Devourer čili Jak pohltit celý vesmír

V Divadle X10 se taneční projekty zabydlují sebevědomě a pro určitý typ performance je to prostor ideální: otevřený a vzdušný, dají se vytěžit jeho akustické možnosti, je tu dostatek místa pro hru se scénografií, ačkoli není vybavený klasickými tahy (ale co není, třeba ještě bude), a především se v něm opravdu volně dýchá. Vystupuje zde Manus Art Collective i Dočasná Company a nyní Alica Minar, choreografka působící částečně u nás a v Německu, se svým týmem. Její náruživý Devourer není zatěžkaný složitými otázkami a dovoluje si hrát, což je mezi existenciálně tíživými projekty současnosti osvěžující zážitek.

V teplém pološeru na ploše poseté černými míčky se plíží zahalená bytost. Šero rozčesávají šeptané věty s protaženou délkou slov, evokují vesmírnou beztíži, v níž se přestávají šířit zvukové vlny. Nasloucháme prologu o vzniku černých děr ve vesmíru a zhroucení gravitace do jediného bodu, a zpomalený zvuk i zpomalený pohyb již vzbuzují zvědavost. Černá díra je nejen fyzikální jev, ale také metafora pro cokoli, co příliš mnoho ujídá a absorbuje, co je požíračem našeho času, peněz, pozornosti. Oba motivy se tak spolu mísí a propojují v tvorovi, který přichází jako vesmírný vetřelec.

Jeviště zasype další příliv černých míčků, miniaturních černých děr, ale také objektů sběratelsky pohlcovací vášně. Postava je obtažená světlým kostýmem a s tváří zahalenou, celá skrytá ve vrstvách pružné tkaniny a opletená poklady, která nashromáždila, zkonzumovala. Připomíná bizarní figurky ze Žluté ponorky v pasáži, když prolétala Mořem příšer, nebo také trochu nenasytného červa. Tunely z punčochoviny napěchované míčky ji ovíjejí jako šperky, ale zároveň evokují chapadla, kousek tkaniny se v jejích rukou mění v nebezpečný chřtán. Pohlcuje míček za míčkem s velmi realistickými zvuky hodující šelmy, pohybuje se přitom prostorem s taneční ladností a pružností. I zakrytá tvář může mít výraz, respektive nese jej v tu chvíli celé tělo. A tělo pohlcovače si svou sběratelskou vášeň užívá. Je to zdánlivě prostomyslná hra, leč promyšleně rozvíjená a vypointovaná. Zcela přirozeně vzniká interakce s diváky sedícími nejblíže otevřené scéně, trochu jako hraní si s polodivokým zvířetem.

Světelný design postupuje od zahalené scény s atmosférou pustého vesmíru ke světlu potěšení z jeho průzkumu a vysávání. Nízko umístěné reflektory po stranách zmnožují stíny míčků na zemi a přitom zplošťují prostor, takže chvílemi vzniká dojem, že se díváte na některou všednodenní malbu Skupiny 42. Změny udržují v pozoru, stejně jako sound design, zvuková krajina obklopuje diváky ze všech stran, hlasy a zvuky se objevují a ztrácejí náhle a dokáží i znejistit (když se na druhé premiéře zapojil interaktivně pes jednoho z návštěvníků, stalo se to v tak příhodnou chvíli, že nebylo chvilku jasné, jestli nejde také o nahrávku).

Prvky jsou to všechno vlastně velmi jednoduché, ale povyšuje je hravost, množství způsobů, jak s kostýmem a rekvizitami nakládat (kostým, jak to často bývá, můžeme považovat za rekvizitu), vzbuzují zvědavost, jakou novou kombinaci performerka vytvoří. Z logiky situace se většina choreografie orientuje na floorwork, pomyslné proplouvání mořem kořisti. Náruživého pohlcovače míčků nezneklidňuje příliš představa, že je ve skutečnosti nemůže všechny spořádat a vycpat jimi veškeré své svršky, ač se o to vynalézavě a vtipně pokouší, když pružná tkanina dovoluje variabilní „nadívání“.

Když pak začne na scéně sestavovat dva příruční černé fukary, už s odhalenou tváří, připomíná dítě se stavebnicí. Jejich využití k ekvilibristické hře na levitující míček a k „úklidu“ prostoru je jen další forma téže hry. Choreografka se pečlivě vyhnula jakýmkoli konotacím se zbraněmi nebo hrozbu útoku (na rozdíl od Lenky Vagnerové, která trochu větší zařízení použila v Poeovi s naprosto jasnou funkcí automatické pušky, nejde však o to, jakou použijete rekvizitku, ale jak vypointujete pohyb a výraz). Bez myšlenek na jakýkoli náznak násilí sledujeme naivní počínání postavy, která se snad opravdu blíží klaunskému typu, ana se pokouší ovládnout rozbíhající se míčky.

Samozřejmě bychom se mohli na všechno podívat i trochu střízlivě. Nabízí se asociace vztahující choreografii k výtvarnému umění, sci-fi ilustraci, můžeme také v duchu počítat, v kolika inscenacích se už interpreti potýkali či potýkají s mořem míčků, ať už jakékoli barvy (přinejmenším si vzpomenu na zelené a růžové). Ono ale nejde o to používat vždy nové a nové rekvizity a nikdy nic pod hrozbou vyhoštění z choreografické obce nezopakovat: důležité, jakou s těmi obdobnými prostředky dokážeme vytvořit atmosféru a příběh, jestli ten zaujme a nese pečeť individuality.

Být ještě o trochu vážnější příliš nejde, protože choreografka své sólo pojímá skutečně odlehčeně, od chvíle, kdy divákům odhalí svou tvář, ji téměř neopouští laškovný úsměv. Bizarní tvor sice pohltí, co mu přijde pod ruku, ale nevytváří hrozbu černé díry a nenasytného chřtánu. Gravitační singularita je přátelská, i čtyřnohý návštěvník by se rád přidal ke hře. Ale stále se objevují další objekty hodné pohlcení. Je vůbec možné vysát celý vesmír?

Devourer
Choreografie a interpretace: Alica Minar
Hudba: Etienne Haan
Light design: Raquel Rosildete
Dramaturgie: Lenka Vořechovská
Text: Katarína Bakošová
Scéna a kostým: Claudia Besuch
Kostýmová spolupráce: Hana Brandejs, Sabryna Nitihardjo
Choreografická asistence: Evgenia Chetvertkova, Tereza Sikorová
Premiéra: 24. a 25. 5. 2022, Divadlo X10