Emocionální odstartování večera
Když na pódium přiběhnul drobný a velice temperamentní dirigent David Robertson, jeho nakažlivý úsměv se ihned přenesl na posluchače i hráče orchestru. Hned v úvodu jsme byli svědky mimořádného emocionálního uměleckého zážitku v podobě provedení české státní hymny. Kdo jiný by mohl být svým provedením více referenční než Česká filharmonie. Navození slavnostní atmosféry bylo hmatatelné. Kdyby tímto koncert skončil, šel bych domů šťasten a jako vždy hluboce přesvědčen, že naše státní hymna je na světě ta nejkrásnější.
Zvýšená angažovanost České filharmonie
Úvodní skladbou večera se stala symfonická báseň Valdštýnův tábor op. 14 Bedřicha Smetany, komponovaná autorem v době jeho pobytu ve švédském Göteborgu v roce 1858. Kompozice je z větší části zaplněna hudbou, která evokuje vojenskou atmosféru Schillerovy literární předlohy. Množství pochodových a vnějškově slavnostních částí skladby je do jisté míry zvukově velmi efektní, v užitém množství a délce však poměrně unavující. Smetana nedokázal najít vhodný výrazový protipól k tomuto okázalému charakteru. Z těchto důvodů je patrné, že skladba se nikdy nestane repertoárovým číslem nejen našich, ale i zahraničních orchestrů. Její zařazení na program koncertu však naplňuje dramaturgické zaměření festivalu na Smetanův kompoziční odkaz.
Provedení Smetanovy kompozice mělo všechny náležité zvukové parametry, od počátku byla patrná jakási silně zvýšená angažovanost všech hráčů orchestru. Příčina byla zřejmá – osobnost pana dirigenta. Jeho dirigentská jistota a konkrétnost každého gesta dávaly hráčům stoprocentní jistotu a spoleh. Kromě dirigentské dokonalosti má Robertson i skvělý pohybový, mimický a můžeme říci taneční talent, kterým komunikuje nejen s publikem, ale zejména s orchestrem. Jeho vnímavost, pozornost a respekt ke všem členům orchestru byly hlavními atributy naprosto neuvěřitelné komunikace mezi oběma stranami. Samotné provedení mělo slavnostní atmosféru, je samozřejmé, že v problematické akustice zámeckého nádvoří nelze dosáhnout absolutní souhry všech nástrojových skupin tak, jako v optimálních podmínkách koncertních sálů či nahrávacích studií, nicméně Česká filharmonie se s těmito podmínkami vyrovnala se ctí.
Seong-Jin Cho potvrdil své kvality až v přídavku
Druhou skladbou večera bylo dílo ve všech ohledech dokonalé, Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“. Tato rozsáhlá, čtyřicet pět minut trvající kompozice obsahuje obrovský rozsah nálad a charakterů, od těch energických, slavnostních a úderných, až po naléhavé melodické části, doplněné těmi nejjemnějšími odstíny křehké lyriky. Je logické, že i z těchto důvodů patří ke koncertně velmi frekventovaným titulům a publikum vždy očekává silný umělecký zážitek. Seong-Jin Cho je dvaatřicetiletým umělcem, který se pohybuje ve společnosti těch nejvýše ceněných pianistů své generace, a proto bylo jeho vystoupení očekáváno s velkými ambicemi výjimečného výkonu. Hned v úvodní introdukci Cho předvedl, že je energeticky výrazným umělcem, jeho metrika a jakási všudypřítomná pulsace jsou příkladné. Pianista vládne naprosto spolehlivou a dokonalou technickou výbavou, hraje zcela bezchybně. Po zvukové stránce silně preferoval vedení melodických linek bez podpory vedení basové linky a harmonické struktury. Všechny energické části byly naprosto přesvědčivé, některé partie hrál s velmi subtilním zvukem, bylo potřeba zatajit dech, aby bylo slyšet, co umělec hraje. Vedlejší téma v první větě hrál bez většího espressiva, což mu ubralo na potřebné zpěvnosti. Překrásnou druhou větu pojal v křehkém zvuku, bez výraznější snahy o emocionální přednes, tuto část se snažil zpestřit větším množstvím agogických a dynamických prvků, které nepůsobily příliš přesvědčivě.
Třetí věta, rondo, byla metricky skvělá, jen opět agogicky a dynamicky příliš rozvrásněná. Čím déle Cho hrál, tím více jsem si vybavoval ideální kreace Emila Gilelse či Claudia Arrau, postavené na dlouhých liniích, velkých plochách a jakémsi přirozeném chápání Beethovenova zápisu a plynutí hudby. Měl jsem pocit, že z nějakých důvodů Cho hledá nějaké nové, zajímavé interpretační prvky, aby se odlišil, či byl originální. Logicky tak ve většině případů přišel o hudební dokonalost a přesvědčivost Beethovena samotného, aniž se mu podařilo nahradit tyto parametry těmi, které sám použil. Bylo to jistě kreativní, ale na nesprávném místě, jen jsem litoval, že nehrál koncert, který by jeho naturelu vyhovoval lépe. Překvapivým prvkem pro mě bylo, že pianista tohoto formátu má problémy s technikou hry trylků. Klavírní pedagogové vědí, že technické disciplíny v podobě hry skoků a trylků se nedají naučit, je to věc dispozic. Znám mnoho skvělých pianistů, kteří neuměli hrát perlivé a rychlé trylky, zvolili tedy metodu náhradní, odlišným prstokladováním každé dvojice not, a to s velmi uspokojivým výsledkem. V Beethovenově pátém koncertu je trylků opravdu velké množství, zpočátku jsem se domníval, že Cho chce hrát trylky vypočítané na přesné notové hodnoty, které jsem však nedokázal identifikovat. I v těch pomalých trylcích mu překvapivě hodně not nezaznělo vůbec, či zvukově nevyrovnaně, určitým trápením byly trylky, které hrál unisono oběma rukama nesynchronizovaně a nebyl schopen to jakkoli ovlivnit. Většinou se takovými detaily v recenzích nezaobírám, tady to však byl jakýsi pro mě nepochopitelný handicap.
