jsme spolu ještě několikrát vystupovali, například ve Spící krasavici. Na konzervatoři byla Daria už jasnou hvězdou a v Národní divadle právě ona byla mou partnerkou první dva roky. Potom se nám podařilo si ještě párkrát spolu zatančit na mezinárodních gala a festivalech, kam jsem ji zval jako svou partnerku. Bohužel v poslední době už nejsme v kontaktu, kvůli hloupému nedorozumění. Docela mě to mrzí… A Jirku s Ottou si pamatuji, jak je k nám přivedli. Hned bylo vidět, že jsou výjimeční. Měli jsme stejného pedagoga pana Halásze. Dával mě jim za vzor, vždycky jsme měli takový pěkný vztah. Několikrát jsme společně vystupovali v gala v Petěrburgu. Kluci jsou neuvěřitelní a jsem na ně vždycky moc pyšný, když vidím, jakých výšin dosahují!

Když jste měl takové spolužáky, nemáte nějaké veselo-trapné, skandální historky ze školy?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat