Bohuslav Martinů napsal v čase svého pařížského pobytu a v čase vzpomínek na domov pozoruhodné čtyřdílné operní Hry o Marii. Otevírají je Panny moudré a panny pošetilé, následuje Mariken z Nimègue, Narození Páně a Sestra Paskalina. V nadcházejících dnech máme exkluzivní možnost seznámit se právě s Mariken z Nimègue, a to v koncertním provedení původní francouzské verze opery. Dirigent Tomáš Netopil ji nastudoval se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a sopranistkou Simonou Šaturovou v titulní roli. Koncerty se uskuteční nejenom 17. a 18. června 2026, Mariken z Nimègue bude provedena také na festivalu Smetanova Litomyšl.
Muzikolog Pavel Žůrek je autorem kritického vydání této původní verze opery. Působí nejenom v Institutu Bohuslava Martinů, ale pracuje též v Akademii věd České republiky, v Oddělení muzikologie Ústavu dějin umění. Je nejpovolanější, koho jsme se mohli na Mariken z Nimègue zeptat.
Martinů v Paříži zažíval běžně různá théâtre de la foire – jarmareční představní. Byla to právě tato skutečnost, že jeho celoživotní folklorní inspirace kulminuje v zájmu o lidový divadelní žánr, nebo to v třicátých letech byl všeobecný skladatelský trend?
Dalo by se říci, že obé. Martinů rád a často v době svého pařížského pobytu již od poloviny 20. let rád navštěvoval tamější lidovou zábavu. Ať už vámi zmiňovaná pouliční divadelní představení nebo cirkusy. Mimochodem, Martinů se se svou budoucí ženou Charlotte seznámil právě během představení cirkusu Medrano v Paříži v roce 1926. Ale již od Petrušky Igora Stravinského, která měla premiéru v Paříži roku 1911, různé skladatele silně inspirovalo toto prostředí. Vzpomeňme například opět Stravinského a jeho Příběh vojáka a Lišáka, a dále například Busoniho Harlekýna nebo Prokofjevova Šuta a tak dále. Martinů tedy vůbec nebyl v tomto svém zájmu ojedinělým. Jeho zájem o lidový divadelní žánr, jak jej promítl do Her o Marii, Špalíčku a dalších svých děl, však pramení ještě trochu z něčeho jiného. Martinů chtěl reformu v opeře. Bránil se tehdejším operním konvencím, nazýval je dokonce psychologizujícím škvárem. Chtěl odosobněné operní divadlo – dělat opravdové divadlo, to jsou jeho slova. Brojil proti opernímu patosu romantické opery a hudebního dramatu, vlivu Wagnera a dobové operní praxi tohoto druhu. Ke své reformě se inspiroval lidovým divadlem a lidovými hrami, v případě Mariken středověkým divadlem, které považoval za lidové – divadlo primitivní, bez romantických okras, jak napsal před premiérou Her o Marii.
Hry o Marii měly světovou premiéru v Brně v roce 1935. Prošly tehdy zkrácením o celou půlhodinu a dirigent Antonín Balatka s úctou vzpomíná na skladatelovu velkorysost, s jakou je provedl. Dnešní bádání ví, o jaké zkrácení se jednalo, a dotklo se Mariken?
Hry o Marii provedené v den premiéry byly ještě bez škrtů, záměrně, aby Martinů dostal představu o délce celého díla. Balatka na jeho přílišnou rozlehlost poukazoval již při závěrečných zkouškách na premiéru, kterým byl Martinů přítomen. Hned následující den Martinů spolu s dirigentem provedli škrty v Sestře Paskalině. O tom se můžeme přesvědčit, nahlédneme-li do autografní partitury, kde jsou vyznačeny. Myslím ale, že půlhodina je příliš nadsazená. Bylo to méně. Mariken se škrty nedotkly. S jejím definitivním tvarem byl zjevně i po premiéře spokojen.
Za operu Hry o Marii dostal tehdy Bohuslav Martinů Československou státní cenu. Předpokládám, že se nejedná o medaili, ale písemné vyjádření. Dochovalo se?