Po doznění třetí části sklidil umělec stejně jako po první větě bouřlivý potlesk s následnými ovacemi vestoje, které odměnil přídavkem v podobě koncertní transkripce na motivy Straussovy operety Netopýr jednoho z legendárních pianistů romantické éry Alfreda Grünfelda. V tomto případě Seong-Jin Cho předvedl neuvěřitelný gejzír pianistické virtuozity a pochopení pro hudbu tohoto typu a jeho hra byla v příkrém rozporu s tím, co jsem napsal výše.
Česká filharmonie se předvedla v Beethovenovi jako ukázkový partner, orchestrální part měl příkladné parametry, o které by se sólista mohl opřít, či se jimi mohl inspirovat. Jediným překvapením byla volba netradičně velmi hybně pojaté vstupní části druhé věty, která následně příliš nekorespondovala se zvoleným tempem sólisty.
David Robertson byl neochvějně přesvědčivý
Ve druhé části koncertu publikum vyslechlo Stravinského Svěcení jara, dílo nesporně geniální, jehož přesvědčivá interpretace je vyhrazena pouze orchestrům s virtuózními ambicemi, dostatečným obsazením a silnými uměleckými osobnostmi na sólových pozicích. Tím vším Česká filharmonie disponuje, a tak k úspěšnému zvládnutí chybí jen vhodný a schopný dirigent. Přítomnost Davida Robertsona za dirigentským pultem dávala tušit, že půjde o provedení povedené. To, čeho jsme byli svědky, je však slovy těžko postižitelné. Prakticky od úvodního muzikantsky fenomenálního fagotového sóla Ondřeje Roskovce byl jasný přístup muže u dirigentského pultu – jsem tu pro vás, máte mou plnou důvěru, naslouchám vám a vnímám vás. Jako by Robertson neměl své vlastní egoistické dirigentské ambice, vše podřídil hře orchestru, vnímal každého hráče, prožíval s nimi každý tón, zároveň na všechny působil silně empaticky a pro publikum byl neochvějně přesvědčivý. Je logické, že v dané akustice se nemohlo jednat o provedení postavené na obrovské barevnosti a pestrosti Stravinského hudby, ani na naprosto dokonalé souhře, ale spíše na síle emocí a radosti z hudby. Nadšení, s jakým orchestr hrál, se přeneslo lehce i na publikum, nevím, jak často se lze při hudební produkci dostat do takto silného euforického stavu. Jsem přesvědčen, že hlavním elementem a strůjcem tohoto výsledku je právě David Robertson. Nemohu opomenout jeho až kybernetickou dirigentskou přesnost a sugestivní přesvědčivost pohybového projevu.
Za řízení takového dirigenta se České filharmonii evidentně dýchalo a hrálo skvěle, vycházelo vše, co si všichni na pódiu i v hledišti přáli, umělecký dopad byl mimořádný. Po skončení publikum reagovalo velmi spontánně a zahrnulo všechny aktéry bouřlivým a nadšeným potleskem. Skromný Robertson pak z boku pódia vyvolával jednotlivě všechny nástrojové skupiny a teprve když tímto gestem ocenil celý orchestr, přišel se poklonit sám jak orchestru, tak publiku. A pak se stalo něco neuvěřitelného a emocionálně ohromně silného – všichni hráči České filharmonie tváří v tvář tomuto umělci nadšeně na pódiu silně a nadšeně zadupalo. Ne zdvořilostně zatleskalo, nebo zaklepalo smyčci o pulty. Prostě zadupalo. To porozumění, respekt, pochopení a úctu, kterou David Robertson vyzařoval po celý koncert ve vztahu ke všem hudebníkům, se mu najednou během pár vteřin vrátilo zpět, jako letmý pohled do zrcadla. Bylo to pochopení v té lidské a umělecké symbióze absolutní, zároveň pocit pro všechny aktéry asi neopakovatelný. Za mě jen bravo, obdiv, úcta a díky.
Smetanova Litomyšl: Zahajovací koncert
12. června 2026, 20:00 hodin
Státní zámek Litomyšl
Program
Bedřich Smetana: Valdštýnův tábor, op. 14
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský”
Igor Stravinskij: Svěcení jara
Účinkující
Seong-Jin Cho – klavír
Česká filharmonie
David Robertson – dirigent