Na podzim roku 1935, 27. října, noviny referovaly o tom, že státní cenu za tento rok dostal Vítězslav Novák za svou Podzimní symfonii, a právě Bohuslav Martinů za Hry o Marii. Součástí ocenění byla finanční částka, což si Martinů velmi pochvaloval v dopise domů hned poté, co ji dostal. Nebylo to poprvé, státní cenu, spolu s obnosem 5000 Kčs, dostal již v roce 1930. O tom, jestli se písemné vyjádření dochovalo nevím, možná je v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. Ale je dost možné, že zmizelo jako spousta korespondence a dalších materiálů, které se s Martinů stěhovaly různě po světě a dnes již nejsou.
Následovala pražská premiéra Her o Marii v Národním divadle 1936. S tou skladatel spokojen nebyl. Proč?
Nemyslím, že nebyl spokojen vůbec. Vadilo mu především, narozdíl od práce na brněnské premiéře, jisté nepružné prostředí, které na pražské operní scéně tehdy panovalo. I včetně tamní kritiky, jakým způsobem reagovala na pražské provedení. Měl pocit, že tamní scéna je pohodlně usazená v ustálené operní konvenci, proti které Martinů právě svým cyklem Hry o Marii vystoupil. A ta se promítla i do jisté míry do nastudování díla. Martinů to výstižně nazval “závislost na německé interpretaci všech duševních projevů”. A to chtěl změnit.
Mariken de Nimégue, H 236/2 I. Na existenci této opery upozornil belgický muzikolog Harry Halbreich, nalezl ji v hudebním archivu Nadace Paula Sachera v Basileji. Do Prahy zajížděl často, měl jste možnost se s ním ještě setkat?
Bohužel ne. Ale telefonoval jsem s ním a přiznám se vám, že jsem tím byl rozrušen. Víte, Harry Halbreich byl pro mne jako bájný gigant. Obr bádání o Martinů, na jehož zádech všichni Martinůovští badatelé dodnes stojí a díky němu vidí do veliké dálky. Pro Martinů, jeho propagaci a povědomí o něm vykonal vpravdě práci obrovskou. Je autorem souborného katalogu děl Martinů, který vyšel již ve druhém vydání, psal o něm studie, koncertní programy, neúnavně jej propagoval, a také objevoval jeho skladby dosud ležící v tichu archivů. A to je případ právě první verze Mariken, kterou uvedl právě v onom katalogu v 60. letech 20. století.
Pro svůj záměr napsat operu ve stylu středověkých her našel vhodnou předlohu v holandském miráklu Mariken van Nieumeghen hře z konce 14. století. Existuje libreto, které mu napsal Vitězslav Nezval. Proč jej Martinů nepoužil?
Přesněji z konce 15. století. Nezval na jaře 1933 během pár dnů v Paříži za přítomnosti Martinů v kavárně napsal kompletní skicu k celé Marikéně, jak ji tehdy nazýval. Ale potom odjel zpět do Československa a libreto přes zoufalé urgence Martinů nikdy nedokončil. Je to sice jen naskicovaný text, ale typicky Nezvalovsky hravý, plný jiskřivého erotismu, poetistických hříček, zkrátka poetistický Nezval v té nejlepší podobě. Rád bych viděl a slyšel, jak by Martinů tento text hudebně pojal. Naprosto se liší od textu první francouzské verze i druhé české. Pánové na sebe ale zjevně nezanevřeli a tuto počáteční neúspěšnou spolupráci vynahradili krátce poté již úspěšnou na Pannách moudrých a prozíravých, prologu k Hrám o Marii, a opeře Hlas lesa. Nezval je autor obou libret.
Charakterizujte prosím toto velmi svérázné dílo – má podle středověkých zvyklostí Principála (vypravěče), balet, sbory…
Martinů sám se zdráhal nazvat Mariken operou, spíše operou-baletem nebo prostě hrou. To souvisí s jeho záměrem rozbít dobová ustálená operní klišé. Baletní složka Mariken je velmi akcentovaná. Každá z obou hlavních postav, tedy Mariken a Ďábel, je dvojrole, zpěvačka/zpěvák a tanečnice/tanečník. Protože Martinů chce docílit iluze divadla na divadle, je zde role Principála, vypravěče, který komentuje dění na scéně a také ženského a mužského sboru, který se podílí na akci na scéně a reaguje na dění a také je komentuje. Ženský sbor je na scéně a mužský v orchestřišti.
Martinů napsal dvě verze Mariken – francouzskou a českou. Proč? Čím se liší? Kterou verzi obsahuje vaše kritické vydání opery?
Poté, co zkrachovaly plány s dodáním českého libreta k Mariken Nezvalem, se Martinů rozhodl již déle nečekat, protože byl tak plný představy hudby, že chtěl již komponovat. To víme z korespondence. Ač věděl, že chce komponovat cyklus Her o Marii na český text, rozhodl se narychlo oslovit Henriho Ghéona, a ten mu v krátkém čase dodal francouzské libreto podle skladatelových představ. Paradoxem je, že už ve chvíli, kdy na toto libreto začal komponovat, věděl, že bude potřebovat text adaptovat do češtiny. A už v té chvíli mu to dělalo starosti. Nicméně Mariken na francouzský text dokončil. Během asi jednoho měsíce. Česká verze vznikla adaptací francouzského textu do češtiny, kterou provedl Vilém Závada. Závadův překlad se Martinů velmi líbil. Protože se však styl českého překladu a jeho hravě rozmarná poetika naprosto odlišovaly od původní francouzské elegantní a noblesní verze, bylo Martinů jasné, že hudbu nepůjde jen tak lehce upravit. Rozhodl se pro podstatné změny v partituře. Kromě předehry, která až na instrumentaci a dílčí úpravy zůstává stejná, je v podstatě v první polovině opery jiná hudba. Je to ještě Martinů konce 20. a začátku 30. let, avantgardní, hodně Stravinského. Zaposlouchejte se do Tance ďábla s Mariken. A porovnejte si to s druhou verzí. Je dostupná nahrávka kompletu Her o Marii od Jiřího Bělohlávka z první poloviny 80. let. Tam je samozřejmě druhá verze Mariken. Obsazení orchestru je také jiné u první verze, je komornější, hodně dělených smyčců a sól. Kritické vydání obsahuje dosud nevydanou první verzi opery.
Existuje také klavírní výtah opery Mariken?
Ano, dochoval se, ale je dokončený jen napůl. Hudba je obsažena celá, ale chybí většina francouzského zpěvního textu, který Martinů již nevepsal. Místy se ale objevuje český Závadův text, spolu s vpisky změněných zpěvních melodií, tam, kde skladatel adaptoval původní hudbu nebo vytvořil novou. Tyto vpisky ale nejsou vůbec systematické, jsou to zachycené rychlé nápady.
Autorem libreta Mariken je francouzský dramatik Henri Ghéon (1875–1944), který se renesancí středověkých mystérii zabýval. Proto si jej Bohuslav Martinů vybral? Jak se s ním seznámil?
Ano, sdílel s ním zájem o středověké divadlo. A spolupráce s ním se ukázala jako hladce fungující, na rozdíl od Nezvala. S Ghéonem se seznámil díky Miloši Šafránkovi, který jej uvedl do společnosti předních nejen francouzských intelektuálů v okruhu Jednoty pro pravdu, jako byli filozof Jacques Maritain a jeho žena Raissa, André Gide, André Malraux, Albert Schweitzer, Nikolaj Berďajev a další. Právě v bytě Maritaina, kam občas Martinů se Šafránkem chodívali, potkal Ghéona a našel v něm spřízněnou duši pro své záměry s Mariken.
Překlad do češtiny napsal Vilém Závada – jak došlo k výběru tohoto básníka?
Podle korespondence víme, že Martinů se se Závadou znal patrně od roku 1930. Kdo přesně mu básníka doporučil pro překlad původního francouzského libreta do češtiny, zatím není známo. Ale překlad udělal báječný a motivoval tak Martinů k revizi hudby Mariken, a to je důležitější.
Existuje nahrávka Her o Marii z osmdesátých let, vydal ji Supraphon, diriguje Jiří Bělohlávek, čeho si na této nahrávce zejména ceníte?
Je to první, a pokud vím, jediná nahrávka kompletního cyklu Her o Marii. Vznikla v první polovině 80. let, kdy náboženské motivy ani Martinů vůbec, nebyl plně akceptován. Od Jiřího Bělohlávka to byl úžasný počin, který je dosud nepřekonán.
Mariken napsal Martinů jako divadlo na divadle, používaje prvků divadla středověku. V čem ono divadlo na divadle spočívá?
Je to vlastně takový zcizovací efekt, jak jej také třeba známe z Brechtova divadla. Iluze je přiznaná. Martinů chce, aby se divák neidentifikoval s postavami, aby měl od nich odstup. Nechce psychologizovat a chce se vyhnout patosu, byť i v náznacích. V Mariken máme postavu Principála a kolektivní postavy mužského a ženského sboru. Ti všichni komentují, vysvětlují situace, ironizují a tak dále. Tomuto záměru je podřízena i scéna a dekorace, které Martinů detailně popisuje, a které se inspirují středověkým divadlem. Scény jsou simultánní. Nejsou proměny. Vrcholného efektu je dosaženo ve hře o Maškaronovi, pravém divadle na divadle, které je Mariken účastna a sleduje ji, a dojde při ní k jejímu obrácení.
V roce 1941 napsal Bohuslav Martinů krátkou autobiografii, a to ve třetí osobě. Proč a na základě jakého zadání vznikl tento životopis?
Byla to doba, kdy se Martinů po velmi strastiplné anabázi dostává se svou ženou z okupované Francie šťastně do USA. Ač již etablovaný skladatel, začíná v novém prostředí. S sebou si přivezl jen pár partitur, snaží se prosadit a najít si své místo. Nevíme přesně, pro koho napsal tento autobiografický text. Nebylo to poprvé, kdy psal o sobě ve třetí osobě. Je možné, že to bylo do nějaké informační brožury kulturních aktivit československého velvyslanectví v USA nebo to mělo sloužit pro překlad do angličtiny a následnou publikaci. Každopádně to byla součást jeho propagace v novém prostředí.
V čase, kdy byl diplomatem v Paříži, si Miloš Šafránek vyhlédl Bohuslava Martinů a z tohoto přátelství vznikla prvá monografie skladatele. Její autentičnost je pro martinuovské bádání základní. Vlastní Institut autograf knihy?
Děkuji za to, že jste zmínila jméno Miloše Šafránka. K těm gigantům Martinůovského bádání bych rád přidal právě jeho, který se o Martinů zasloužil neskutečně s neméně obrovským nasazením jako Harry Halbreich, a to díky svým konexím v diplomatickém prostředí i několik desetiletí trvající systematickou prací na jeho propagaci pomocí svých článků a monografií o něm. Mimochodem, do pomyslné trojice těchto obrů, řadím ještě nedávno zemřelého Jaroslava Mihuleho, autora poslední monografie o Martinů. Bez nich by byli muzikologové zajímající se o Martinů – a to nejen my v Institutu Bohuslava Martinů a Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, kde pracuji – stále krátkozrakými trpaslíky. Autograf první monografie Šafránka o Martinů v Institutu nemáme. Institut nevlastní žádné autografy. Pokud nám někdo nějaký daruje, předáme ho do Centra Bohuslava Martinů v Poličce, kde o něj bude dobře postaráno. Nevím ani o tom, že by byl autograf monografie uložen v Poličce, v Centru Bohuslava Martinů. Ale je možné, že je v části pozůstalosti Šafránka, která ještě není zpracovaná.
Napsal jste také knihu Umělec nesmí nikdy ztratit odvahu, je to korespondence Bohuslava Martinů s brněnským skladatelem Janem Novákem, který byl v New Yorku v roce 1947 krátce jeho žákem. Jaké naučení vám dala práce na této edici?
Knihu jsem napsal spolu s mým kolegou Martinem Flašarem. Na edici korespondence, která je součástí knihy, se podílel ještě můj kolega z Institutu Bohuslava Martinů, Martin Ledvinka. A naučení? No přeci, že každý člověk, nejen umělec, nesmí nikdy za žádných okolností ztrácet odvahu, a také naději. To platilo nejen pro dobu Martinů a Nováka, ale myslím, že velmi to platí i pro dobu, ve které teď žijeme. A tento motiv je silně přítomen právě i v Mariken. Posuďte sami.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho další skvělé práce.
